‘Když MI5 varuje, že to není ve veřejném zájmu, tak kdo jsem já, abych jim nevěřil?’ Ptá se bývalý redaktor The Independent. I já jako mnoho dalších lidí jsem strávil mnoho let psaním a mluvením o smrtící patologii servilnosti k moci zamořující žurnalismus establishmentu na Západě. Dnes ráno se ale cítím tak trochu, jako bych při tom všem jen plýtval časem a energií, protože tenhle nový úvodník od britského kariérního žurnalisty Chrise Bkackhursta – až donedávna ředitele a redaktora britského deníku, který sám sebe nazývá „The Independent“ (Nezávislý) – nese titulek, který říká vše, co je třeba říci o odpuzujícím stavu žurnalismu establishmentu:


 

Text: Tajemství Edwarda Snowdena mohou být nebezpečná. Neměl bych je publikovat. Když MI5 varuje, že tohle není ve veřejném zájmu, tak kdo jsem já, abych jim nevěřil?

Jinými slovy, když mi vláda řekne, že bych něco neměl publikovat, tak kdo jsem já, jako pouhý žurnalista, abych neposlechl? Tohle dejte na náhrobní kámen Západního žurnalismu establishmentu. Tohle pěkně zapouzdřuje tu spirálu smrti u velkých žurnalistických kanálů.

Pokud byste si snad nemysleli, že ten titulek výstižně reprezentuje obsah článku, tak Blackhurst vysvětluje, proč by nikdy nedovolil, aby v jeho novinách vydali cokoliv z dokumentů od vynašeče z NSA Edwarda Snowdena, přičemž ve skutečnosti napsal:

Pokud bezpečnostní služby trvají na tom, že něco je proti veřejnému zájmu, a mohlo by to poškodit jejich operace, tak kdo jsem já, abych jim nevěřil?“ (I přesto, že sídlím tam, kde odhalovali i Watergate.)

Většina lidí, natožpak žurnalistů, by se cítila neskonale trapně, kdyby přiznali, že v sobě chovají takovéto servilně podlézavé sentimenty. Jedna věc je svolnost s určitou uctivostí či s projevy dobré vůle k politickým činitelům, ale touha projevit aspoň minimální lidskou důstojnost sám před sebou by většinu lidí odradila od veřejného přiznání toho, že svolně obětují veškerý svůj nezávislý úsudek a autonomii nadřazeným, tajným výnosům těch, kteří si urvali největší moc. Chris Blackhurst se zjevně od těchto zábran osvobodil, ač ne úplně, jelikož do svého chvalozpěvu na ctnost poslušnosti přimísil i neupřímné výstrahy jako tuhle: „Jsem k oficialitě cynický, jelikož jsem už viděl až příliš mnoho krytí lumpáren a nestoudných nespravedlností páchaných našim jménem.“ Člověk by si mohl myslet, že většina žurnalistů (zvláště ti, co dělají redaktory v novinách zvaných „The Independent“ – Nezávislý) by si mohla chtít udržet přinejmenším předstírané zdání nezávislého myšlení a tudíž se zdrží přiznání takto zarážejících věcí o sobě samém.

Ovšem to, co tu Blackhurst odhaluje, je opravdu převažující styl mentality u mnohých z mediální třídy. Žurnalisté by přeci neměli být neposlušní k těm u moci. Jakmile činitelé státu národní bezpečnosti vydají výnos, že co činí, to by se mělo před veřejnost udržet v tajnosti – jakmile na své chování bací svým mocným razítkem „TAJNÉ“, tak je nejvyšší povinností všech občanů včetně žurnalistů toto ctít a nikdy na veřejnosti neutrousit, co provedli. Vzdorovat tomuto diktátu není vskutku jen pouhá morální špatnost, nýbrž zločin. Konec konců, „kdo jsem, abych jim nevěřil?“

Že tato mentalita odsuzuje většinu toho nejcennějšího investigativního žurnalismu posledních desetiletí – a učinila by jej nezákonným – to by zjevně dobré žurnalistické slouhy jako Blackhurst ani nenapadlo. Činitelé státu národní bezpečnosti by rovněž nadekretovali, že „není ve veřejném zájmu“, aby se referovalo o Tajných dokumentech Pentagonu, nebo o masakru z My Lai, nebo o síti černých umístění, kde se zadržovaní mučí, ani o programu mimosoudních odposlechů NSA či o dokumentech vyvracejících tvrzení o iráckých ZHN či o veškerých těch litaniích svinstva, korupce a nezákonnosti, které svého čas neslo nálepku „přísně tajné“. Opravdu jeden z nejlepších reportérů Británie, Duncan Campbell, který pracuje pro Blackhurstovy noviny, byl v 70. letech zatčen a stíhán za „zločin“ vyzrazení existence QCHQ. Když tam Blackhurst potká na chodbě Campbella, zeptá se ho: „Co jsi zač, aby ses sám od sebe rozhodl k vyzrazení toho, o čem ti činitelé Británie řekli, že má zůstat skryto?“

Reportáže o NSA umožněné Snowdenovým vynašečstvím spustily celosvětovou debatu o internetové svobodě a soukromí, reformní hnutí v četných národních legislativách, četné ceny za vynašečství pro Snowdena, a první uznání toho, jak až všudypřítomný a vlezlý je systém dohledu nad z ničeho nepodezíranými vybudovaný USA a Velkou Británií. Vůbec mě nepřekvapuje, že autoritářská frakce zvláště včetně žurnalistů establishmentu by radši, aby k ničemu z těchto reportáží a debat nedošlo, a abychom my všichni k tomu zůstali v blažené ignoranci. Stejně mě ale překvapuje, když lidé, kteří si říkají „žurnalisté“ otevřeně přiznávají, že tímto způsobem myslí. Když to ale dělají, poskytují nám službu, jelikož to tak na kůži obnažuje jak až široká je propast mezi deklarovanou funkcí žurnalistů establishmentu a tou skutečnou rolí, kterou plní.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj:  theguardian.com