Shakespearův Polonius dává svému synovi tuto klasickou radu: „Nebuď dlužníkem ani věřitelem.“ Mnozí z duchovních otců amerického národa to však viděli úplně jinak. Často žili na maximum: Byli vždy dlužníky a nikdy věřiteli. Jak vlastníci plantáží s tabákem či rýží, otrokáři a obchodníci, či pozemkoví a peněžní spekulanti, závisející na dlouhodobých úvěrech z nichž financovali svůj přepychový život, tak obchodníci a kramáři, řemeslníci a zemědělci i námezdní dělníci a námořníci. Bez dluhů by símě komerční ekonomiky sotva kdy dozrálo.
Shakespearův Polonius dává svému synovi tuto klasickou radu: „Nebuď dlužníkem ani věřitelem.“ Mnozí z duchovních otců amerického národa to však viděli úplně jinak. Často žili na maximum: Byli vždy dlužníky a nikdy věřiteli.
Jak vlastníci plantáží s tabákem či rýží, otrokáři a obchodníci, či pozemkoví a peněžní spekulanti, závisející na dlouhodobých úvěrech z nichž financovali svůj přepychový život, tak obchodníci a kramáři, řemeslníci a zemědělci i námezdní dělníci a námořníci. Bez dluhů by símě komerční ekonomiky sotva kdy dozrálo.
Ben Franklin však byl v tomto ohledu opatrný. „Raději jít spát bez večeře než nechat narůstat dluh“ zní jeho výstraha, a dodnes mají jeho varovná slova velkou morální váhu. Bojíme se dluhů, ale nemůžeme bez nich žít.
Dluh v Americe po celou dobu je a byl, jako jakýsi Dr. Jekyll a pan Hyde kapitalismu. Pro malou skupinu lidí je požehnáním, pro ostatní prokletím. Pro některé je morální břemeno dluhu příliš těžké, a nic a nikdo jim nedovolí na to zapomenout. Pro privilegované ostatní nepředstavuje dluh žádnou morální zátěž, znamená pro ně příležitost k prosperitě, a pokud se něco pokazí lze se jej bez výčitek zbavit.
Ti, kteří dluh vítají s úsměvem, jako královskou cestu k bohatství a většinou je jim odpuštěn, když je jeho hodnota už moc velká, pocházejí takřka výhradně z nejvyšších příček ekonomické hierarchie. Pak je tu zbytek nás, kteří jsme plísněni za naše způsoby chudých, majetek je nám zabavován a vyvlastňován a nám pak zbudou nehojící se šrámy a zranění, které nám znemožňují lepší budoucnost.
Přemýšlejte o tomto kalkulu horních a dolních tříd, jako o dluhové politice. Britský ekonom John Maynard Keynes to bral takhle: „Když ti dlužím libru, mám problém, ale pokud ti dlužím milion, problém máš ty.“
Po měsících nadcházející „dluhokalypsy,“ hrozivého „dluhového stropu,“ a „fiskálního útesu,“ Američané v zajetí veřejných i soukromých dluhů zůstávají. Za naše hříchy jsme naslibovali nastolit úsporná opatření. Miliony se topí, nebo již utopily v moři dluhů – hypotéky jdou do háje, studentské půjčky, které nemohou být nikdy zaplaceny, spirálovitě rostoucí dluhy na kreditních kartách, půjčky na auta, úvěry „do výplaty“, a manažérie nově vyvinutých finančních produktů uvařených podle „finančních inženýrů“ této země, kteří se snaží podojit to, co ještě zbylo z amerického životního standardu.
Světová ekonomika se v letech 2007 – 2008 málem rozpadla, což se ještě pořád může stát, kvůli obřímu zadlužení, které po sobě zanechali finanční lupiči, jež v dluzích našli páku na to, jak ještě zbohatnout. Většina z nich stále žije ve svých vilách a zámcích, zatímco ostatní dlužníci musí žít venku, v autech či útulcích, nebo v přelidněných bytech s příbuznými a přáteli – ne-li dokonce ve vězení pro dlužníky. Věřte tomu nebo ne, vězení pro dlužníky, ten relikt z počátku amerického obchodního barbarství, je vlastně zpátky.
