Zatímco svět očekává formální ruskou reakci na eskalaci Spojených států v Sýrii z minulého týdne (přičemž Putin dorazil demonstrativně na rozhovory o Sýrii s britským premiérem Davidem Cameronem o hodinu později): tak to bere do ruky další země – Írán – čerstvě po volbách, v nichž se prezidentem stal kandidát umírněných Hassan Rohani. Independent hlásí, že „v Íránu bylo přijato vojenské rozhodnutí – už před prezidentskými volbami z minulého týdne – poslat do Sýrie první kontingent 4 000 íránských Revolučních gard, aby pomohly silám prezidenta Bášara Asada proti převážně sunnitskému povstání, které si jen za dva roky už vyžádalo skoro 100 000 životů.
Írán je teď plně oddán udržení Assadova režimu, tvrdí pro-íránské zdroje, které jsou hluboce zapojeny do bezpečnosti této islámské republiky, a to do té míry, že navrhují otevření nové ‚syrské‘ fronty na Golanských výšinách proti Izraeli.“
Pokud to snad po celou dobu byla touha Západu, zatáhnout Írán do eskalace v Sýrii a střelit tak dva ptáky jednou klastrovou bombou, tak jim Írán možná právě radostně vyhověl.
A tak zatímco čekáme na Izrael, že zase jednou pootočí rohatkou válečné rétoriky, možná i s podtržením svých vět bombami roztrušovanými po syrské půdě, je tu Independent s důkladnou analýzou toho, jak se Amerika díky není už formalizované podpoře syrských žoldnéřských rebelů, náhle sama ocitá v nezmapovaném území: „Je to poprvé, kdy jsou všichni američtí ‚přátelé‘ v regionu sunnitští muslimové a všichni z jejich nepřátel jsou šiíté. Čímž porušují veškerá pravidla prezidenta Obamy o neangažovanosti, když jsou teď USA plně zapojeny na straně ozbrojených skupin, k nimž patří i ta nejextremističtější hnutí sunnitských islamistů na Středním východě.“
[quote align="center" color="#999999"]
V nadcházejících letech se budou historikové ptát, se mohla Amerika – po své porážce v Iráku a svém pokořujícím stažení z Afghánistánu naplánovaném na rok 2014 – tak lehkomyslně spojit s jednou stranou titánského islamistického zápasu táhnoucího se už od sedmého století od smrti Proroka Mohameda. Hluboký dopad tohoto ohromného schismatu mezi sunnity, kteří věří, že novým kalífou muslimského světa se stal otec Mohamedovy manželky, a světem šiítů, kteří považují za jeho právoplatného následovníka jeho zetě Aliho – jež začal bitvou ze sedmého století, z níž nasákla krví půda kolem dnešních iráckých měst Najaf a Kerbala – v celém tomto regionu pokračuje do dnešních dnů. Arcibiskup z Canterbury ze 17. století George Abbott tento muslimský konflikt srovnával s konfliktem mezi „papeženci a protestanty“.
K Americké alianci teď patří nejbohatší státy Arabského zálivu, ohromná sunnitská území mezi Egyptem a Marokem stejně jako Turecko a ta křehká Brity vytvořená monarchie v Jordánsku. Jordánský král Abdullah – zaplavený podobně jako mnohé sousední země stovkami tisíc syrských uprchlíků – by se také mohl ocitnout v těžišti syrské bitvy. Panuje domněnka, že v Jordánsku je teď až 3 000 amerických ‚poradců‘ a vytvoření jihosyrské ‚bezletové zóny‘ – navzdory Sýrií kontrolovaným protileteckým bateriím – tuhle krizi přetvoří v ‚horkou‘ válku. Tolik o ‚přátelích‘ Ameriky.
K jejich nepřátelům patří libanonský Hizballáh, alawitský šiítský režim v Damašku a samozřejmě Irák. A Irák, převážně šiítský národ, který Amerika ‚osvobodila‘ od sunnitské menšiny Saddáma Husseina v naději na vyvážení šiítské moci z Íránu – proti všem USA předpovědím – sám z větší části spadl pod vliv a moc Teheránu. Iráčtí šiíté spolu s členy Hizballáhu teď bojují po boku Assadových sil.
Washingtonská výmluva pro jejich nové středovýchodní dobrodružství – že musí vyzbrojit Assadovi nepřátele, protože režim v Damašku proti nim použil plynný sarin – na Středním východě nepřesvědčila jediného člověka. Konečný důkaz použití plynu kteroukoliv stranou v Sýrii zůstává téměř stejně kosmicky vzdálený, jako ten pro tvrzení prezidenta George W. Bushe o vlastnictví zbraní hromadného ničení Saddámovým Irákem.
Co se týče důvodu, proč Amerika vrhla svou vojenskou sílu za syrské sunnitské rebely, spočívá v tom, že ti samí rebelové teď ve své válce proti Assadovi prohrávají. Vítězství damašského režimu z tohoto měsíce ve středosyrském městě Qusayr za cenu životů Hizballáhu i vládních sil uvrhlo syrskou revoluci do křečí a hrozí, pokořením amerických a EU požadavků na Assadovo odstoupení od moci. O arabských diktátorech se předpokládá, že se mají svrhnout – pokud to nejsou spřátelení králové či emírové ze Zálivu – ne, že by se měli udržet. Avšak Rusové Assadovi poskytli svou naprostou podporu, třikrát vetovali rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která by mohla Západu dovolit do této občanské války přímo intervenovat.
Na Středním východě panuje cynická nedůvěra v americké tvrzení, že může v Sýrii distribuovat zbraně – téměř určitě včetně protileteckých střel – jen sekulárním silám sunnitských rebelů z tzv. Svobodné syrské armády. Bojištím totiž na straně rebelů dominuje daleko silnější Fronta al-Nusra přidružená k al-Kaiídě obviňovaná z ukrutností včetně poprav syrských vládních válečných zajatců a vraždy 14-letého hocha za rouhání. Ti si mohou vzít nové americké zbraně od soudruhů ze Svobodné syrské armády velice snadno.
Od tohoto okamžiku dále bude každý sebevražedný bombový útok v Damašku – každý válečný zločin rebelů – považován v tomto regionu za odpovědnost Washingtonu. Ti samí sunnitští wahábitsší islamisté, kteří 11. září 2011 zabili tisíce Američanů – kteří jsou největšími nepřáteli Ameriky zrovna tak jako Ruska – teď budou zástupnými spojenci Obamovy administrativy. Tuhle strašlivou ironii může neochvějné odmítnutí ruského prezidenta Vladimira Putina tolerovat jakýkoliv sunnitský extremismus jedině zhoršit. [/quote]
Krátce: seznamte se s novými světovými osami a aliancemi rozdělenými podle té zástupné války v Sýrii (h/t Xue):
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: zerohedge.com
