Paříž má svou vlastní historii vměšování do záležitostí bývalých francouzských kolonií v Západní Africe, např. na Pobřeží slonoviny. Ty intervence na černý kontinent (Libye, Mali) se rozrostly co do rozsahu, tak i ve své četnosti. To vyvolává nárůst povídaček o oživení francouzské koloniální politiky. Paříž jako vedoucí síla za Libyjskou intervencí přistoupila k Východu s cílem expanze svého tradičního hájemství v Severní Africe.
Dokonce nebere ani ohledy na zájmy svého úzkého spojence z NATO – Itálie. Berlusconi se do toho vložil, když řekl, že cílem Francie je kontrola nad libyjskými uhlovodíky a vyštípání všech dalších konkurentů.
Francie ve skutečnosti odmítla ten kurz, který byl donedávna prosazován, a ten volal po důkladné politice EU zařizující regionální stabilizaci a rozvoj. Ten koncept Evropsko-Středomořského partnerství s Itálií a Španělskem se pomaličku vytrácí ze seznamu zahraničně-politických priorit. Situace se rychle mění a budí to dojem, že francouzská elita se rozhodla, že hodinu svého triumfu má nadosah a je čas, aby se opětovně postavila do té velké ligy světových mocností. Je tu velké lákadlo dostat se zpátky od Páté republiky ke Třetímu císařství. Zřízení post-koloniální řádu Francií takovéto vizi poskytuje určitou půdu pod nohama. V 60. letech metropolitní Francie uzavřela s určitými bývalými koloniemi dohody, čímž 14 afrických států zůstalo ve francouzské frankové zóně zřízené v roce 1946. To jejich ekonomiky úzce provázalo s Francií, a to vydrželo i později, když sama vstoupila do Eurozóny. Kromě toho podle uvedených dohod má Francie právo vojensky intervenovat, aby udržela a obnovila vnitřní stabilitu a zabezpečila bezpečnost Evropanů žijících v Senegalu, ve Středoafrické republice, v Čadu, na Pobřeží slonoviny, v Gabunu a v Kamerunu.
Pomoc NATO a Evropské unie je při tom vítána, ale jen do jisté omezené míry. Politika přítomnosti v Africe je uvnitř Francie podporována jak pravicovým křídlem, tak i levicovými silami. O této skutečnosti svědčí i vyhlášené odhodlání prezidenta Hollanda obnovit v Mali pořádek.
Ta triumfální návštěva François v Timbuktu, městě, jež získalo proslulost, nasadila vítězství v Mali korunu. Během toho povstání vyhlásili 6. dubna 2012 Tuaregové Timbuktu za hlavní město nezávislého státu Azawad. Francouzského prezidenta obklopovali tanečníci ve stavu vytržení a bubeníci. Byl zřetelně dojatý a potěšený, když slyšel stejná provolávání, která tolik miloval Napoleon, zakladatel Prvního císařství: „Vive la France!“ Hollande byl samozřejmě příliš zaneprázdněný, než aby věnoval pozornost nepodstatným drobnostem, např. faktu, že jej vítají jen černí Afričané. Tuaregové, kteří tvoří většinu obyvatel města, buď zůstali doma nebo utekli.
Timbuktu založili Tuaregové kolem roku 1100; je to důležité obchodní, intelektuální a spirituální centrum muslimského světa. Malijské přísloví z 15. století prohlašuje: „Sůl přichází ze severu, zlato z jihu, ale Boží slovo a poklady moudrosti nalezneš jen v Timbuktu.“ Je tu několik velkých madrasah a tři mešity, o kterých se věří, jsou to ty nejstarší v Západní Africe. Od středověku to bývalo pohádkově bohaté město. Proutěné a mazanicí tmelené domy v srdci tohoto města jsou od roku 1989 vyhlášeny za světové dědictví pod záštitou UNESCO. Tohle město bývalo domovem unikátních středověkých rukopisů, které tak nějak během těch bojových akcí shořely. Francouzi samozřejmě obvinili muslimské fundamentalisty, ty barbary. Dovolte mi ovšem poznámku, že těch rukopisů se nikdo nedotkl, dokud se neobjevili civilizovaní „ochránci kultury“.
