Zatímco se většina pozornosti světa nepochopitelně soustředila na oznámení o rezignaci papeže Benedikta XVI. z 11. února, jiná rezignace a volby v Itálii jsou v centru globálních finančních obav. Když v prosinci 2012 rezignoval italský ministerský předseda Mario Monti, uvedl do chodu proces všeobecných voleb, které proběhly 24-25. února. Výsledek voleb byl přinejmenším řečeno nerozhodný s tím, že žádná strana v parlamentu nezískala většinu a žádný z kandidátů na ministerského předsedu nemá jasný mandát. Pier Luigi Bersani, bývalý vůdce Komunistické strany, který teď vede Demokratickou stranu, zaznamenal v Poslanecké sněmovně, v dolní komoře Parlamentu, těsné vítězství nebyl ale schopen přijít s většinou v horní komoře, v Senátu.


Bersani teď bastlí nějak dohromady funkční koalici se svými rivaly. Pokud to neudělá nebo dokud to neudělá, potýká se Itálie, třetí největší ekonomika eurozóny a osmá největší ekonomika světa, se „zablokovaným parlamentem“ bez ministerského předsedy a bez vlády.

Nouriel Roubini ekonom z New York University známý jako „Dr. Zkáza“ řekl, že výsledky voleb „Itálii učiní nevládnutelnou. Ta je v politickém, ekonomickém a finančním chaosu.“ Není s tímto hodnocením ale sám; mnozí předpovídají, že Bersani nebude schopen dát dohromady funkční koalici a italští voliči budou muset jít zase zpět do šesti měsíců k volbám.

Levicová koalice Bersaniho Demokratické strany Společné blaho získala 29,5 procenta národních voličů. Koalice Lidu svobody vedená miliardářským mediálním magnátem a trojnásobným ministerským předsedou Silvio Berlusconim si nárokuje 29,1 hlasů. Divokou kartou, která překvapivě překonala veškerá očekávání je proti establishmentu zaměřené populistické Hnutí pěti hvězd, což je teprve nedávný jev založený komikem Beppe Grillem, který zahrál na strunu milionů italských voličů útoky a odhalováním korupce jak u Berlusconiho tak u Montiho vlády. Grillovo Hnutí pěti hvězd získalo 25,5 voličů. Odcházející koalice Občanské volby Maria Montiho získala podporu jen 10,5 procenta voličů.

Griollo řekl, že jeho strana nepodpoří v hlasování o důvěře novou vládu zformovanou kteroukoliv z mainstreamových stran. Volal po nových volbách, od nichž by mohl očekávat, že pod jeho vlajku přivedou ještě více voličů. S tím, že už překročil očekávání většiny analytiků a s tím jaké je znechucení italských voličů z korupčních skandálů současných stran, je pravděpodobné, že Grillovi by se volební lístky při opakovaném střetnutí nahromadily ještě více.

 

Kremelská ruka v italské politice

To, co v těchto reportážích a analýzách italských voleb zapadlo skoro nepovšimnuté je situace Putinova vítězství, ať je to Bersani, nebo i Berlusconi, ale i Monti v této řadě preferencí; jediný o kom to není v tomto ohledu známé je Grillo.

Minulá historie Pier Luigi Bersaniho jako vůdce Komunistické strany byla mediálními chytrolíny servírována jako, že to není nic, co by mělo dělat starosti, což je dost divná nonšalance, uvážíme-li rozsáhlé informace týkající se desítky let trvající kritické infiltrace italské vlády sovětskou KGB a pak ruskou FSB, jak bylo odhaleno Mitrochinovou komisí, dezertérem z KGB, FSB Alexandrem Litviněnkem a dalšími. Stratégové Kremlu se na Itálii jako na vrcholnou prioritu zaměřovali nejen kvůli její ekonomické význačnosti a její klíčové roli v EU a v NATO, ale samozřejmě také, protože je to domov Vatikánu a Svaté stolice. Jako ústředí celosvětové Římsko-katolické církve s více než miliardou členů byl Vatikán už dlouho vrcholným cílem intrik KGB (viz ZDE, ZDE a ZDE).