V roce 2013, můžete skutečně být uvězněn za neplacení účtů, krom toho vynalézavé společnosti, různé agentury, policisté, soudy a právníci vymysleli mechanismy zajišťující, že dluhoví „delikventi“ ve vězení skončí. Třetina států nyní umožňuje uvěznění dlužníků (aniž by byli nutně tak nazýváni), navíc to vypadá jako stále častější způsob vydělávání peněz.
Budou to Američané tolerovat, nebo se proti zadlužení může zdvihnout hnutí odporu tak, jak se to už víckrát stalo v minulosti, na kterou by se nemělo zapomínat?
Svět vězení pro dlužníky
Trest odnětí svobody za dluhy byl samozřejmostí v koloniální Americe i v začátcích republiky a ve většině států byl zrušen až ve čtyřicátých či padesátých letech devatenáctého století, někde dokonce až po Občanské válce. Dnes o něm smýšlíme jako o mimořádně nemilosrdném způsobu, jak trestat chudé – a tím také byl. A víc než jen to…
Ale i někteří z nejbohatších a nejváženějších členů společnosti končívali ve vězení pro dlužníky, muži jako Robert Morris, který pomáhal financovat americkou revoluci a spravoval státní pokladnu podle článků Konfederace (pozn. překl.: původní písemná smlouva mezi třinácti zakládajícími státy); John Pintard, burzovní makléř, zákonodárce a zakladatel New York Historical Society, William Duer, absolvent Etonu, schopný obchodník a spekulant, druhý tajemník Ministerstva financí nové federální vlády a farář v Hudson River, pensylvánský soudce Nejvyššího soudu; armádní generálové i další významné osobnosti.
Ať bohatý či chudý, byl jsi tam na dlouho, někdy dokonce na celý život, pokud jsi nepřišel na nějaký způsob, jak své dluhy zapravit. Zde však podobnost mezi bohatými a chudými dlužníky končí.
Ať už ve slavném Marshalsea v Londýně, kam Charles Dickens „uvěznil“ otce malé Dorritky (a kde skutečně strádal Dickensův otec, když autorovi bylo dvanáct let), nebo v New Gaol v New Yorku, kde trávili svůj čas lidé jako Duer a Morris, vězení pro dlužníky byla rozdělena podle společenských tříd. Pokud byly vaše dluhy dost velké a vaše sociální konexe dost vysoko (důležité bylo oboje) žil jste si celkem pohodlně. Takoví vězni bývali zásobeni dobrým jídlem, místnosti měli dobře vybavené knihami a dopřávali si i jiné radosti, včetně příležitostných manikérek a prostitutek.
Robert Morris bavil ve své „cele“ při večeři George Washingtona. Po propuštění se vrátil ke své kariéře jako nejbohatší muž ve státě. Dříve než se John Pintard nastěhoval do New Gaol, nechal svou celu vymalovat a vytapetovat, donést sem čalouněný nábytek a dva mahagonové psací stoly.
Mezitím v témže zařízení živořilo mnoho drobných dlužníků uprostřed neskutečné bídy, špíny, a nemocí. Často byli spoutáni a postrádali teplo, čistou vodu, adekvátní jídlo, nebo často vůbec nějaké jídlo. (Člověk obvykle musel mít peníze na nákup vlastního jídla, oblečení i topiva.) Dlužníci v těchto věznicích často na dluhy doslova umírali. A v takových poměrech mohl člověk skončit pro nepatrné částky. Z 1 162 v roce 1787 v New Yorku uvězněných dlužníků, 716 lidí dlužilo méně než dvacet šilinků nebo jednu libru. Třetina vězňů z Philadelphie tam v roce 1817 skončila kvůli méně než pěti dolarům, a v městských věznicích dlužníci početně převyšovali vězněné pro násilné trestné činy v poměru 5:1. V Bostonu tvořily 15% ze zadlužených ženy. Zostuzení bylo horším trestem, než cokoliv jiného.
