Už jsme informovali o nedávné investiční dohodě mezi EU a Čínou – zatím neratifikované, ale moc se nečeká, že by neprošla. Její význam lze těžko přecenit a je to v podstatě jen rozběh celé řady nadcházejících dějství, tudíž se o ní a jejích důsledcích budeme vyjadřovat jistě častěji. (Foto: Wikipedia)


Čína v ní Evropě poskytla velice otevřený přístup na svůj investiční trh, ovšem je to i obráceně. Sama získá daleko otevřenější možnost rozšiřovat v Evropě své investice. Podnikatelé obou stran se těší na využití investičních příležitostí na druhé straně i na spolupráci k využití zahraničních investic pro dotažení domácích investičních příležitostí k úspěchu. Ale mnohé z mocných to trápí.

Je to zároveň hra mocenských kruhů geopolitické scény. A ti znepokojení se nachází především v USA. Tamní mocenské kruhy se snaží Čínu tzv. ohrazovat a izolovat od svých sfér vlivu a od svých spojenců. Trumpova administrativa je tímto sbližováním Evropy s Čínou velice roztrpčena, což nepřekvapuje. Ale znepokojena i Bidenova administrativa, se kterou by ráda zlepšila vztahy jak Čína, tak Evropa. Jenže Biden a jeho poradci zaujímají v poslední době skoro stejně proti-čínské postoje jako Trumpova administrativa. Ve vojenské oblasti chce být dokonce agresivnější než Trump. Půjde tedy spíš o hlubší orientaci tamních mocenských kruhů, která ani tak moc nezávisí na tom, kdo zrovna sedí v Bílém domě.

Bidenův hlavní poradce národní bezpečnosti už Evropu vybízel k co nejrychlejším konzultacím „o společných obavách z čínských ekonomických praktik,“ čili k zapojení do ohrazování Číny.

Tím, co na této dohodě vidíme, a co trápí geopolitické stratégy ve Washingtonu ještě více než dohoda samotná, je v poslední době se projevující sklon Evropy dělat si svou zejména obchodní politiku sama podle zájmů vlastních hospodářských kruhů. To se projevuje i v jiných oblastech, např. v rozhodné vzdorovitosti Evropy, zvláště Německa, ve věci dostavění plynovodu Severní proud 2 a dodávek zdrojů energie z Ruska. Tedy rostoucí nezávislost Evropy a neochota obětovat svůj vlastní prospěch zámořským mocenským hrám. To se promítá i do řady vnitřních rozkolů v NATO z poslední doby a do volání po vytvoření vlastního Evropského bezpečnostního systému nezávislého na NATO.

Ovšem Číně, jak vidět, na vztazích s EU hodně záleží. Poskytuje jí otevřený přístup pro investice např. do výrobního průmyslu v Číně atp., což jen tak někomu nedává. Ovšem s některými jednotlivými zeměmi EU podobné dohody už vznikly a dohodou CAI s celou Evropou Brusel v podstatě vyhovuje trendu, který se už rozhýbal, když podnikatelé v tak klíčových zemích, jako Německo a Francie po takovém uspořádání prahnou. Uzavírají tedy za celou EU, tudíž i za nás, dohodu, po jaké nepochybně toužila i řada našich podniků, hospodářských kruhů a vzájemně výhodným partnerstvím otevřených politiků. Takové činitele se ale politici výrazněji tíhnoucí k jestřábům za oceánem než ke svým největším ekonomickým partnerům v okolních unijních zemích snažili překřičet svým tvrzením: „Patříme na Západ.“

Otázkou však je, na který Západ patříme, jestli jsme loajálnější spíše k rostoucí nezávislosti Evropy, nebo k pokusům vzdálenějších mocností postupovat tak trochu jako feudální pán, jenž svým spojencům (vazalům) určuje, které ekonomické příležitosti jim jako léno přidělí, a které jim využívat zakáže. Nebo když tak, jako tak stejně součástí Evropy jsme, jestli si ty jejich výzvy nepřekládat spíše jako: „Patříme POD Západ.“ Budeme-li se vyhýbat přímým kontraktům s čínskými podniky, tak se spolupráci s nimi v současné Evropě nevyhneme, jen v ní získáme jiné podřízené postavení. Kontrakt, který by chtěl uzavřít s čínským partnerem český podnik, převezme německý Siemens či někdo z Francie atp., ten český podnik si pak najme jako subdodavatele pracujícího ve mzdě, a všechna přidaná hodnota z toho, co odpracujeme stejně my, zůstane v Německu.

