„Nejsme na té Velké cestě sami a celý svět je jedna rodina. Po roce těžkostí můžeme více než kdy jindy vidět, jak je komunita sdílené budoucnosti lidstva důležitá,“ řekl čínský prezident Xi Jinping v novoročním projevu 2021. (Foto: Wikimedia)

Když to prezident Xi v projevu ke svému národu říkal, mluvil k posluchačům, kteří pojem Komunity sdílené budoucnosti znají a vědí, že ta je globálním cílem jejich země, jak doma, tak pro celý svět. Důležitost takové budoucnosti světa přitom ilustroval na probíhající světové pandemii, která je globální světovou výzvou, jíž bude muset lidstvo překonat společně na globální úrovni a nepůjde to jednostrannými akcemi uvnitř národních hranic.

S tímto konceptem prezident Xi poprvé vyšel na veřejnost v proslovu v Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů roku 2013, kdy řekl: „Lidstvo žijící ve společné globální vesnici ve stejném čase a prostoru, v němž se střetává historie s realitou, se čím dále více vynořuje jako komunita se společným údělem, v němž máme v sobě každý kousíček těch ostatních,“ řekl. Od té doby se „komunita sdílené budoucnosti“ pro Čínu stala konceptem takového globálního řádu, jaký ztělesňuje její vidění světa v nové éře podle vize férového, rovného a spravedlivého řádu vybudovaného na duchu otevřenosti, inkluzivity bez vylučování jiných, vzájemného respektu a sdílené lásky k matce zemi. Ta představuje i řídící princip čínských mezinárodních vztahů s cílem míru, rovnosti, rozvoje a vzájemně výhodné dobrovolné, na partnerství založené spolupráce. „Komunita sdílené budoucnosti je od října 2017 vepsána do čínské ústavy a dokonce do její ústavní preambule. Prezident Xi k jejímu budování vyzval v září 2015 svět na valném shromáždění OSN a v lednu 2017 v ženevské kanceláři OSN vysvětloval, jak je třeba takovou komunitu budovat.

Samozřejmě, že když se kdokoliv a zvláště politik začne vyznávat z lásky k lidstvu a odůvodňovat tím svoji motivaci, je třeba se ptát, proč by prezidentu Xiovi vlastně mělo vážně záležet na lidech třeba na protilehlé straně planety jako by neměl dost starostí doma? Jenže Čína je k tomu odsouzena svou velikostí. Ona nemůže plně využít tržní potenciál své ekonomiky, když volným trhem nebude celý širý svět, nemůže říci, když to neprodám tady, prodám to jinde, potřebuje to prodávat všude, jinak jí klesne odbyt a skoro stejné je to i s jejími nákupy.

Čína se potřebuje rychle rozvíjet jako dosud, ale jestli se celý svět nebude rychle rozvíjet, narazí na strop svého rozvoje kvůli nedostatku tržních příležitostí. Nikdo v poslední době nepomáhá s rozvojem zemím globálního jihu tolik jako Čína, která zejména v Africe ale nověji po celém budovaném Pásu a cestě buduje infrastruktury i jiné investice, pro něž poskytuje nebo opatřuje úvěry tak levně jako nikdo. Není to jistě z čirého altruismu. Z těch projektů, které levně realizuje a levně úvěruje, má v delší časové perspektivě, k níž přihlíží vždy především, více celkového zisku, díky tomu, že ty projekty přinesou následný rozvoj těchto oblastí, čímž se rozšíří její trh, neboť její vlastní dlouhodobý rozvoj nemůže být tažen ničím jiným než rozvojem celé planety. Ze stejných důvodů se vysoce zajímá i o země střední a východní Evropy CEEC a jižní Evropy, protože ty potřebují značnou transformaci části svých infrastruktur a ekonomik.