Veřejně dojemné scény byly samozřejmostí. Vězni v New Gaol, pokud byli umístěni v horních patrech mohli z okna na provázcích spouštět boty a vybírat almužny na své propuštění. Ostatní věznice měly tzv. „žebrácké brány“, kterými mohli vězni ve sklepních kobkách natahovat ruce na mince od kolemjdoucích.
Ať chudí či bohatí chtěli odtud pryč. V roce 1750 začala letáková kampaň proti institutu vězení pro dlužníky. Anglikánský farář v Jižní Karolíně odsuzoval tato vězení s tím, že „člověk by na tom byl líp na francouzských královských galejích, nebo v tureckém či jiném barbarském vězení, než na tomto neutěšeném místě.“ Nespokojenost rostla. Velký útěk 40 vězňů z New Gaol vyzbrojených pistolemi a klacky byl podnícen extrémním hladověním.
Ve třicátých a čtyřicátých letech devatenáctého století se řemeslníci, nádeníci, námořníci, přístavní dělníci a ostatní dělníci zorganizovali do prvního Obchodního odborového hnutí, jakož i do politických stran pracujících. Jedním z hlavních požadavků bylo zrušení trestu věznění pro dluhy. Dědicové radikální politické kultury uváděli, že jejich stížnosti odrážejí biblickou tradici „Léta Páně milostivého“ z knihy Leviticus, která nařizovala zrušení dluhů, navrácení zabavených domů a pozemků, a propuštění otroků a dluhových otroků (forma časově vymezené dluhové peonáže – což je nucená práce, kterou člověk splácí svůj dluh) každých 50 let.
Upadnout do dluhu bylo zničující utrpení Zvláště pro ty, kteří toužili po skromné svobodě obchodníka, řemeslníka, nebo zemědělce. Ačkoli se trhy pro jejich zboží rozšiřovaly, někdy se stávaly méně předvídatelnými, takže si museli sjednávat úvěry na přežití jež někdy nestačili splácet, načež často zakoušeli strádání ve vězení pro dlužníky, které jejich sny navždy ukončilo.
Ačkoli to byli chudí, kdo se organizoval a protestoval, byli to bohatí, kteří byli oddluženi jako první. Dnes považujeme za samozřejmé, že dluhů se lze zbavit pomocí institutu bankrotu (ačkoli i dnes je tato možnost buď přísně omezena nebo odepřena některým třídám znevýhodněných dluhových delikventů, jako např. vysokoškolským studentům). Přestože nově přijatá americká Ústava otevřela dveře vnitrostátnímu úpadkovému právu, Kongres žádný takový zákon neschválil až do roku 1800, přestože mnozí, včetně majetných, za to lobbovali.
Dost starších moralizujících věřících se chmuřilo nad tím, že hříšné zadlužení přetrvává. Spojené státy byly, pokud jde o dluhy, vždy nelaskavým místem, což byl dost nepochopitelný postoj ve společnosti do značné míry založené na ukrývání dlužníků před spravedlností a dluhovým otroctvím. Popravdě byl stát Georgia založen jako útočiště pro dlužníky v době, kdy jimi byly anglické věznice přeplněné.
Když Kongres konečně schválil zákon o úpadku, ti v privilegované části New Gaol uspořádali mejdan. Dole však život šel dál stejně bídně, protože nová právní norma se vztahovala pouze na lidi, kteří měli opravdu velké dluhy. Pokud jste dlužili příliš málo, ve vězení jste zůstali.
