Příliš úspěšná Čína je neustálým terčem útoků očerňování, které k ní má vyvolat negativní emoce. Většina toho se soustřeďuje na její vnitřní politiku lidských práv. Nelze pochybovat, že v tak obrovské zemi, ve které probíhá extrémně prudký ekonomický a sociální vývoj, musí jistě být spousta vnitřních sociálních problémů. Země se během necelých dvou generací stala z klasické rozvojové země vysoce rozvinutou, průmyslovou zemí, tedy přinejmenším v určitých oblastech, kde tento vývoj probíhal, s enormním nárůstem životní úrovně, jako kdyby za něco přes třicet let vyrostla z úrovně 30. let minulého století na úroveň průmyslové země ve 20. letech 21. století. Ze země s tvrdým systémem státního řízení znemožňujícím podnikání na zemi, o které toho času libertariánský europoslanec za stranu Svobodných občanů – vyznavač především ekonomické svobody – a vysokoškolský učitel ekonomie Petr Mach prohlásil, že rychlý rozvoj této země je umožněn tím, že v ekonomickém smyslu je v Číně větší ekonomická svoboda než v Evropské unii nebo v České republice.

Tak ohromná dynamika změn ve společnosti musela zákonitě přinést neskutečné množství problémů a sociálního napětí, jak vidíme ve všech rychle se rozvíjejících společnostech nebo společnostech přetvářejících se z rozvojové země na ekonomicky moderní zemi.

Stejně jako se objevují všude na světě problémy, kde jsou ohromné rozdíly mezi velice vyvinutými městskými oblastmi s vysokou životní úrovní a moderním způsobem života a odlehlými regiony, kde se lidé cítí být velice ustrčení, protože jich se ten rozvoj moc netýká, nebo v kvetoucích městech se sociálně vyloučenými předměstími, a v rychle se rozvíjející zemi tak ohromných proporcí při tak prudkém rozvoji musí být takové problémy zákonitě veliké. Takové situace vždy přináší stavy, kdy jsou tu lidé, kteří se nesou na vlně pokroku, a lidé, kteří zůstali pozadu a cítí se ustrčení, což může být i jen tím, že žijí v oblasti mimo centra rozvoje.

Kdo by tedy chtěl Čínu „nachytat na hruškách,“ že v ní jsou značné sociální problémy, by mohl mít dost příležitostí to udělat, pokud by v ní zkoumal, co se tam v terénu děje, zrovna tak, jako vidíme veliké problémy se sociálně vyloučenými oblastmi ve všech zemích, i těch nejvyvinutějších.

Je tedy logické, že ti, kdo Čínu chtějí očerňovat, toho zkouší využívat. Je však poněkud zarážející, že místo aby zkoumali skutečnosti na místě, tak z kusých střípků informací spřádají dost podivné báje o tamních poměrech. Nejkrásněji je to vidět na propagandistických bájích o dění v převážně Ujgury, ale i jiným etnický turkickými národnostmi obývaném Xinjiangu (Sin-ťiangu).

Pravdou je, že jde o region, kde se všechny ty výše popisované problémy právě dost koncentrují, a promítá se to do určité roztrpčenosti některých složek místního obyvatelstva, které se pak stávají podhoubím pro vznik extremistického islamismu a terorismu. Stejně jako se to děje v sociálně vyloučených předměstích velkých evropských měst, kde méně ekonomicky úspěšné složky přistěhovaleckého obyvatelstva často islámskému extremismu podléhají. Xinjiang je odlehlá oblast, kde není moc ekonomických příležitostí včetně nedostatku pracovních míst, přičemž jiné oblasti země jsou na tom daleko lépe.

Je ale často dost směšné, jaké bajky se teď na Západě o této provincii vytváří. Ústředními povídačkami jsou internační tábory a nucená práce, které jsou ubozí Ujguři podrobováni. Ve skutečnosti je to ale problém nedostatku pracovních a podnikatelských příležitostí v této oblasti v porovnání s vyvinutějšími oblastmi, který je zdrojem roztrpčenosti části obyvatelstva. Problém tam tedy není nucená práce, ale naopak problémy pořádnou práci sehnat. A hlavním problémem vlády tedy je, místním obyvatelům zajistit práci, podnikatelské příležitosti a příležitosti získat potřebnou kvalifikaci, a to není snadné.

S modernizací zemědělství a růstem produktivity práce v něm, trpí Xinjiang nárůstem „přebytečných zemědělců“.

Podle statistik odcházelo v letech 2014 až 2019 do zaměstnání v Xinjiangu 16,57 milionu přebytečných zemědělců z venkova s ročním průměrem 2,762 milionu, z toho 10,07 milionu z jižního Xinjiangu, což je roční průměr 1,678 milionu (jak ukazuje obrázek Přebyteční zemědělci).

Přebyteční zemědělci:

Jednotka: 10 tisíc lidí; modrý pruh pro celý Xinjiang a červený pro jižní Xinjiang

Je třeba tedy zařídit, aby se tam dost investovalo a ti lidé získali práci. Ti lidé také potřebují vyškolit na jinou kvalifikaci a často potřebují přesídlit k místům, kde ta práce je.

To pochopitelně znamená budování dočasných ubytoven pro lidi přesídlené do průmyslových oblastí jak v Xinjiangu, tak v rozvinutých oblastech Číny dychtících po pracovní síle, kam se spousta místních obyvatel ráda za lepším přesídluje, a také velice rozsáhlé přeškolovací programy k získání kvalifikace a nových pracovních dovedností. Přesidlování a přeškolování tam tedy má proporce „stěhování národů“.

A tak ze státem podporovaného dobrovolného přesidlování bývalých zemědělců do průmyslových oblastí za lepším máme „internační tábory“ a z rekvalifikačních programů „nucenou práci.“ Místo podpory rozvoje a zvyšování životní úrovně tu máme podle interpretací západních propagandistů útlak.

Možná ale bychom se na Západě mohli poučit, jak se postarat o sociálně vyloučené oblasti právě v Číně.

Programy odborného vzdělávání tam mají mamutí proporce. Vláda do nich každý rok investuje hodně peněz. Podle statistik uspořádal Xinjiang v letech 2014 až 2019 různá školení dovedností pro 6,957 milionu lidí, z nichž 2,325 milionu pocházelo ze čtyř prefektur jižního Xinjiangu (jak ukazuje obrázek 1). Tento region také pomohl 379 400 novým podnikatelům při zahájení podnikání, tito podnikatelé zase nabídli zaměstnání 827 400 lidem, to znamená, že každý rok zahájilo podnikání průměrně 75 900 lidí (jak ukazuje obrázek 2).

Extrémně rychlý rozvoj, kdy se během několika let oblast s mnoha miliony obyvatel přemění z rozvojové země na rozvinutou zemi s miliony úplně nových pracovních míst s vysokou produktivitou a tudíž možností dobrého výdělku není jednoduchý úkol.

Každý rok se přitom přesidlují miliony lidí, kteří musí dostat nejdříve dočasné ubytování a postupně i normální bydlení. Miliony lidí se musí každý rok přeškolit z tradičních zemědělců na kvalifikované průmyslové zaměstnance.

Tak epochální rozvojový úspěch, ze kterého bychom se jistě mohli dost poučit, je tedy líčen jako děsivý horor s koncentračními tábory daleko mohutnějšími, než jaké vybudovalo nacistické Německo, a z regionu, kde největším problémem je pracovní příležitosti vytvořit, se v bájích Západních propagandistů dělá úplně opačně gigantický tábor nucené práce. Jaký by to asi mělo smysl, když lidé tam nejvíce touží práci sehnat?