Zrovna tak, jako budeme-li svým podnikům bránit investovat v Číně, naši evropští partneři po opuštěných investičních příležitostech rádi skočí, nebo přetáhnou přímé investice, které měly původně směřovat sem. Také bychom mohli přímou investiční příležitost odepřenou přímému čínskému partnerovi jen přenechat evropskému podniku se značným čínským podílem. Tito naši politici, kteří mají obvykle plnou pusu Evropy, která právě uzavřela CAI, by měli poněkud domýšlet, co říkají. Zvláště teď, když ochrana investic a dodržování smluv bude v podstatě probíhat podle dojednaných evropských standardů, stejně jako zajištění práv pracujících a další věci, které bývaly při takových obchodech určitým zdrojem obav.

Ovšem spory ohledně hospodářské spolupráce s Čínou nejsou jediné, které v poslední době do transatlantických vztahů vnáší v ekonomické oblasti rozpory. Evropa nedávno zavedla Zákon o digitálních službách (DSA) a Zákon o digitálním trhu (DMA), kdy oba tyto zákony za Atlantikem nesou s nelibostí. V roce 2019 Spojené státy do Evropy vyvezly služby poskytnutých informačních a komunikačních technologií (ICT) za 196 miliard dolarů. A tyto zákony jsou za Atlantikem vnímány jako protekcionismus proti pronikání společností z USA na evropský trh. Google už prohlásil, že tyto legislativy jsou zaměřeny na rozrušení činnosti amerických společností. Obchodní komora USA už řekla, že: „Evropa má v úmyslu trestat úspěšné společnosti, které provedly rozsáhlé investice do ekonomického růstu a zotavení Evropy.“

Nelze vyloučit, že tato hořká výčitka by mohla mít určité opodstatnění. Vyžadovalo by to však hlubší zkoumání, ale podněcuje to k otázkám jako: Proč by měla Evropa v dnešním globalizovaném světě bránit rozsáhlým investicím jiných subjektů do svého růstu a zotavení odjinud? Nebo i proč by Amerika, která zatěžuje např. evropské společnosti zapojené do spolupráce na stavbě plynovodu Severní proud 2, neměla pocítit také určitá omezení, která tak ráda uvaluje na jiné?

Kořeny všech těchto náhle vyvstávajících transatlantických problémů spočívají převážně v tom, že mono-polární svět uvadá a všude se prosazuje čím dále větší multi-polárnost a multilateralismus, zvláště v ekonomické oblasti. Je to trend přirozeného směřování historie a snílci o novém světovém řádu dirigovaném dominantní velmocí a o novém americkém století s tím nic nenadělají. Kdo nechce zaostat a upadat, musí se tomu přizpůsobit, aby měl perspektivu růstu a prosperity. A Evropská unie, zřejmě pod tlakem svých ekonomických, zejména průmyslových kruhů, se tomu adaptabilně začíná přizpůsobovat a zapojovat se do toho multi-polárního světa způsoby nejlépe sloužícími jejím zájmům, aby v něm našla a vydobyla si své místo.

Ona konec konců, ta Trumpova politika Amerika v první řadě, se z tohoto trendu také nijak moc nevymyká. Trump v podstatě zaujal postoj typu: Proč by Amerika neměla prosazovat své zájmy tak, jak se jí hodí, a ne tak, jak se dohodne v širším společenství s jejími spojenci? Sama za sebe tím tedy začala přijímat ten multilateralismus, ale přesto by ráda, aby její spojenci, zejména Evropa, jednali jinak, a neuchylovali se nějaké nezávislé politice sledující jejich zájmy ve stylu Evropa v první řadě.