Tři potřeby Evropy: Odepsání dluhů – Skutečná centrální banka – Efektivnější daňový systém Brussels Talk, Madariaga College,  Governing Globalisation in a World Economy in Transition,  27 června, 2012 O čem se Evropa může poučit od Spojených států?

Poznámka: Vysvětlivky kurzivou – překladatel.

Zaprvé Spojené státy – podobně jako Kanada, Anglie a Čína – mají centrální banky, které dělají to, kvůli čemu byly centrální banky mimo Evropu vytvořeny: přímo financují rozpočtový deficit.

Zjistil jsem, že tohle je kontinentální Evropě stejně těžké vysvětlit, zrovna v tomhle se od nich anglicky mluvící země velice liší. Tady panuje předsudek, že financovat vládní deficit domácích výdajů centrální bankou je inflační. To je nesmysl, jak to lze ukázat na nedávných zkušenostech z USA: největší tvorby peněz v americké historii šly ruku v ruce s dluhovou deflací.

Jsou to komerční banky, které vytvořili inflaci Ekonomické bubliny táhnoucí se od Severní Ameriky po Evropu. Ty lehkomyslně půjčovaly hypotéční úvěry a další půjčky daleko za hranice schopnosti domácích ekonomik to splácet. Skutečná centrální banka může vytvořit úvěry na své elektronické klávesnici zrovna tak snadno jako to mohou komerční banky. Ale centrální banky nevytváří úvěr ke spekulativním účelům. Ty nedělají zmetkové hypotéky založené na „vylhaných půjčkách“ (lháři jsou ty banky, nikoliv ti dlužníci) založené na fiktivních ohodnoceních zločinných hodnotitelů a prodávat to podvodně investičním bankám v balíčcích k předprodání důvěřivým Evropanům, penzijním fondům a dalším zákazníkům.

Krátce není zapotřebí současných zbídačujících „úspor“. Kdyby Evropa jednala jako Spojené státy, mohla by ty banky vykoupit.

Bylo by to ale dobře? Můj druhý bod spočívá v tom, že existují dobré důvody nefinancovat nefunkční dluhovou režii, finanční a daňový systém. Je vhodné dát přednost změnám těchto systémů.

Ve Spojených státech Paul Krugman naléhal na Federální rezervy, aby jednoduše bankám půjčily částku rovnou jejich špatným úvěrům plus jejich negativnímu podílu (dluhové částce nad tržní cenu aktiv). Naléhá na „Keynesiánský“ program výdajů k opětovnému nafouknutí ekonomiky inflací do úrovně bubliny. Tohle je liberální odpověď: vrhat na problém peníze, aniž by se usilovalo o strukturální reformu. (Autor je Američan a když říká liberální, nemyslí tím ten pravý smysl toho slova, po americku se tak říkalo – levicový. Dnes nově to ale znamená politiku dominace bank a pojišťoven nad zbytkem společnosti, která je však zpravidla spojena s institucemi tzv. „unesené levice“.)

Bank for International Settlement (BIS) s tím minulý týden ve své výroční zprávě nesouhlasila. Uvedla – a já věřím, že má pravdu – že samotná monetární politika nemůže problém insolvence vyřešit. A že to, s čím se teď Evropa potýká: není pouhý nedostatek likvidity pro vládní dluhopisy a korporátní dluhy, nýbrž nesolventnost, co se týče celkové schopnosti platit.

Za takovýchto podmínek, jak vysvětluje BIS, je nezbytné odepsat dluh na velikost, která je splatitelná – a podstoupit strukturální reformy k zabránění novému vzedmutí Bublinové ekonomiky.

Pracovníci kanadských pošt mají neformální slogan: „Práce, která za to nestojí, nestojí za to, aby se dělala dobře.“ To lze aplikovat i na Evropu, když řekneme, že spatně strukturovaná ekonomika nestojí za to, aby se dotovala či zachraňovala. A to by se mělo dělat dobře.

To pro ty, co s tím začnou, obnáší odepsat dluhové režie. Tohle vytvořilo v roce 1948 Německý hospodářský zázrak: Spojenecká monetární reforma, která vygumovala dluhy přesahující a přečnívající nad minimální úrovní k financování provozu a dluhy zaměstnavatelů k zaměstnancům. Bylo snadné odepsat dluhy, které byly pohledávkami nacistů. Je daleko těžší to udělat, když ty dluhy vlastní mocné hluboko v pozicích zakopané instituce – zvláště banky.

