Koncem 80. a počátkem 90. let Amerika světu předvedla, jak dopadne každý, kdo si dovolí na světovém trhu úspěšně vyrůstat jak plevel a ohrožovat její ekonomickou dominanci nad světem. (Foto: Stefan Fussan, Wikimedia)


V té době nebezpečně ekonomicky rostlo Japonsko, sice vysoce rozvinutá země, ale s tempy růstu jako úspěšně se teprve industrializující země. Země dobývající světové trhy v řadě oborů včetně elektroniky, jež se právě v této éře stávala klíčovým odvětvím, v němž hrdě dominovaly Spojené státy a jejich firmy ze Silicon Valley.

Plevelně rostoucí japonská ekonomika ale začala zaplavovat světový trh včetně trhu Spojených států levnými automobily, stroji i domácími spotřebiči. Co bylo však nejstrašnější levnými a kvalitními polovodičovými čipy a odsunovat Silicon Valey na druhou kolej. Futurologové té doby se předháněli v odhadech, kdy Japonsko předežene Evropu a kdy USA. Politici, co přílišný úspěch Japonska nemohli přenést přes srdce o takovém úspěchu na svobodném trhu, který údajně vyznávali, začali mluvit jako o agresi a o Japoncích jako o rozlézajících se žlutých mravencích.

Plevelně úspěšný růst zahradníci světové tržní zahrádky nemohli připustit, a tak USA na obchody s Japonskem uvalily tarify a další omezení, a když je tím dostatečně zadusily, aby Japonci i ostatní poznali, kdo je tu pánem, vnutili Japonsku vazalské smlouvy o jen přidělených tržních podílech na trzích důležitých artiklů jako polovodiče, a o povinnostech odebírat dostatečné objemy amerického zboží. Zabralo to. Japonsko je už přes dvacet let v stagnaci a z jeho ekonomiky, která nesmí růst více, než jí povolí, se stala americkými zahradníky zastřihovaná bonsaj.

Když v půlce právě minulého desetiletí začala být pro americké zahradníky „svobodného“ globálního trhu tržní scéna světa i Ameriky zaplevelená přehnaně konkurenceschopným čínským zbožím a obchodní prostředí v rozvojových zemích zaplavily levně Číňany úvěrované rozvojové projekty, nastal čas udělat z toho svévolně tržně rostoucího čínského plevele stejnou bonsaj jako předtím z Japonska. To ale Trumpově administrativě, která tím byla pověřena, vybuchlo do tváře.

Když se teď před odchodem z úřadu Trump vychloubal svými úspěchy, prohlásil: „Uvalili jsme na Číňáky historicky monumentální tarify.“

Ale čínský přebytek v obchodní bilanci s Amerikou během Trumpova úřadování stejně nepoklesl. Čínu nezlomila ani pandemie, když v posledním čtvrtletí 2020 už měla tempo růstu odpovídající 6,5 procentům ročně, tedy skoro jako před pandemií. Vytěsnila právě roku 2020 Ameriku jako největšího obchodního partnera Evropy, což je naprostý převrat ve stavu trvajícím nejméně od II. světové války. I v tomto strašném roce vykázala Čína v obchodu se světem 535 miliard $ přebytku, k němuž 317 miliardami přispěly USA, což je přes všechny sankce a ekonomické katastrofy nárůst o 7 procent oproti roku 2019.

Když Trump svoji obchodní válku s Čínou roku 2018 už otevřeně vyhlásil, tak tvrdil, že „obchodní války jsou dobrá věc a vyhrává se v nich snadno.“ Trump poučen z přetváření japonské ekonomiky na zastřiženou bonsaj uvalil na čínské dovozy 300 miliard $ tarifů, což mělo jednak obrátit chronický americký obchodní deficit, a pak také dohnat americké podniky, aby místo továren v Číně zřídily výrobny ve státech amerického rezavého pásu hroutícího se uhelného, ocelářského aj. průmyslu.