Navíc kromě tohoto rodokmenu z Komunistické strany Bersani rovněž sloužil dvakrát jako ministr v administrativě Romana Prodáno, kterého Alexander Liviněnko identifikoval jako vrcholného muže KGB v Itálii. Nejspíš to bylo jeho odhalení Prodiho, co vedlo Vladimira Putina, aby zaranžoval veřejný mord Litviněnka pomocí otravy poloniem v listopadu 2006.

V roce 2007 The New American uvedl:

[quote align="center" color="#999999"]

Tím odhalením, které nejspíš zpečetilo poukaz na smrt pro Alexandra Litviněnka bylo jeho obvinění, že současný ministerský předseda Romano Prodi je znám jako vrcholný muž KGB v Itálii. Je-li to pravda, činilo by to zněj vrcholného agenta Rusů i v celé Evropě, jelikož Prodi od září 1999 do listopadu 2004 sloužil jako president Evropské komise, tj. v jednom z nejkritičtějších období Evropské unie, do něhož patřilo i spuštění měny euro, rozšíření EU, aby přibralo i bývalé komunistické země a koncipování návrhu ústavy EU. A je-li to pravda, činilo by to z Litviněnka bombu, která by potenciálně mohla svrhávat vlády a ukončovat vysoce postaveným kariéry, posílat vládní činitele do vězení a ničit rozsáhlé zpravodajské sítě, které trvalo několik generací nainstalovat.

Podle Alexandra Liviněnka, když plánoval v roce 2000 útěk z Ruska, konzultoval to se svým bývalým šéfem z KGB a důvěrným přítelem generálem Anatolijem Trofimovem, který mu poradil, aby nehledal útočiště v Itálii, protože ta je prolezlá agenty KGB. „Nejezdi do Itálie,“ řekl generál Trofimov, „mezi politiky je tam spousta agentů KGB: naším mužem tam je Romano Prodi.“ V té době byl Signor Prodi italským ministerským předsedou. Bylo to těsně před jeho převzetím presidentství EU Komise, po čemž následoval jeho návrat k premiérování v Itálii v květnu 2006.[/quote]

Mitrochinova komise se potýkala s nesmírným nátlakem, obstrukcemi a házením klacků pod nohy spolu se zuřivými útoky tisku. Žádný div: Mezi mnoha lidmi, na něž ukázal dezertér Vasilij Mitrochin jako na operativce KGB v Itálii byli diplomaté, vojenští důstojníci, kabinetní ministři, zpravodajští důstojníci a prominentní žurnalisté a redaktoři vrcholných celonárodních novin. V té době The New American hlásil:

[quote align="center" color="#999999"]

V politických a zpravodajských kruzích se spekulovalo, že určitý italský profesor a politik odhalený Mitrochinem, o němž se ale mluvilo jen KGB kódovým jménem UČITĚL („učitel“), by mohl být Prodi, bývalý profesor a po dlouhou dobu uvnitř vrcholných italských podnikatelských a politických vrstev. To by pomohlo vysvětlit, proč Prodi během jeho předchozího působení jako ministerský předseda, opominul jakoukoliv akci, když jeho vládě britské zpravodajství poskytlo v roce 1996 informace o 261 Italech, kteří po desítky let operovali jako agenti KGB. Když tyhle informace v roce 1999 uvolnili veřejně, tvrdil Prodi, že o tom před tím nebyl informován. Ovšem jeho ministr obrany potvrdil, že ty britské informace Prodimu dal.

Následně, když se v této záležitosti začala hrabat Mitrochinova komise, tak Prodi a jeho vlivní mediální a političtí přívrženci rozpoutali hyper-nátlak, aby zastavili publikaci této zprávy. Ta měla vyjít v březnu 2006, ale dosud zůstává nepublikovaná. Ještě později 20. listopadu, jen tři dny před Litviněnkovou smrtí vyhodil Prodi šéfy tří italských zpravodajských agentur, z nichž všichni by byli důležití pro vyšetřování Mitrochinových informací. Pokud je Prodi mužem Moskvy, jak údajně řekl generál Trofimov, pak by ruské zpravodajské struktury nic nezastavilo, aby si ochránily takovou cennou, dlouhodobou investici.[/quote]