Dluh a zrození národa
V současné době nás konzervativní média zaplavují varováními o dluzích otců zakladatelů, a je pravda, že někteří nich, jako Jefferson – sám notorický dlužník, často na pokraji bankrotu – na toto téma moralizoval. Avšak Alexander Hamilton, idol konzervativního hnutí, který byl architektem prvního amerického státního dluhu, trval na tom, že „pokud nebude enormní, bude pro nás požehnáním.“
První ministr financí Hamilton si stanovil za cíl proměnit 13 kolonií, které bychom dnes asi nazývali zaostalými, v zemi, která bude jednou moci soupeřit s Velkou Británií. To, jak věděl, vyžaduje likvidní kapitál (takový jehož zdroje nejsou vázány na půdu či jiné méně mobilní formy majetku), který pak může být investován do vysoce spekulativních a někdy riskantních podniků. Pohyb peněz a státní dluh, jak správně cítil, přiláká kapitál dobře situovaných domácích i zahraničních obchodníků, zejména těch z Anglie.
U většiny obyčejných lidí, kteří pod novou vládou žili, vzbuzoval však dluh spíše hněv. Na prvním místě lze jmenovat všechny veterány z Války za nezávislost, a také všechny rolníky, kteří revoluční armádu zásobovali jídlem a běžně dostávali zaplaceno bezcennými „kontinentálkami“ – papírovými penězi, vydávanými kontinentálním kongresem, nebo stejně bezcennými „státovkami“.
Jak se šířily pověsti o vzniku vlády nového státu, po venkově se potulovali spekulanti a skupovali tyto papírové peníze po centu za dolar, předpokládaje, že dluh, který představují bude splacen v jejich nominální hodnotě. Ve skutečnosti, to bylo právě to, co měl Hamilton při plánování státního dluhu na mysli – chtěl aby „vlastenci na výsluní“ zůstali poměrně bohatými, farmáře pak ochudit.
Pobouření se šířilo po celé zemi ještě předtím, než byl Hamiltonův plán přijat. Jefferson měnové spekulanty odsoudil jako odporné kreatury a o dluhu říkal souhrnně toto: „Moderní pojetí přetrvávání dluhu zbrotí zemi krví a drtí její obyvatele pod stále se zvětšujícím břemenem.“ On i jiní odsuzovali spekulanty jako bandy kontrarevolučních „penězokratů“, kteří chtějí svou moc a bohatství využít, k anulaci všech demokratických úspěchů revoluce.
Hamilton je naopak viděl jako nezainteresovanou movitou elitu, na níž závisel hospodářský blahobyt země, zatímco Jeffersonovce s jejich názory odmítal jako bláznivé Jakobínské rovnostáře. Politická válka o dluh záhy vehnala otce zakladatele do bratrovražedného boje.
Hamiltonův plán fungoval – někdy až příliš dobře. Bohatí pozemkoví spekulanti, jako byl Robert Morris či jiní, angažovaní v budování doků, vykládacích nábřeží, a dalších projektů vázaných na obchodní aktivity, nebo v samotném státním dluhu, na což se William Duer a jemu podobná „elita“ specializovali, se teď chopili příležitosti. Nicméně dost často přecenili své možnosti a ocitli se, stejně jako svobodní farmáři a vojáci, v platební neschopnosti vůči svým věřitelům.
Duerovy pokusy ovládnout trh s dluhopisy vydávanými novou federální vládou a spekulace s akciemi první Národní banky představují jeden z prvních amerických příkladů zneužití informací v obchodním styku. Byly také zlověstným příkladem toho, jak mohou spekulace dopadnout katastrofálně. Když se jejich plány zhroutily, způsobilo to první paniku na Wall Street a místní depresi, která se šířila Novou Anglií, ničila „obchodníky, vdovy, sirotky, řezníky… zahradníky, trhovkyně a dokonce i vyhlášenou kuplířku, madam McCartyovou.“
Dav honil Duera ulicemi New Yorku a hrozilo mu oběšení nebo vykuchání, byl však zachráněn městským šerifem, který ho poslal do bezpečí vězení pro dlužníky. John Pintard, který se této spekulace také účastnil, stihl ještě uprchnout do Newarku v New Jersey, načež byl také uvězněn.
Zavření Duera a Pintarda do vězení pro dlužníky touto novou republikou nebylo však přesně to, co měl Hamilton na mysli. A nechat je tam hnít by sotva podpořilo „podnikatelského ducha“, který podle mínění ministra financí mohl zemi proměnit ve Velkou Británii příštího století. Institut bankrotu na druhou stranu zajišťoval, že přetížený stroj obchodních operací mohl začít znovu pracovat a promazával jeho soukolí. Proto tedy byl roku 1800 schválen zákon o úpadku.