Vezměme si příklad odpisu řeckých dluhů. To by v první řadě a nejvíce postihlo řecké banky a rovněž daleko nevinnější německé pojišťovny a banky. Mám skromný návrh, jak si s tím poradit. Nejdříve nechme řecké banky, ať se potopí. Ty pomohly zmařit pokusy řecké vlády o zastavení daňových úniků a praní peněz. Ty byly popsány jako účastníci spiknutí a korupce. Samozřejmě, že jejich vklady by jako celek převzal standardizovaný veřejný systém bankovního pojištění. Ale držitelé bankovních úpisů a akcií a i nepojištěné vklady, to už by byla jiná záležitost.

Co se týče německých institucí, když je řecký pád dožene do insolvence, tak by německá vláda měla udělat to, k čemu je zmocněná US Federální korporace pojištění vkladů (FDIC): převzít je, vzít všechny vkladatele a držitele pojistek dohromady a provozovat tyto instituce pod veřejnou správou – buď dočasně či trvale.

Alternativou je zbídačování a dluhová deflace, po čemž se propadnou evropské trhy, zhroutí se životní úroveň a Evropa se přemění v to, co o Evropě říká příliš často ministr obrany USA Rumsfeld: „Ve Starou Evropu,“ jako by už bylo příliš pozdě, aby byla zachráněna. Jakákoliv diskuse o US ekonomice nezbytně musí být v globálním kontextu. Takže je nezbytné prodiskutovat nejen domácí vývoj USA, ale i vztahy s Evropou a se zeměmi BRICS.

Ta nejdůležitější dynamika je ta finanční. Pokračující pokles cen nemovitostí v kombinaci s dluhy místních vlád už vedla k dluhové deflaci. Jelikož osobní i korporátní příjem byl přesměrován k platbám dluhové služby, tak výdaje za novou spotřebu a za investiční zboží se zkrátily. Prodejní a pracovní příležitosti se propadají, zvláště u nově příchozích sil na trh práce. Hlavní kategorie dluhů, které nelze splatit jsou v Evropě a ve Spojených státech, kromě zabíraného a jiným předávaného majetku dlužníky. Krátkodobé finanční pomoci zastiňují dlouhodobé korekce, kterých bude nakonec zapotřebí: odpisy dluhů ve veřejném a soukromém sektoru. Alternativou k tomuto scénáři „businessu jako obvykle“ je v USA a v Evropě ekonomika, která vypadá čím dál víc jako ta v Baltických státech – zbídačujícími úsporami zhoršený ekonomický propad.

Vláda USA stejně jako evropské vlády převzala špatné dluhy bank do veřejné účetní rozvahy. To pro Spojené státy není problém, jelikož jejich Federální rezervy mohou jednoduše vytvořit úvěr, který ten dluh pohltí. Ale evropské veřejné dluhy jednoduše nelze při současných omezeních pro centrální banku splatit. Místo aby změnila pravidla pro centrální banku, je Evropská unie radši ochotná uvrhnout kontinent do deprese a ekonomického propadu.

 

Zbídačující úspory v USA a negativní podíl

Ekonomika USA není zatížená monetárními omezeními, které na sebe uvalila Evropa. Federální rezervy dělají to, co se od centrální banky očekává: monetizuje deficit vládních výdajů skupováním vládního dluhu. Ovšem nárůst tvorby nového vládního dluhu nebyl hlavně kvůli financování deficitních výdajů na vyšší ekonomickou aktivitu a zaměstnanost, z investic do přestavby národních infrastruktur nebo pomoci státům a městům podílem na výnosech, což jim v minulosti umožňovalo vyrovnávat své místní rozpočty. Vláda naopak vytvořila dluh ve snaze znovu inflací nafouknout trh s nemovitostmi na úroveň někdejší Ekonomické bubliny. Tohle byl nápad s ekonomikou na bázi „půjčovat si je cesta z dluhů.“

Prakticky nelze moc doufat v úspěch. Banky v roce 2012 poslaly z kvantitativního ulehčování Federálních rezerv (QE2) 800 miliard dolarů do zahraničí, hlavně do ekonomik BRICS ve formě arbitráží na úrokové a měnové sazby. Záměrem bank bylo vydělat si, aby se dostaly z jejich vlastního negativního podílu, ale nikoliv půjčkami na trh nemovitostí, jehož ceny nadále klesají. Tím dohání ještě více nemovitostí, aby na nich měly negativní podíl – a to samotné banky zatahuje do pozice negativního podílu na svém kapitálu. Takže je málo nových půjček na nemovitosti pro spotřebitele nebo pro podniky. Trhy se propadly do dluhové deflace.