Jakýkoliv konflikt všude ve světě, ať už má podobu sankcí, obchodních válek, tržních ochranářství, vytváření uzavřených kruhů či dokonce vojenských konfliktů a rozvratů, má značný dopad i na ni, protože nemá, kde by nahradila objem tržních příležitostí zde ztracený. Potřebuje proto také, aby péče o životní prostředí probíhala celoplanetárně, v součinnosti lidstva. Pokud by např. kdekoliv nastalo rozšiřování pouští, např. v Africkém Sahelu, zužují se tím Číně obchodní příležitostí a utlumí to její rozvoj. A tak tu globální trvalou udržitelnost rozvoje, myslí také smrtelně vážně.

Jakákoliv svévole, kdy nějaká supervelmoc uvaluje sankce třeba na Írán aj. a pokouší se vynutit si od ostatních, aby ji následovali, ač jim se to vůbec nehodí a je to proti jejich zájmům, vždy poškodí i Čínu, neboť sankce jsou překážkou i její spolupráce. Jakákoliv uspořádání světových a obchodních záležitostí jiná než dobrovolně dojednaná všemi zúčastněnými, která tedy někoho poškozují, poškozují i čínský rozvoj. Při čínských rozměrech a nutnosti udržet si tempo rozvoje, je tudíž takovýto přístup jejím nevyhnutelným údělem, k němuž je v podstatě odsouzena.

Stejně jako potřebuje budovat železnice, přístavy a vodní díla uvnitř v Číně, potřebuje, aby kvalitní dopravní infrastruktura i další podmínky rychlého rozvoje vznikaly v rámci Iniciativy pásu a cesty napříč celou Eurasií i Afrikou. Potřebuje, aby se všude uplatňovala strategie otvírání sdílených rozvojových příležitostí.

Ničemu z toho, by neměla překážet rozmanitost kultur, společenských zřízení, hodnotových systémů atp. Prezident Xi např. prohlašuje, že civilizační diverzita je světu přirozeně vlastní. „Diverzita lidské civilizace nejenže náš svět definuje, nýbrž táhne i pokrok lidstva,“ tvrdí. Tento aspekt čínského pojetí globalizace stojí zvláště za pozornost. Jde o globalizaci, která postrádá tzv. univerzalismus. Řada impérií se celé věky snažila stát se pány světa tím, že se svět snažila obracet na tu jedině správnou náboženskou víru, univerzálně pro celé lidstvo platné hodnoty, ten její jedině pravý civilizovaný řád a zákon ve společnosti.

Tak je tomu až do dneška. Někteří univerzalisté by rádi, aby všichni žili ve společenském uspořádání daném zákonem šaría, jiní univerzalisté by chtěli uvalovat sankce na ty porušovatele lidských práv, co v rámci své tisícileté národní tradice neuznávají práva gayů na sňatek a neumožňují jim adopce dětí, či nezcizitelné právo na svobodnou volbu genderu mimo vrozeného pohlaví. Víceméně by chtěli, aby spolu s globalizací probíhala určitá kulturní asimilace.

Čínské pojetí globalizace sdílené budoucnosti je prosté univerzalismu. Tak je třeba rozumět té diverzitě a vzájemnému respektu. Říkají tím: budeme spolupracovat ve vzájemném partnerství a respektu a nebudeme si vzájemně vnucovat hodnotové systémy, společenská uspořádání, vylučovat někoho, protože ctí svou tisíciletou tradici, která je odlišná od té naší. Samozřejmě, že budeme otevření přejímání zvyků a tradicí, osvědčených funkčních řešení v budování společenských struktur, pokud to bude z vlastní vůle, ale ne vynucováním, protože to by rozvoj spolupráce a sdílené prosperity lidstva jedině brzdilo s dopady na vlastní rozvoj Číny.

Je zajímavé, že kruhy proti-čínských jestřábů, zpravidla Čínu obviňují, že si údajně dovoluje chtít místo jedině správného světového řádu prosadit „vlastní“ světový řád. Pokud je tomu tak, potom by měli rozebrat vizi sdílené budoucnosti lidstva a říci, co jim na ní vadí. Vnucuje se také otázka, nepatří snad mezi věci, co jim na ní vadí, absence univerzalismu s těmi jedině správnými hodnotami a společenskými modely, které musí povinně bez výhrad převzít celé lidstvo?