Pokud jste však nebyl významným hráčem, dluh fungoval jinak. Spočívaje na bedrech obecného lidu, pracoval jako mechanismus pro postupnou koncentraci bohatství do obchodně finančních skleníků, v nichž byl inkubován americký kapitalismus.
Není divu, že tato dluhová politika vyvolávala prudké politické emoce. Ještě před přijetím Ústavy se farmáři v západním Massachusetts zadlužili u bostonských bankéřů a obchodníků. A nebezpečí, že v ekonomicky těžkých devadesátých letech osmnáctého století ztratí své domovy, přerostlo v ozbrojené povstání. V těchto letech se počet žalob pro neplacení dluhů zdvojnásobil, a pak ztrojnásobil, farmy byly zabavovány, a jejich majitelé posíláni do vězení. Rozezlení farmáři vedeni bývalým revolučním vojákem, Danielem Shaysem, násilím uzavřeli místní soudy a osvobodili dlužníky z věznic. Podobná, i když menší povstání vypukla v Maine v Connecticutu, v New Yorku a Pennsylvánii, zatímco v New Hampshire a Vermontu rozzlobení farmáři oblehli vládní úřady.
Shaysovo povstání v r. 1786 elity zalarmovalo. Vykreslovali vzpurné sedláky jako „bestie“ a jejich domy jako „vředy“. Vyděsily je i vlády států, jako byla např. rhodeislandská, které byly populárním vlivům otevřenější, vyhlásily dluhové moratorium, a vydaly papírové peníze, které měly pomoci nejen farmářům vyplatit se z dluhů – a nejen farmářům. Tento vývoj signalizoval potřebu silnější ústřední vlády, plně schopné potlačovat budoucí povstání dlužníků.
Federální orgán zřízený na Ústavní konferenci to umožňoval, nepokoje však přesto pokračovaly. Shaysovo povstání bylo jen prvním ze tří, která pokračovala až do poslední dekády osmnáctého století. „Whiskové povstání“ v roce 1794 bylo z nich tím nejzávažnějším. Spotřební daň (z whisky), která měla generovat finance k umoření státního dluhu, ohrožovala živobytí zemědělců v západní Pensylvánii, kteří zde whisky používali jako „měnu“ v barterové ekonomice. Prezident Washington poslal Hamiltona v čele vojáků, z nichž mnozí byli veteráni z Revoluce, aby rebélii uhasil.
Dluhové otroctví a hromadění kapitálu
Dluh mohl i po celé devatenácté století hrát důležitou roli ve vnitrostátní i místní politice, kde fungoval jako forma kumulace kapitálu ve finančním sektoru, a často při tomto procesu posílal ke dnu předkapitalistické způsoby života.
Před a během doby, po kterou se kapitalisté plně ujímali privilegia využívání neustávajícího výrobního procesu na polích i v továrnách, si finanční sektor hledal své vlastní zdroje v zahraničí. Mezitím mechanismy veřejných i soukromých dluhů činily život rolníků, řemeslníků, obchodníků i ostatních stále nesnesitelnější.
Metabolismus této parazitické ekonomiky pomohl zúčtovat s odbojnými povahami „Pozlaceného věku“. Značná část zásadního dramatu politického života na konci devatenáctého století se točila kolem zelených bankovek, zvaných „greenbacks“, „uvolnění stříbra“ a „zlatého standardu“. Stejné nebezpečí nad námi jako Damoklův meč visí i dnes, oni však tenkrát byli tak vznětliví, že hrozila jakási „druhá občanská válka.“ Tak, či onak, všechno to bylo hlavně o dluhu, zejména o systému zadlužování, který uspíšil zánik nezávislých farmářů.