Státy a města se rovněž potýkají se zmenšováním daňové základny a mnohé podléhají konstitučním požadavkům na vyvážený rozpočet. Cestou nejmenšího odporu se stalo podfinancovat penzijní plány – což má dalekosáhlý dopad, zvláště když většina penzijních plánů předpokládá 8% roční výnos. Tato výnosová míra – naplňuje předpoklad, že úspory se během devíti let zdvojnásobí – ta se ovšem tímto v dnešní době stala ještě fiktivnější, než byla před desítkou let. Takže některé lokality podstoupily riziko a ztratily – s tím, že jejich ztráty byly tou protistranou pro výdělky největších bank na derivátech.

Shrnuto, to znamená, že ekonomika USA není v pozici, aby se tímto způsobem mohla „půjčkami dostat z dluhů“. Je tu tudíž výhled na podobné zbídačování jako v Evropě.

Finanční podvody byly v podstatě ve Spojených státech dekriminalizovány. V kostce lidé už ztratili důvěru v banky – a ve finanční sektor samotný a nedůvěřují už ani jeho doprovodným institucím. Takže pro podniky vyschl i trh s nebankovním financováním a jednotlivci se bojí investovat do akciového trhu.

President Obama pořád zůstává u své progresivní rétoriky, ale ve skutečnosti je to neoliberál. (Jeho senátním mentorem byl Joe Liberman, který mu pomohl k penězům a zvolil pro něj poradce, co jej povedou k ekonomice pyramidové hry Clintonovy éry – Rubinomice.) Mitt Romney sice předstírá, že je pravicovým extrémistou, ale v ekonomické politice vypadá rozumně. Může se ale cítit pod tlakem, aby podpořil pravicové republikánské lobbyisty ve vedení Kongresu. I když to udělá, tak to nebude moc velký rozdíl oproti Obamově administrativě. Situace v USA je tudíž více podobná té v Británii pod vedením Labour party během let recese: centristická či až levicová rétorika o sociální politice, ale neoliberální finanční politika zvýhodňující banky.

SOUHRN: Ani ekonomika USA ani Evropy nemůže „růst tak, aby se dostala z dluhů.“ Jejich dluhové deflace se zhorší a jejich rozpočtové deficity se zvětší.

 

Politický výhled pro USA

Stejně jako v Evropě existuje jen málo alternativ od údajné levice – od Demokratické strany, odborů a od s nimi spjatých zájmů. President Obama vypadá na to, že v listopadových presidentských volbách zvítězí a to je neoliberál – pravděpodobně více než republikánský kandidát Mitt Romney. (Neoliberálové se zpravidla eufemicky říká těm, kdo bojují proti opatřením k ochraně svobody trhu před asymetrickým postavením některých subjektů, které se pak mohou volně stát privilegovanými dominanty sesemi-feuálními privilegii diktujícími „tržní“ i politické podmínky.)

Společní podporovatelé Republikánské i Demokratické strany – hlavně zastupující zájmy Wall Streetu a nemovitostí – si uvědomují, že demokratický president je v lepší pozici než republikánský, aby neutralizoval opozici v Kongresu či v Senátu proti zmenšení rozsahu a privatizaci Sociálního zabezpečení a zdravotní péče (Medicare). Demokratičtí politici jsou pravděpodobně více se svými proti-Republikánskými návrhy kolem této linie více semknuti než je to s návrhy presidenta jejich vlastní strany. Situace se hodně podobá tomu, když Tony Blair v Británii po konzervativním Thacherismu zkoušel privatizovat britské infrastruktury jako železnice a metro a protlačoval plán veřejno-soukromého partnerství. To je v podstatě ta výše zmíněná Rubinomická pozice, kterou podporuje vedení Demokratů.

Mnoho voličů jednoduše zůstane doma, takže pan Romney má šanci zvítězit na základě podpory Jihu a Západu – a možná snad i něčeho ze států přebíhavého Středozápadu. V každém případě administrativa pro roky 2013-16 vypadá jako že to bude neoliberální zbídačování podporované oběma stranami.

Z pozice vyhlídky USA je Evropa mrtvá zóna. Mně to připadá jako finanční a fiskální sebezničení.

