Dobrovolníci na Ukrajině rozptylují jakékoli romantické kouzlo šviháctví o ušlechtilé věci, která přesto může skončit strašlivě. (Foto: Shutterstock / ilustrační)

Když Matt Robinson poprvé zamířil na Ukrajinu jako zahraniční vojenský dobrovolník, představoval si, že se na ruské frontě utká s nepřítelem. Místo toho poprvé okusil boj nikoli v zákopech Donbasu, ale v autobuse jedoucím přes Polsko.

Dopravní prostředek vypravila ukrajinská Mezinárodní legie, kterou zřídil prezident Volodymr Zelenskyj pro ty, kdo vyslyšeli jeho prosbu o pomoc proti ruské invazi. Přesto se rychle ukázalo, že ne každý v zahraničí je vysoce vycvičený bývalý voják nebo příslušník královské námořní pěchoty.

„Jeden polský dobrovolník byl silně opilý a náhle nabyl přesvědčení, že autobus nás všechny ve skutečnosti veze do Ruska,“ vzpomíná 39letý Robinson, který se narodil v Yorkshiru.

„Chtěl na řidiče vytáhnout nůž. Parta z nás ho odzbrojila a v tu chvíli jsem se rozhodl, že vstup do Mezinárodní legie asi nebude dobrý nápad, pokud někdo jako on prošel úvodní prověrkou.“

Ukázalo se, že to bylo moudré rozhodnutí. Zatímco Robinson vystoupil z autobusu, aby zvážil své možnosti, ostatní dobrovolníci cestovali dál a směřovali na výcvikovou základnu v Javorově na západní Ukrajině. O dva dny později, 9. března, byla tato základna zasažena 30 ruskými řízenými střelami, což Kreml označil za úder proti „zahraničním žoldákům“. Zahynulo nejméně 35 lidí, mezi nimi údajně i tři bývalí příslušníci britských speciálních jednotek.

„Při zpětném pohledu bylo správné rozhodnutí neunáhlit se,“ říká Robinson.

Neodradilo ho to, přesto se protlačil do Kyjeva, kde nyní působí jako vojenský instruktor. Tyto počáteční problémy však vystihují většinu dosavadních zkušeností zahraničních dobrovolníků na Ukrajině: kamarádi proměnlivé kvality, pochybný náborový proces – a vědomí, že Kreml je má velmi dobře na mušce.

Přesto přicházejí v houfech. Podle ukrajinských představitelů jich přijelo více než 20 000 z 52 zemí: USA a Kanady, Jižní Koreje, Brazílie a Francie. Mezi nimi je odhadem 50 Britů – včetně 36letého bývalého příslušníka královské námořní pěchoty Scotta Sibleyho z Northumberlandu, který byl před čtrnácti dny zabit u města Mykolajiv na jihu země. Je považován za prvního britského dobrovolníka, který zahynul v aktivní službě, ačkoli i jiní přišli o život. Andrew Hill z Plymouthu, který byl zajat ve stejné oblasti, byl počátkem tohoto týdne předveden v ruské televizi a přečetl televizní přiznání k „válečným zločinům“. Mezitím Aidenu Aslinovi z Newarku a bývalému příslušníkovi Royal Anglian Shaunovi Pinnerovi, kteří byli zajati v Mariupolu, hrozí trest smrti.

Je to drsná připomínka toho, že přes veškerý romantický půvab může vzetí do zbraně za ušlechtilou věc skončit hrozně. Jak napsal George Orwell ve svých vzpomínkách na boje ve španělské občanské válce Homage to Catalonia, není úniku před „základní hrůzou vojenského života“, kde „kulky bolí, mrtvoly páchnou a muži pod palbou jsou často tak vyděšení, že si pomočí kalhoty“.

Je to také důkaz, že i pro veterány z Iráku a Afghánistánu je Ukrajina těžká. Bojovníci Isilu a Talibanu jsou možná odhodlanější než průměrný ruský branec, ale neměli tanky, stíhačky, hypersonické střely – ani nic z ostatního arzenálu ruské velmoci.