Samozřejmě, že jak oficiální Paříž tak s ní sympatizující intelektuálové naprosto odmítají myšlenky o jakémkoliv zapojení kalkulací vlastních zájmů a geopolitiky. Během tiskové konference 12. února řekl Hollande: „Připomínám vám, že Francii k těmto operacím nepřiměly žádné jiné speciální zájmy kromě bezpečnosti spřáteleného národa – a tyto neměly ani žádné další cíle.“ Bernard-Henri Lévy, francouzský veřejný intelektuál a publicista na tu novou politiku francouzské vlády pěl hosana, když řekl: „Nechtěl bych, aby toto srovnání jakkoliv oslabilo kredit náležející Hollandovi, každé jehož slovo pronesené v Timbuktu a Bamaku bylo pravdivé (k hanbě těch úzkoprsých dušiček, které se nemohly ubránit, aby po vyslechnutí pochvaly francouzského prezidenta roli armády Afričanů během Druhé světové války a po vylíčení současné intervence nikoliv jako daru či laskavosti, nýbrž jako dluhu, který je tímto splácen Malijskému lidu, nepřestaly stále opakovat jak rozbitý gramofon «Françafrique! France à fric!», což je odkaz na ty aspekty francouzských zájmů, které mají co dělat s kultivací jejich vlastních kolonií (to slovo fric, totiž v slangu znamená prachy).“ Podle něj: „Francie nepřebírá jen morální, nýbrž i operační vůdcovství ve spravedlivé válce, když posílá své nejlepší vojáky, aby se tam postavili místo těch chybějících Modrých přileb Spojených národů. Je divným, leč nepopiratelným faktem, že Francie s jejími omezenými prostředky, její vysokou nezaměstnaností, jejím deficitem zahraničního obchodu, jejím zvykem samotná vystupovat z toho vlaku globalizace, teď hraje tu roli, která by se dala čekat od mocných Spojených států. Francie určuje geopolitický tón, což je funkce normálně předjímaná pro „oficiální“ velmoci: Spojené státy, Rusko a Čínu. Jinými slovy vede další formu globalizace, tu její ctnostnou a štědrou variantu: globalizaci demokracie a míru. Mohla by se stát vůdčím světovým vývozcem práv, nebo chcete-li, vůdčí světovou proti-totalitní mocností. Svět ale neví, co si o tom myslet.“ (1) Všimněte si, že člověk by z toho altruismu opravdu nemusel vědět, co si o tom má myslet, kdyby tu nebyla další hlediska, která říkají, že se tím ještě prosazují některé další zájmy.
Je dobře známo, že Francouzi v Libyi uchvátili mnoho slibných kontraktů na ropu a plyn, občas na úkor svých italských spojenců. Mali sice vypadá, jako skutečně chudá země. Není to ale úplně tak. Je to třetí největší producent zlata v Africe po Ghaně a Jižní Africe. Produkce zlata je tu 52 tun zlata ročně. Podle expertů by ji šlo do dvou let zvýšit na 100 tun (pro srovnání, Rusko ročně produkuje kolem 200 tun). Mali je bohaté na uran. Světový vůdce jaderné energetiky francouzská Areva už začala prozkoumávat oblast Saraya ležící u senegalské hranice. 15. listopadu 2012 podepsala dohodu o studii proveditelnosti s jihoafrickou DRA Group se zaměřením na produkci uranu, stříbra a mědi. Podle odhadů obsahují tato ložiska 12 tisíc tun uranu, což je čtyřikrát tolik, co vyprodukoval v roce 2012 důl Arevy v Nigeru. Za těchto okolností se tato francouzská energetická společnost ostýchá diskutovat o svých aktivitách v tomto regionu. Jeden činitel této energetické společnosti řekl: „Čím víc o tom mluvíme, tím víc ohrožujeme životy zaměstnanců.“ (2) Ač v Mali dosud neproběhl důkladný průzkum, tak ale země sousedí s mnohými na ropu a plyn bohatými oblastmi v přilehlých státech, existují tedy dobré důvody si myslet, že se může pyšnit i energetickými zdroji.