Byla by tu určitá naděje na pokrok, kdyby finanční krize bylo využito k očištění od byrokracie a k postupu s daňovým systémem z výběru výpalného zatěžujícího dodatečnými náklady život a provozování podniku k zřízení daně z ekonomické renty. To by zabránilo, aby se rozvinula nová bublina s nemovitostmi tím, že by podržela zpátky hodnoty „volných“ parcel, které se mohly vyspekulovat do bankovních půjček. To by srazilo ceny bydlení a také by to osvobodilo zaměstnávání od daní. A to by např. mohlo jít ruku v ruce i se snížením řecké byrokracie.

Nevidím ale, že by se to v Evropě dělo. Takže je pravděpodobné finanční zbídačování, aby se zhoršil rozpočtový deficit místo, abychom si od něj pomohli. Evropské ekonomiky budou nejspíš „překvapivě“ růst méně, než ukazovaly předpovědi, a zpravodajská média budou hlásit, že jde o „neočekávané zpomalení“, které „každého překvapilo“ atd.

Pravděpodobnou politickou reakcí v Evropě nejspíš bude nacionalistická opozice k odevzdání těchto vládních pravomocí. Ale tato opozice bude nejspíš v politickém spektru pocházet více od pravice než od levice. A to je jednou z nejvíce udivujících věcí na dnešní politické situaci jak v Evropě, tak ve Spojených státech: neschopnost levice poskytnout ekonomickou alternativu a neschopnost pravice reformovat daňový systém a poradit si s korupcí.

SOUHRN: Možná se obchodní bilance USA zlepší, jelikož rozpočet spotřebitelů bude menší, omezí to dovozy a kvůli domácímu břidlicovému plynu i požadavky na dovoz. Je ale nepravděpodobné, že se zvýší přítok kapitálu. A dokud se nezvednou úrokové sazby, bude pokračovat únik kapitálu (zrovna tak, jako tomu bylo v Japonsku po roce 1990). USA tudíž trpí „Japonským syndromem“.

 

Více tříštění globálního systému do regionálních bloků

Místo mezinárodní „spolupráce“ to vidím na regionální rivalitu mezi bloky s polarizací mezi blokem NATO točící se kolem USA a BRICS rozšiřující svůj vliv. Evropa vypadá dost jako, že je mimo, jelikož její trhy nerostou a nejedná se o primární investiční oblast. Země BRICS nejspíš začnou zavádět kapitálovou kontrolu proti politikám snadného úvěru ve Spojených státech k financování převzetí jejich aktiv.

Finanční toky a kapitálové úniky jsou u BRICS brány jako nadřazené měnovým tlakům na úkor jak eura tak dolaru. To že  euro neoslabuje vůči dolaru, tak je tomu hlavně kvůli tomu, že obě měny jsou spolu stejně slabé a mají podobné problémy. Obě ekonomiky se propadnou, což povede k více nesolventnostem kvůli nemovitostem a kvůli vládnímu rozpočtu. Tenhle Euro-Americký pokles pravděpodobně podnítí Čínu a další země BRICS, aby spoléhaly více na růst svých vlastních trhů. Mzdová úroveň v Číně  pravděpodobně vzroste, čímž více podnítí výrobu ke snaze k většímu uspokojení domácí spotřebitelské poptávky oproti výrobě pro export.

Hlavním problémem Číny je to, že jedním z prvních výdajů rodin s rostoucími příjmy je – koupit si auto. Vláda na to reaguje investicemi do veřejné dopravní sítě a nejspíš uvalí daň z životního prostředí. Větší ulehčení centrům měst pravděpodobně spočívá v minimalizaci dopravních nákladů – a v celkově ve větších výdajích na infrastrukturu.

Pravděpodobná je i kapitálová kontrola a rovněž denominace zahraničního obchodu a investic spíše do měn BRICS než do US dolarů a eur. Tyto tendence se zrychlí, pokud vojenské politiky USA a Evropy budou nadále expandovat do Asie a do dalších regionů. Co to dělá se můžeme podívat už v současnosti u diplomacie USA, která se zaměří více na pokusy obnovit vliv v Latinské Americe, včetně privatizace klíčové infrastruktury pro kupující (na úvěr), kteří se zapojí do dobývání renty, která zvýší cenovou hladinu. Vzniklá dluhová deflace tudíž ve většině ekonomiky zvedne životní náklady i náklady na podnikání, čímž přiškrtí jak pracovní sílu, tak stejně tak i komerční sféru.

