Hned po úspěšném vynesení základního modulu čínské stálé kosmické stanice na zemskou orbitu nastává pro Čínu další vzrušující kosmické dobrodružství, tentokrát v hlubokém vesmíru. (Foto: Flickr)

Čínská sonda k průzkumu Marsu Tianwen-1 úspěšně zvládla dolet k Rudé planetě a v únoru sestoupila na parkovací oběžnou dráhu kolem Marsu, odkud planetu zkoumá a provedla řadu korekcí této dráhy, aby byla nakonec vhodná k vypuštění modulu, který má během „přistávacího okna“ od poloviny května do června přistát na Planině Utopia.

Přistání má být nejnebezpečnější akcí celé mise a řada sond jiných zemí, např. Evropské kosmické agentury, během přistání ztroskotala. Vše musí zvládnout roboti sami, neboť cesta rádiových vln k Zemi trvá déle, než potrvá celé přistání. Čína nedávno ukázkově zvládla automatické přistávací, startovní a v kosmu prováděné propojovací manévry při výzkumu Měsíce i s dovezením lunárních hornin zpět na Zemi.

Přistání na Marsu, jemuž v NASA říkají „sedm minut hrůzy“ má však řadu charakteristik odlišných jak od přistání na Měsíci – bez atmosféry – tak od přistání na Zemi – s velmi hustou atmosférou. Výrobce sondy China Aerospace Science and Technology Corporation (CASC) si však věří, že zvládne i ten asi 9 minutový manévr na orbitě s „hořícím“ přistávacím modulem v atmosféře se zpomalením z rychlosti 4,9 km/s na nulu k hladkému dosednutí.

Musí přitom proběhnout provázaná kombinace sestupového raketového manévru, aerodynamického zpomalení, při němž se budou odtavovat ochranné štíty, s přechodem na padák a nakonec se zapnutím přistávacích motorů pro hladké dosednutí. 90 procent brždění bude během „hoření“ v atmosféře během 80 až 100 sekundové fáze sestupu. Asi 100 metrů nad zemí vyhlédne palubní kamera a další senzory nejšikovnější místo k přistání, zapálí přistávací motory a měkce tam dosedne. Zdaří-li se to, stane se Čína po USA a Rusku třetí zemí, která zvládla hladké přistání na Marsu.

Pak z ní vyjede 1,85 metru vysoký a 240 kg těžký marso-chod pojmenovaný po staročínském bohu ohně Zhuron, aby tam jezdil nejméně 3 marsí měsíce, tj. asi 92 pozemských dnů. Samotná mise začala 23. července 2020 vynesením raketou Dlouhý pochod, která pokračovala spolu se sondou 475 milionů kilometrů k Marsu rychlostí 11,7 km/s překračující druhou kosmickou rychlost. Tam se sonda Tianwen-1 i s výsadkovým modulem oddělila a sestoupila na orbitu Marsu a z druhého stupně raketového nosiče se stala umělá planeta obíhající Slunce, která se každé tři roky přiblíží na 200 až 300 km k Zemi.

Planina Utopia je dnem největšího 3 300 kilometrovného impaktního kráteru na Marsu. Její hladký povrch se dobře hodí pro bezpečné přistání a bezproblémový pohyb vozítka, je ale také nesmírně zajímavá geologicky. Panuje přesvědčení, že tady býval pradávný oceán Marsu a Tianwe-1 má přistát na rozhraní oceánu a pevniny, aby prozkoumala obojí. Pokud by se měly na Marsu nacházet nějaké stopy po životě, bylo by to nejspíš právě tady.

Nejen to, půda zde má být od hloubky od 1 metru do 10 metrů plná vodního ledu, takže se dá čekat, že tam bude asi tolik sladké vody jako v jezeře Bajkal.

Zdejší povrch je převážně plochý a místo je vlastně v hloubce, kde je daleko hustší atmosféra než jinde na Rudé planetě, což by mělo pomoci s měkkým přistáním. Technologie automatického přistání je dobře osvědčená z misí na Měsíci, ač samozřejmě, Mars má svá specifika zejména při sestupu atmosférou, kdy se ztratí komunikační signály, taví se ochranné štíty a hrozí poškození přehřátím, a takový sestup, který má v podstatě „v ruce“ atmosféra, je tak trochu jak nevyzpytatelně poletující pírko ve vzduchu a není snadné přistát tam, kde by chtěli.

Místo přistání se pečlivě dolaďovalo. Tianwen-1 zaparkovala na oběžné dráze Marsu 24. února. Orbitu v řadě manévrů postupně měnila a neustále povrch Marsu zkoumala spolu s důkladným fotografováním a proměřováním různých detektorů na místě plánovaného přistání, které bylo na základě těchto nových poznatků ještě přesněji upraveno. Probíhalo také důkladné testování všech systémů přistávacího modulu a průzkumného vozítka, kdy se zatím neobjevila žádná porucha.

Celý svět se samozřejmě těší na vědecké výsledky a přínosy mise včetně vědců v USA a v NASA. Vědci by samozřejmě s Čínou rádi spolupracovali a měnili si ve prospěch obou stran informace. Bohužel ale ve hře je i politika. Čínská obdoba americké NASA, tj. už zmiňovaná CNSA, je možná jako vše, co je v Číně moc úspěšné, v Americe na černé listině, jsou na ni sankce a restrikce. Takže normální spolupráce mezi vědci a inženýry možná není a je to jistě ke škodě obou stran i celého světa. Ovšem něco tak zajímavého jako mise na jinou planetu je pro NASA aj. až příliš velkým lákadlem, aby se mohly sankce důsledně dodržovat. Možnost nějakých těch výjimek z nařízení o nespolupráci se americkým expertům podařilo získat, a tak od ledna do března mezi CNSA a NASA probíhala mezi oběma stranami čilá komunikace s řadou vzájemných pracovních porad a výměnou dat.

Jenže pořád je ve hře McCarthyistická legislativa jako Wolfův dodatek, která dost krátkozrace blokuje vzájemnou spolupráci obou stran, přičemž se tím nejspíš trápí více zvídaví američtí experti než čínská CNSA.

A obavy také panují z nově jmenované politické figury do pozice šéfa NASA Billa Nelsona, který evidentně chce více vyhovět politickým ideologům v Kongresu a v administrativě, než vlastním zvídavým expertům natěšeným na možnou spolupráci. A tak zatímco vědci a inženýři by rádi dosáhli zrušení zákonů znemožňujících přirozenou vědeckou spolupráci při dobývání kosmu lidstvem, tak Bill Nelson se propůjčil k zapojení do směšné propagandistické kampaně, kdy se ze standardního shoření nosiče, který dopravil na oběžnou dráhu základní modul čínské kosmické stanice, stalo něco jako dětská hra na bubáky.

Americká média spolu s kolaborujícím šéfem NASA rozpoutala kampaň líčící standardní plánované shoření trosek nad oceánem jako naplnění hollywoodského filmu Deep Impact o hrozícím dopadu asteroidu.

Několikrát denně na nás vyskakovaly zprávy, ve kterých se blížící trosky líčily jako čert stejně hrozný, jako by byl namalovaný na zdi. Některá média se dokonce snížila k až tak dětsky naivním tvrzením, že USA zvažují sestřelení této rakety, aby se zabránilo katastrofě. Že kdyby někdo takový nesmysl opravdu udělal, tak by „sestřelením“ jen přidal množství trosek, zkomplikoval předpověď dopadu a vytvořil tříšť, která neshoří v té míře, jako celá raketa, tím se propagandisté netrápili.