Všechny tepny globálního kapitalismu si nakonec našly cestu i do nezměrné rozlehlosti zemědělské Ameriky. Rolníci zde neměli problémy kvůli své venkovské izolaci. Právě naopak, měli je proto, že žili na nekonečných úrodných prostorech, kde nestabilní energie finanční a obchodní modernosti nakonec vybuchla. Nebezpečné kombinaci železnic, pásových obilných elevátorů, výrobcům zemědělských strojů, spekulantům na burze komodit, místním obchodníkům, ale především bankám byl zemědělec jednoduše vydán na milost a nemilost. Jeho bezmocnost se ještě zhoršila, když v globalizačním vývoji devatenáctého století přicházel o odbytiště svých plodin v zoufalé hospodářské soutěži s úrodou z kanadských a ruských stepí, stejně jako z nekonečných plání Austrálie a Jižní Ameriky.
Aby tento merkantilistický útok přežili, zemědělci se zatížili dlouhodobými úvěry, které je propojily s finančními centry na východě. Tyto životně důležité linie jim dovolovaly nakupovat osivo, hnojivo, a stroje potřebné na farmě, platit skladovné a dopravné, které šly ruku v ruce s prodejem jejich produktů, a udržovat podnikání i domácnost v chodu, takže rostliny dozrávaly a prasata byla vykrmená. Když konečně nadešel čas trhů, farmář zjistil, že všechna ta vyčerpávající práce měla smysl. Pokud však byly zprávy z trhu špatné, úvěrové linie byly přeťaty a on přišel o všechno.
Rodinná farma a s ní spjatý maloměstský život byly smeteny do proudu kapitálu směřujícího do metropolitní Ameriky. V pohraničí „drnových chatrčí“ byla chudoba „odznakem cti, který zdobí každého.“ Ve svém „Ďáblově slovníku,“ břitký jazyk humoristy Ambrose Bierce definoval toto dilema takto: „Dluhy. podst. jm. – geniální náhrada za řetěz a bič poháněče otroků.“
Velkými pláněmi a Jihem bavlny, plnými nespokojených zemědělců se šířila vlna naštvanosti a obviňování za jejich situaci. Zlost mířila na smrtící systém měnových a úvěrových vývodů do bankovních center na severovýchodě. Začala v osmdesátých letech devatenáctého století se vznikem „Greenback Party“ a „Greenback-Labor Party“ a vyvrcholila v poslední dekádě vznikem Lidové čili Populistické strany samostatně hospodařících rolníků, nájemců půdy, pachtýřů, drobných podnikatelů a kvalifikovaných pracovníků zaměřujících své nepřátelství stále intenzivněji na „finanční moc.“
Tato „moc“ se lokálně objevovala v domácky prostých převlecích, v uhelných dolech a dalších průmyslových areálech, mezi „kulii“ pracujícími na stavbě železnic či v přistěhovaleckých pracovních četách zahraničních dělníků a trestanců najímaných soukromými závody. Pracovníci byli obvykle nuceni kupovat všechno co potřebují za firemní bony, a navíc v „podnikových prodejnách“ za ceny, které je držely trvale v dluzích. Proletáři byli v takové situaci, že museli jít do dluhů – lhostejno, zda u zastaváren nebo zaměstnavatelů, hospodáře nebo lichváře – nebylo vyhnutí. Často byli dokonce placeni v naturáliích: v dřevní štěpce, přízi, konopí, zbytcích plátna, lanech, prostě drobnostech, které jim při splácení nahromaděných dluhů byly k ničemu. Ve skutečnosti byli, jak si také sami říkali, „dluhovými otroky.“
Na Jihu se tvrdě utištění pěstitelé dostali do zástavního systému plodin, v závislosti na místním „zásobovacím agentovi“, který jim dodával všechno potřebné, od osiva po oblečení, strojní zařízení, aby přežili celé vegetační období. V takovém případě peníze vůbec neměnily majitele, měnily se jen zápisy v účetních knihách, s povinností splatit je ve stanoveném období. To poskytovalo věřiteli retenční právo neboli tzv. titul na plodiny, tedy zástavní právo, které nikdy neuplynulo.