Ale obchodní přebytek Číny vůbec neklesl, jen Američanům stouply ceny a vláda slibující nižší daně je přes cla více odírala. Americkým podnikatelům se z Číny vůbec nechtělo. Investiční příležitosti jsou tam větší než v USA a ekonomická svoboda převyšuje podnikatelskou svobodu v „tržních ekonomikách svobodného světa,“ kdo by tedy chtěl přetahovat investice z Číny do Ameriky?

Ne snad, že by ta obchodní válka žádné účinky neměla. Ale všechny obchodní války, sankce atp. jsou vždy dvojsečné a ten, kdo je uvaluje, je uvaluje i na sebe. Zvýšené ceny čínských dovozů v globálně provázaném světě zdražily americkou produkci zboží v následném zpracování, takže přestalo být konkurenceschopné, což Ameriku podle odhadů stálo 245 000 pracovních míst a podnikatelé, co tím ztratili své investiční příležitosti v USA, přemisťují svůj kapitál jinam – i do Číny. Americký obchodní deficit je nejvyšší za 14 let. Američtí investoři i přes řadu opatření proti čínským burzám a různým čínským podnikům na černé listině nalévají své peníze do čínských akcií aj. investičních instrumentů a předhání se s přímými investicemi do Číny.

Efekt bonsaje jako svého času u Japonska se nedostavil, ale efekt výbuchu dusivých opatření proti konkurentovi do tváře ano. Už jsme psali, že v loňském roce:

Přílivy přímých zahraničních do Severní Ameriky vyschly s poklesem na 166 miliard $, tj. pokles o 46 procent, přeshraniční skupování podniků a jejich fúze šly dolů o 43 procent, investice na zelené louce propadlé o 29 procent a dohody o financování projektů ochably o 2 procenta.

Zhroucení zahraničních investic v roce pandemie bylo až tak kruté ke Spojeným státům, že se propadly na pouhých odhadem 134 miliard $. V roce 2019 si Spojené státy užívaly přívalu investic 251 miliardy $ a Čína vázla daleko za nimi se 140 miliardami $.

Investoři teď prý v Číně vidí vůči pandemii nejodolnější světovou ekonomiku a navíc s ohromným dalším růstovým potenciálem, a tak i američtí investoři směřují své peníze raději sem než do nejisté domácí ekonomiky.

Z největších zahraničních investic se USA těšily v roce 2016, kdy jich tam připlynulo 472 miliard $ a tehdy se Čína vedle nich krčila s pouhými 134 miliardami $.

Od těch dob ale investice do Číny bez ustání rostou a ani pandemie to nezastavila, zatímco zahraniční investice do USA se nepřetržitě rok za rokem po roce 2016 propadaly.

K poklesu investic v USA docházelo ve velkoobchodě, finančních službách a v průmyslové výrobě, kdy přeshraniční prodeje podniků a fúze zahraničních investorů do USA se propadly o 41 procent.

Výbuch do tváře Ameriky se tedy jeví jako skoro dokonalý. Dopady na životní úroveň zdražením zboží, ztráty pracovních míst a investičních příležitostí spolu s úniky kapitálu a to do velké míry právě do Číny. Vyvíjený tlak na Čínu ji také přiměl, aby posílila svoji spolupráci s těmi ostatními, které by USA rády ze světové komunity jako jimi vedeného spolku vystrčily, tj. např. s Ruskem, s Íránem, s Venezuelou atp. Čína upozorněná chováním USA na jak trzích i v diplomacii, tak také jejich obtěžujícími manévry v Jihočínském moři začala proto zvyšovat své výdaje na obranu a vystupňovala snahy o vývoj vlastních špičkových vojenských technologií.

Přesto se nová administrativa USA alespoň rétoricky tváří, že na Čínu bude dále tvrdá jako ta předchozí. Je-li to projev nerealistické bohorovnosti nebo jen kamufláž v rámci diplomatických a propagandistických her, to se teprve uvidí. Ale americké podnikatelské kruhy by z toho zisk čekat neměly, spíš riziko, že teď by mohla být bonsaj z Ameriky, proto by s tím měly něco udělat.