Dokumenty ukazují, že Bílý dům a Číslo 10 konspirovaly ve věci ropou poháněného plánu invaze AC24.cz:Tento 9 let starý článek odhaluje přes půl století staré plány, které se podezřele podobají tomu, co se zase zkouší dnes. Téměř 50 let před válkou v Iráku Británie s Amerikou usilovaly o tajnou „změnu režimu“ v jiné arabské zemi, kterou obviňovaly z šíření teroru a z ohrožování západních dodávek ropy, když plánovaly invazi do Sýrie a zavraždění jejích vůdčích postav.

Nově objevené dokumenty ukazují, jak v roce 1957 Harold Macmillan a prezident Dwight Eisenhower schválili spojený plán CIA-MI6 na zrežírování falešných pohraničních incidentů jako záminky pro invazi do Sýrie ze strany pro-západních sousedů a pak k „eliminaci“ nejvlivnějšího triumvirátu v Damašku.

Tyto plány jsou diskutovány s děsivou upřímností, jak objevil v soukromých dokumentech Duncana Sandyse, ministra obrany za pana Macmillana, Matthew Jones – docent mezinárodní historie na Royal Holloway University of London.

Ač historikové věděli, že na podzim 1957 tajné služby usilovaly o svržení syrského režimu, tohle je poprvé, kdy byl nalezen nějaký dokument, který ukazuje, že srdcem tohoto spiknutí bylo zavraždění tří vůdčích postav. V dokumentu koncipovaném jako přísně tajný pracovní skupinou pracující na vysoké úrovni, která se sešla v září 1957 ve Washingtonu, panu Macmillanovi a prezidentu Eisenhowerovi neponechávají žádnou možnost k pochybnostem o potřebě zavraždit nejvyšší muže v Damašku.

V části „preferovaný plán“ stojí:

„Aby se umožnily akce osvobozeneckých sil ke zredukování schopnosti syrského režimu zorganizovat a směřovat své vojenské akce, ztráty a ničení se udržely na minimu, a aby se dosáhlo žádoucího výsledku v co nejkratším čase, je třeba vyvinout zvláštní úsilí k eliminaci určitých klíčových jedinců. Jejich odstranění by se mělo dosáhnout už počátkem průběhu povstání a intervence a ve světle okolností, které v té době budou existovat.“

Tento dokument schválený Londýnem i Washingtonem jmenoval tři muže: Abd al-Hamida Sarraje, šéfa syrského vojenského zpravodajství; Afifa al-Bizriho, šéfa syrského generálního štábu; a Khalida Bakdashe, vůdce syrské Komunistické strany.

Na ministerského předsedu, který se z větší části dostal k moci přes záda Anthonyho Edena, co skončil po té katastrofální skopičině v Suezu jen rok před tím, byl pan Macmillan pozoruhodně válkychtivý. Poznamenal si to do diáře jako „tu nejchmurnější zprávu“. Utajení bylo obrovské, pan Macmillan nařídil, aby se plán držel v tajnosti i před britskými náčelníky štábů kvůli jejich sklonu „kecat“.

Obavy o čím dál více proti-západní a pro-sovětské sympatie Sýrie na Downing Street a v Bílém domě rostly už od sesazení konzervativního vojenského režimu plukovníka Abida Shishakliho koalicí politiků strany Ba’ath a Komunistické strany i jejich spojenců v syrské armádě v roce 1954.

To volání po akci táhl šéf CIA pro Střední východ Kermit Roosevelt, vnuk bývalého prezidenta Theodora Roosevelta. Ten identifikoval plukovníka Sarraje, generála al-Bizriho a pana Bakdashe jako skutečnou moc za tou loutkou prezidentem. Tento triumvirát se pohyboval čím dál blíže po oběžné dráze kolem Nikity Chruščova následně poté, kdy v předchozím roce došlo ke katastrofálnímu pokusu Británie a Francie v tajné dohodě s Izraelem o zvrácení znárodnění Suezského kanálu.

Do roku 1957 i přes americkou opozici vůči krokům ohledně Suezu prezident Eisenhower už cítil, že už déle nemůže ignorovat nebezpečí, že Sýrie se stane pro-moskevským centrem k šíření komunismus po Středním východě. On a pan Macmillan měli strach, že Sýrie by mohla destabilizovat pro-západní sousedy vývozem terorismu a podporou mezinárodního disentu. Co bylo ještě důležitější, Sýrie měla rovněž kontrolu nad jednou z hlavních ropných artérií na Středním východě, nad ropovodem, který propojoval ropná pole pro-západního Iráku s Tureckem.

V „preferovaném plánu“ se dodává: „Jakmile bude dosaženo politického rozhodnutí pokračovat s vnitřními nepokoji v Sýrii, jsou CIA a SIS (dnešní MI6) připravena pokusit se o větší počet menších sabotáží a incidentů z úsilí o převrat pracujíc s individuálními kontakty.

„Tyto dvě služby, bude-li to vhodné, by spolu měly konzultovat, aby se vyhnuly překrývání svých aktivit nebo nežádoucích interferencí mezi nimi… Incidenty by se neměly koncentrovat v Damašku; operace by se neměla přehnat; zvláště velká péče by se měla věnovat tomu, aby se zamezilo zapříčinění dodatečných opatření k osobní ochraně klíčových vůdců syrského režimu.“

 

Sabotáže

Zpráva uvádí, že jakmile bude vytvořena nezbytná míra strachu, zinscenují se pohraniční potyčky, aby se vytvořila záminka pro Irák a Jordánsko k vojenské intervenci. Sýrie se musí naaranžovat, „aby vypadala jako sponzor spiknutí, sabotáží a násilností směřovaných proti sousedním vládám,“ říká zpráva. „CIA a SIS by měly využít svých schopností, jak psychologických, tak i akčních, ke zvýšení napětí.“ To znamená operace v Jordánsku, Iráku a Libanonu, které nabudou formu „sabotáží, národních spiknutí a různých silně ozbrojených aktivit,“ aby se to svedlo na Damašek.

Tento plán volal po financování „Výboru Svobodné Sýrie“ a po vyzbrojování „politických frakcí s militantními či jinak akčními schopnostmi“ uvnitř Sýrie. CIA a MI6 měly podněcovat vnitřní povstání např. u Druze na jihu, aby se pomohli osvobodit političtí vězni držení ve zdejším žaláři Mezze a rozdmýchat aktivitu Muslimského bratrstva v Damašku.

Plánovači předjímali náhradu režimu Ba’ath – Komunistů režimem, který měl být pevně anti-sovětský, ale uznávali, že bude nepopulární a „bude pravděpodobně zapotřebí, aby spoléhal především na represivních opatřeních a svévolné využívání síly.“

K tomuto plánu se nikdy nepřikročilo, hlavně proto, že nešlo přesvědčit arabské sousedy Sýrie k akci a útok ze samotného Turecka byl považován za nepřijatelný. O rok později se Ba’athisté obrátili proti svým komunistickým bývalým spojencům a zavedli Sýrii do federace s generálem Nasserem v Egyptě, která trvala do roku 1963.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: guardian.co.uk

]]>