Podrobný článek o minerálních zdrojích v Mali:
Morální ospravedlnění vojenské intervence v Mali je dost děravé. Zprávy říkají, že francouzská vojska se zapojila do loupení a etnocidy. Pokud má někdo o dost světlejší kůži a nemá na sobě francouzskou vojenskou uniformu, tak takový či taková je buď Tuareg nebo Arab – tudíž nepřítel. Tuaregům a Arabům žijícím na Severu netrvalo moc dlouho, než jim došlo, že francouzská vojenská přítomnost jim nenabízí žádnou ochranu proti násilí. Desetitisíce etnických menšin začaly utíkat do sousedních zemí.
Jen pár slov k těm nejlepším vojákům, kteří podle Bernarda Henry Leviho „bránili spravedlivou věc“. Francouzská cizinecká legie až dosud hrála vůdčí roli v nedávné francouzské intervenci v zahraničí. Je to něco na způsob současných jednotek janičárů. Tito rekruti z Východní Evropy včetně Společenství nezávislých států v posledních letech hodně narostli. Možná právě proto jsou legionáři využíváni jako kanónenfutr ve službách nových „demokratických císařů“ aspirujících na větší vítězství; ta mohou být i těmi nejlepšími, ne však našimi nejlepšími.
Vypadá to, že po Cizinecké legii bude teď velká poptávka. Ti „poražení“ Tuaregové a islamisté se ztratili v saharském písku s hrozbou, že se do „svatého Timbuktu“ vrátí, jakmile se Francouzi stáhnou. Oblast Sahelu se pozvolna noří do močálu nestability. Jean-Yves Le Drian, francouzský ministr obrany, 31. ledna řekl, že „Francie nemá vůbec v úmyslu v Mali zůstávat,“ že se ale zatím stahovat nebude. Budování Třetího císařství se možná ukáže být procesem o dost náročnějším na práci a čas.
Západ je frustrován určitými výsledky globalizace, např. rostoucím potenciálem Východu. Tohle by se mohlo ukázat být cestou tyto ztráty kompenzovat za využití daleko tradičnějších metod, když to řekneme v duchu post-modernismu. Je africká politika Francie součástí tohoto procesu? V tom případě, do jaké míry je Paříž nezávislá a do jaké míry jsou její akce pod vlivem obecných politických linií Západních spojenců? Odpovědí je postoj Washingtonu.
Počátkem února se viceprezident Biden setkal s francouzským prezidentem François Hollandem. Řekl, že osudy a zájmy těchto dvou zemí jsou provázané. Podle viceprezidenta si Spojené státy a Francie hledí z očí do očí u všech současných záležitostí „globální agendy“: počínaje Afghánistánem a Libyí, přes Irán po Mali až po globalizaci klimatické změny. USA podporují operaci v Mali včetně poskytovaných zpravodajských dat, letecké přepravy a doplňování paliva za letu. Prezident Hollande tuto podporu uvítal. (3) Vzpomínám na funkční období Bushe Jr., když Paříž, Moskva a Berlín odmítly podpořit operaci v Iráku. USA tehdy Francii líčily téměř jako nepřítele. Ve Washingtonu se říkávalo: „Potrestejme Francii, ignorujme Německo, odpusťme to Rusku.“
To budí podezření, že tahle francouzská „neo-imperiální“ čili „neo-koloniální“ politika není eskapádou, ani troufalým vzepřením se existujícímu globálnímu řádu, nýbrž je to spíš Washingtonem schválený kurz. Nejspíš opravdu máme co dělat s přeformováním světové politiky. Washington je připraven delegovat něco ze své autority k dosažení globální dominance i na blízké spojence. USA nejsou schopny být současně všude …
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