Za těchto okolností se Jih stal jednou „velkou zastavárnou“, v níž zemědělci byli trvale v dluzích za ročních úrokových sazeb přesahujících 100 %. V Alabamě, Georgii, a Mississippi žilo 90% zemědělců na úvěr. První zástavní právo, které jste podepsali se v podstatě stalo doživotním trestem. Buďto tak, nebo jste se mohli stát nájemcem, anebo jste svou zem museli prostě opustit, což se stalo tak běžným, že každý věděl, že písmena "GTT" na opuštěné farmě znamenají: "Odešel do Texasu" V osmdesátých letech devatenáctého století tak činilo sto tisíc lidí ročně.
Vydírání obchodních žraloků bylo tak přehnané, že Afroameričané ale zejména přistěhovalci byli běžně donuceni k peonáži – což byla sice nezákonná, ne však neobvyklá praxe. A to nejbližší „zásobovací agent“ byl také často vlastním úvěrem zavázán bankám na severu. Tak se zvyk odsávání peněz do velkých metropolí šířil od regionu k regionu.
Tváří v tvář vyvlastnění se zemědělci sdružovali do spolků a zřizovali družstva, kde si chtěli poskytovat úvěry navzájem a sami také obchodovat své plodiny. Jak poznamenal jeden populistický úvodníkář, to byl způsob, jak „hypotékou ujařmení zemědělci mohou uhájit svou svobodu před tyranií organizovaného kapitálu.“ Když se ukázalo, že tyto skupiny nemohou konkurenční tlak bank přežít, politici kývli.
V období mezi oběma prezidentskými volbami v debatách zákonodárných sborů po celém jihu a západě, rozzlobení pěstitelé obilí a bavlny požadovali, aby vláda rozšířila papírové peníze, tyto „bankovky“, rovněž známé jako „peníze lidí“, nebo aby peníze monetizovala (pozn. překl.: kryla) státním stříbrem, rovněž kvůli zvětšení množství peněz v oběhu, nebo aby veřejné instituce zemědělce v průběhu vegetačního období dotovaly. S vášní, pro nás těžko představitelnou, nadávali na „zlatý standard“, podle slavné řeči demokratického prezidentského kandidáta Williama Jenningse Bryana, by již nemělo být dovoleno, „křižovat lidstvo na zlatém kříži.“
Pokud by ten zlatý kříž zůstal pevně na svém místě, jeden Alabamský lékař prorokoval, že by „změnil americké sedláky v čeledíny a chudinu, řízenou monopoly jako skot či prasata.“ Jak se blížil den voleb, populističtí redaktoři a řečníci varovali před blížící se válkou s „finanční mocí,“ a mysleli to vážně. „Boj přijde, a už aby to bylo!“
Záměrem bylo donutit vládu, aby úmyslně inflovala měnu, a zvýšila tak ceny zemědělských produktů. A důvod? Chtěli se dostat ven z moře dluhů, ve kterém se topili. Byl to volání srdce, které se odráželo a rozléhalo v srdci země a narušovalo stanovené pořádky víc než kterékoli americké politické dmutí předtím i potom.
Vášni těchto populistických farmářů a dělníků se ovšem více než vyrovnala vášeň jejich nepřátel z horních pater ekonomiky a vlády, pro které byl dluh již dlouho spíše cestou k bohatství než k bídě. Své nepřátele odbývali jako „blázny“ či „nešťastné smolaře“ A ve volbách roku 1896 zvítězili. Bryan byl poražen, zlato pokračovalo v nelítostném procesu křižování, a celá sociokulturní ekologie byla na cestě k zániku.
Návrat dlužnického otroctví
Když populismus zemřel, dluh – jako jiskra politické konfrontace – zemřela také. Velké reformy éry, která následovala – „Progesivismus“, „New Deal“, a „Great Society“ – se zabývaly sociálními nerovnostmi, ekonomickým kolapsem, vykořisťováním na pracovišti, a přehnaně velkou mocí korporací v konsolidovaném průmyslově kapitalistickém systému.