The New American dále v odděleném článku o Prodim referoval, že i bez Mitrochinových a Litviněnkových odhalení existuje spousta vodítek z veřejných dokladů, že Prodi byl „mužem Moskvy“. Mezi tato vodítka patří i ohromné zastoupení „bývalých“ činitelů Komunistické strany v jeho kabinetu, které bylo vysoké i na Itálii, kde komunisté mívali pevně půdu pod nohama po většinu minulého století, otevřeně kandidovali do úřadů, vyhrávali volby do Parlamentu a sloužili na vrcholných vládních postech. V roce 2007 jsme uvedli:

[quote align="center" color="#999999"]

Prodiho levicová vládní koalice Olivovník se pyšnila současnými a „bývalými“ komunisty, jako místopředseda vlády a ministr zahraničí Massimo D’Alema, který v 70. letech býval tajemníkem Italské federace mladých komunistů, pak vrcholným členem Italské komunistické strany a nyní je šéfem Demokratické levice, odnože Komunistické strany; ministr sociální solidarity Paolo Ferrero, vůdce Strany komunistické obrody; ministr hospodářství Pier Luigi Bersani a ministr práce Livia Turco, oba jsou bývalými členy Italské komunistické strany, nyní jsou v Demokratické levici. To ani nemluvě o radikálních marxistech v Prodiho kabinetu jako Emma Bonino, Giuliano Amato, Fabio Mussi, Francesco Rutelli a Alessandro Bianchi. [/quote]

Je sám Bersani jedním z rekrutů KGB zmíněných pod kódovým jménem v Mitrochinově vyšetřování? A co jeho hlavní oponenti? U Silvia Berlusconiho možná vypadá výhled na operativce KGB jako nepravděpodobný, ale existuje více způsobů jak rekrutovat – nebo si odchytit – vlivného agenta, odlišných od ideologie nebo peněz. Sex vypadá jako vstupenka k tomuto skandály předenému miliardáři, který je proslulý svými „Bunga Bunga“ mejdany s nezletilými děvčaty. A jak už jsme uvedli v „ Šéf KGB a mediální magnát: Podivné vztahy Putina s Berlusconim.“ Berlusconi rozvíjel znepokojivé vztahy s „Kmotrem Kremlu“ a jeho Mafií oligarchů. Berlusconi a Putin mají sousedící luxusní vily na sardinském pobřeží Emerald a Putin poslal svoji dceru, aby bydlela u Berlusconiho ve vile.

Pak je tu Mario Monti, ten „technokratický“ ekonom, tiskem za časů jeho slávy v Evropské komisi (1994-1999) přezdívaný „Super Mario“, tehdy byl režisérem finanční integrace Evropské unie. Podobně jako mnoho dalších politiků EU i Monti ztělesňoval „muže z Davosu“, stará páka tryskové globalizace ze Světového ekonomického fóra (WEF), kde si v pohodě konferuje o socialisticko-korporativistickém Novém světovém řádu (New World Order) s komunistickými vůdci Ruska a Číny. Monti, nejen že je pravidelným návštěvníkem WEF, ale také členem Atlantické rady a poradcem Goldman Sachs – a člen klubu těch, co jsou úplně zvnitřku, Skupiny Bilderberg.

Existuje ovšem ještě další velice důležitý elitní „klub“, o kterém se mluví ale málo a v němž je Monti nejen členem, ale i zakládajícím členem: Skupina Spinelli. Pojmenována je po Alatiero Spinellim (1907-1986), vůdci Italské komunistické strany a klíčovém aktivistovi evropského federalismu, do níž patří i následující členové: Jacques Delors, vůdce Francouzské socialistické strany a bývalý president Evropské komise: Joschka Fischer, bývalý komunistický studentský vůdce a společník teroristické Frakce rudé armády a později ministr zahraničí Německa; Daniel Cohn-Bendit, komunistický studentský vůdce ze 60. let, spojenec teroristů, přiznaný sexuální prznitel dětí a člen Evropského parlamentu a Zeleného lístku; a Pier Virgilio Dastoli, Spinelliho asisten a vůdce komunistů a Skupiny spojenců Evropského parlamentu.

Beppe Grillo z Hnutí pěti hvězd se nakonec může ukázat jako ten, kdo je před ostatními silami, které jsou vidět na povrchu, je ale jasné, že ty alternativy ve stranách vedených Bersanim, Berlusconim a Montim jsou všechny beznadějně zkorumpované a Itálii by dovedly ke katastrofě.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: thenewamerican.com