„Jsme tady outsidery a ať už se o Rusech říká cokoli, je to profesionální armáda a používá spoustu hi-tech [vybavení],“ říká jeden bývalý britský příslušník královské námořní pěchoty bojující v okolí Kyjeva. „Jste tam v zákopech, kde na vás bzučí kamerové drony, a jakmile si vás všimnou, pošlou tam dělostřelectvo. Jen během prvních pár týdnů jsem měl tři velmi blízká setkání. Tohle je dospělá válka – kvůli tomu jsem sem přišel, ale není to pro každého.“

Není tedy divu, že se dostavuje rozčarování. Někteří tvrdí, že jsou vysíláni na „sebevražedné mise“ bez odpovídajících zbraní a zpravodajských informací. Jiní si stěžují na zkorumpované ukrajinské velitele, kteří jim slibují boj na frontě, jen aby je oškubali o peníze jako nic netušící cestující na prázdniny. Mnozí z nich mají problém se k frontové linii vůbec přiblížit.

Například Michael, bývalý americký voják se zkušenostmi z Blízkého východu jako expert na výbušniny. Dobrovolně se přihlásil poté, co viděl videozáznam, na němž byla ruským ostřelováním zabita čtyřčlenná ukrajinská rodina, a před šesti týdny sem dorazil bez iluzí o nebezpečí. Neočekával ani VIP zacházení. Očekával však, že mu bude relativně usnadněno uplatnění jeho schopností.

„První problém je, že legie po vás chce podepsat tříletou smlouvu,“ říká. „Rádi bojujeme, ale lidé jsou pochopitelně nervózní z toho, že se právně zavazují na tak dlouhou dobu.“

„Můžete skončit jako potrava pro děla, pokud máte špatného velitele, a je nebezpečné vložit se na bojiště bez koordinace s ostatními – můžete být zabiti vlastní stranou,“ říká Michael. „Existuje také korupce, kdy se ztrácí základní vybavení. Objeví se zbraně bez nábojů nebo bez neprůstřelné vesty či lékárničky. Všichni chceme bojovat, ale oni nám to zrovna neusnadňují.“

Jiný dobrovolník, zdatný střelec, byl požádán, aby vedl čtyři ukrajinské dobrovolníky na misi, jejímž cílem bylo zlikvidovat ruské ostřelovací pozice. Ukázalo se, že dobrovolníci jsou místní zemědělci vyzbrojení loveckými puškami, kteří nikdy nestříleli nic nebezpečnějšího než lišky.

„Byla to směšná, sebevražedná mise, tak jsem ji odvolal,“ říká.

„Odhaduji, že možná 70 procent lidí, kteří se přišli přidat k Mezinárodní legii, se už obrátilo zpět,“ říká mi Mamulašvili. „Chtějí si vzít zbraň a hned bojovat, ale musí si uvědomit, že je třeba provést určité procedury, prověrky ukrajinskými zpravodajskými službami a tak dále, což všechno zabere čas. Možná by to šlo rychleji, ale jsme ve válce – a kromě toho to není válečná turistika.“

„Nedávno jsme tu měli člověka, který tvrdil, že je lovec a má nějaké dovednosti pro přežití. Řekl jsem mu jen: ‚Nechoďte sem bojovat, riskoval byste hodně. Dělejte raději nějakou humanitární práci.“

Pokud to lidi neodradí, upozorňuje, že rusko-ukrajinský konflikt je především dělostřeleckou válkou, což znamená, že vojáci stráví mnohem více času krytím se v zákopech než vzájemnou střelbou. „Pravděpodobně vás zasáhne ostřelování dlouho předtím, než budete mít možnost si s někým vyměnit palbu, což je to, co chce většina lidí dělat,“ říká.

Přiznává však, že i on doufá, že si zde jednou vyzkouší pořádný boj – tentokrát ne v autobuse. „Ukrajinci nám projevují velkou lásku, a to vás nutí vzít do ruky pušku,“ říká.

Zdroj: telegraph.co.uk