Smrt. Přirozená součást života. Nebo je možné na to nahlížet i jinak?  Vzpomeňte si na chvíli, kdy někdo z vašich blízkých zemřel – přišel pocit strachu, bolest, která říkala: Už je nikdy neuvidíš. – a když jste své pocity a své trápení sdělili někomu dalšímu, odpověď většinou zněla nějak takto: To je život, smiř se s tím. Je dost pravděpodobné, že naše kultura nedokáže správně/dobře nahlížet na smrt a přijmout ji.

Když jste malí, o smrti moc nepřemýšlíte, užíváte si, kolik vlastně času máte dělat věci, které máte rádi. Ovšem s přibývajícím věkem přibývá také schopnost více přemýšlet o smrti. Když je člověk nespokojen, nechce něco dělat nebo jej to nebaví, pak nahlíží v porovnání s ostatními sám na sebe jako na normálního, protože ostatní lidé přeci dělají to, co nechtějí, ale musí.

Ovšem přesně o tom to rozhodně není.

Proč mají lidé strach ze smrti? Protože upadnou do nicoty? Proč by upadali do nicoty? Třeba proto, že promarnili život?

Člověk, který žije svůj život naplno, který využívá příležitosti, které mu jsou dány, přijímá výzvy, které mu jsou svěřeny, pak nemá důvod bát se. Protože prožil verzi života, jakou chtěl a uměl nejlépe prožít.

Dokonce i na pohřbu, kde se „má oslavovat život zemřelého“ spíše truchlíme, chodíme v černém a pláčeme… A takový je i odkaz v dalším životě. Měli bychom se nad smyslem smrti, jejího přijmutí zamyslet.

Kdybychom věděli, co se stane po naší smrti, změnili bychom přístup k ní? Je možné, aby člověk cítil smutek, být pokorný k zemřelému, ale zároveň se cítit šťastný a vzít si ponaučení, moudra či zkušenosti pro svůj další život?