Tyto politiky budou nejspíš popsány jako „protloukání se“. To znamená odkládání toho, co vypadá jako nevyhnutelný konec hry: ohromné odepisování vládního dluhu, únik od dolaru jako globální měny (dost možná spolu s novým zavedením zlata k vyrovnávání deficitů platebních bilancí). Tyto změny diplomaticky přiškrtí vojenské výdaje USA, přičemž se bude tlačit na Evropu, aby přeorientovala své geografické zaměření, pokud to zase oživí ekonomický růst a vytáhne jí to ze smyčky zpětných vazeb mezi dluhovou deflací, nezaměstnaností a dokonce i emigrací.

 

Výzva neoliberalismu

Současně používaný termín „neoliberalismus“ naprosto překrucuje a dokonce ve svůj opak zvrhává klasickou liberální myšlenku svobodných trhů. Jde o přetváření ekonomické teorie na ideologickou výzbroj tím, že unese původní liberální etiku, jež usilovala o obranu před zvláštními privilegii a nezaslouženými příjmy definovanými jako renta z půdy, renta z přírodních zdrojů, monopolní renta a renta dobývaná z privilegií. Pro neoliberály je ale svobodný trh takový, který je osvobozen od zdanění a regulací takovýchto kořistí z renty a ve skutečnosti takový, který jim poskytuje daňové zvýhodnění oproti mzdám a skutečným podnikovým ziskům.

Neoliberalismu a neo-konzervatismus jsou vzájemně se doplňující doktríny moci a autokracie spojené s deregulací a s demontáží demokratické zákonnosti. Cílem je nahradit moc vlády, která bývala k ochraně lidí, mocí oligarchie k útlaku lidí.

Neoliberálním cílem dnešních dnů je ochromit moc vlády, umožnit bezuzdnou volnost finančnímu sektoru. Ochrana občanských svobod je sice vysoce vyzdvihována, ale vysoké náklady na to, aby se jich šlo domoci, jsou bariérou pro většinu jejich uplatnění. Jelikož jde o doktrínu převážně finančního sektoru, je cílem odbřemenit banky a finanční instituce od daní spolu s jejich hlavními zákazníky: realitní magnáty a monopoly.

Neoliberalismus je doktrínou centrálního plánování, které se posune od vlád k ještě více centralizovaným střediskům financí. To vyžaduje znemožnit, aby veřejná moc mohla bankovnictví a finance regulovat a zdaňovat. K této transformaci byli ve Spojených státech do klíčových regulačních pozic jmenováni ideologičtí deregulátoři jako Alan Greenspan a Tim Geithner.

Výsledkem je doktrína finanční války nejen proti pracovní síle ale i proti průmyslu a vládě. Tím, že se vzrůstající rychlostí získávají finanční moc nad zadluženou ekonomikou, tak banky a finanční sektor vysávají zdroje z reálné ekonomiky. Jejich podnikatelský plán není založen na zaměstnávání pracovní síly, aby se zvětšil produkt, nýbrž aby se jednoduše transferovalo tolik z toků současných ekonomických výnosů, kolik jen lze, do jejich vlastních rukou, veškeré tyto výnosy vytěží jako platby úroků z půjček se zárukami, jimiž budou dlužníci svázáni.

Účinek nebude o nic více demokratičtější, než byla Římská demokracie, která pořádala volby podle „centurií“ vedených největšími vlastníky půdy – v podstatě výměra půdy za hlasy, abychom učinili analogii. V případě USA nejsou voliči koupeni jako tam za půdu, nýbrž za dolary – hlavně od finančního sektoru. A nakonec si buďte jisti, že většina dolarů pochází z vysávání renty.

Výsledkem musí být ekonomická polarizace a to především mezi věřiteli a dlužníky, stejně jako v Římě. Takže konečné dějství neoliberálního představení skončí ve věku Temna s chudobou a zbídačováním – pro něž bude nejcharakterističtější dluhové vazalství. A stejně jako římská věřitelská třída a její predátorská imperiální expanze to Římské impérium vlastně svrhla a udělala z něj svůj vlastní stín, tak kombinace neoliberalismu a neo-konzervatismu dneška usiluje o vlastní globalizaci, aby mohl šířit zbídačování, byť i přes třebas šíření technologického pokroku ke svrchovaným dlužníkům.

Prof. Michael Hudson

Zdroj: globalresearch.ca

]]>