Varovný virbl dluhového otroctví byl určitě stále slyšitelný. Exekucemi ožebračení farmáři se během Velké hospodářské krize zmobilizovali a začali pořádat „aukce za penny“, aby vrátili farmy původním rodinám, věšeli podobizny soudců, a donutili pojišťovnu „Prudential Insurance Company”, největšího pozemkového věřitele v Iowě, k pozastavení exekucí na 37 000 farem (a ta pak přesvědčila ještě pojišťovnu „Metropolitan Life Insurance Company“, aby učinila totéž). Realitní agent z města Kansas byl při zabavování jedné rodinné farmy zastřelen a okresní šerif byl zas unesen při pokusu o vypuzení vdovy z farmy a její eskortu 10 mil od města, a tak dále, a tak dále.
Městští nájemci a majitelé domů, čelící vystěhování vytvářeli sousedské skupiny, aby zastavily místního šerifa nebo policii při vyhazování rodin z jejich domů a bytů. Nábytek vyhozený na ulici při vystěhovávání jim sousedi mohli zase vrátit, a také jim dokázali znovu zapnout plyn a elektřinu. „New Deal zákony“ pro farmy a financování bydlení pomáhaly stejně bankám jako majitelům domů. Pravicoví populisté jako katolický kněz Otec Karel Coughlin pokračují ve válce proti zlatému standardu v antisemitsky zabarvených „tirádách“. Transparenty, podobné tomu nebraskému – „Systém židovského bankovnictví“ (s obřím chřestýšem) – bylo možno vidět až příliš často.
Ale věk jednoduché kumulace kapitálu, ve kterém dluh a finanční sektor hrál tak strategickou úlohu se chýlil ke konci.
Dnes jsme vstoupili do nové fáze. To, co by mohlo být nazýváno kapitalistickou zaostalostí a znovuzadlužením se oboje ukázalo jako hlavní způsob kumulace kapitálu, a také základním mechanismem dluhového otroctví. Warren Buffett (jediný ze všech), předpovídá, že je pravděpodobnější, že se Spojené státy v příštích desetiletích promění ve „společnost pachtýřů“, než „společnost vlastníků.“
V naší době, se finanční sektor obohatil tak, že za pomoci zadlužování zhltal produkci průmyslové Ameriky, hladovějící sektor veřejných zdrojů a ještě zatížil obyčejné pracující každou myslitelnou formou spotřebitelských dluhů.
Zadluženost domácností, která v roce 1952 byla na 36% z celkových příjmů fyzických osob, se v roce 2006 zvedla na 127%. Dokonce i z nízkokreditních půjček chudým se stalo lukrativní podnikání. Využívat nízkých ratingů chudých lidí a jejich potřeby hotovosti, aby zaplatili měsíční účty nebo se jednoduše nasytili, různé filiálky „check-cashingu“, půjčky „do výplaty“, daňoví účetní, a další odvody zvyšují „mandatorní výdaje“ domácností na 200% ; 300% i víc. Ještě v r. 1970, by značná část z nich byla považována za nezákonné podle protilichvářských zákonů, které dnes již neexistují. A tito malí věřitelé jsou často svázáni s největšími finančníky, včetně Citibank, Bank of America, či American Express.
Kreditní karty se ve světě pracovní nejistoty, klesající státní podpory a zpomaleného hospodářského růstu změnily v „plastovou bezpečnostní síť“, zejména pro starší osoby, mladistvé a rodiny s nízkými příjmy. Více než polovina příjmu těchto tří skupin před zdaněním odchází rovnou věřitelům. V současné době je toto naše „podniková prodejna“ s hlavním sídlem na Wall Street.
Dluh, tento sebekanibalistický systém, ničí tuto zemi a v ohledu sociálního blahobytu ji neúprosně mění ze země rozvinuté v rozvojovou.
Dr. Jekyll a pan Hyde jsou zpátky. Dokážeme si znovu představit politický odpor k dluhovému otroctví?
Překlad: Jiří Kolda
Zdroj: alternet.org
