Nemám ve zvyku reagovat na kdejakou mediální lež – nedělal bych totiž nic jiného – ale v tomto případě musím učinit výjimku. Zpravodajství TV Nova téměř nesleduji, protože si příliš nepotrpím na bulvár a povrchnost. Lžou sice všechna mainstreamová média, ale obvykle tak činí více či méně sofistikovanou formou. TV Nova však odhodila veškeré skrupule a vsadila na do očí bijící fanatismus a primitivismus (majíc vysoké mínění o inteligenci svých diváků). Dokladem toho byla reportáž o Kubě v pořadu Střepiny z 21. října. Za takovou ideologickou propagandu by se nestyděli Goebbels ani Ždanov!
Lež č. 1: „Fidel Castro udělal z ráje na zemi koncentrák“.
Jak vypadal prizmatem TV Nova onen „ráj na zemi“? Kuba, ačkoliv formálně nezávislá, byla do roku 1959 polokolonií ekonomicky i politicky zcela závislou na USA. Movitým Američanům sloužila jako levný nevěstinec a ráj hazardu. Negramotnost a chudoba byly všudypřítomné, bezplatná lékařská péče se na venkově vztahovala na zlomek obyvatel, dětská úmrtnost dosahovala 60 promile. Diktatura Fulgencia Batisty však vyhovovala zájmům Washingtonu. Spolupracoval totiž s americkým mafiánem Meyerem Lanskym, který na Kubě investoval do kasin a kubánský diktátor otevřel v Havaně cestu hazardnímu podnikání ve velkém. Rovněž kořistnický neokolonialismus americké korporace United Fruit Company měl hluboký a dlouhotrvající dopad na hospodářský a politický vývoj Kuby a dalších středoamerických zemí. Obliba opozice, studentské výtržnosti a pouliční nepokoje proto koncem padesátých let narůstaly, na což státní aparát reagoval velmi brutálně. Došlo k omezení ústavních záruk, zavedení cenzury médií a pošlapání lidských práv. Není divu, že se stali bratři Castrové, Ernesto Guevara a další „barbudos“ velmi populárními a Kubánci je vnímali jako osvoboditele. Od toho se také odvíjela jejich vysoká popularita mezi majoritou chudých obyvatel ostrova. Kuba tedy byla do roku 1959 skutečným rájem na zemi – ovšem nikoliv pro Kubánce, ale pro bohaté Američany.
Lež č. 2: „Fidel Castro (dobrovolně) udělal z Kuby sovětskou kolonii“.
Pomiňme fakt, že do roku 1959 byla Kuba de facto americkou kolonií, což slečna redaktorka nezmínila. Ti, co četli životopis Fidela Castra, vědí, že původně nebyl komunistou, ale levicovým patriotem a bojovníkem proti kolonialismu. Jeho „Hnutí 26. července“ mělo s Komunistickou stranou Kuby a jejím neostalinským vedením ostré rozpory. V dubnu 1959 Castro navštívil Washington, ale se svou vizí kubánské budoucnosti v podobě sociálně spravedlivé společnosti v Bílém domě narazil. Agrární reforma, která postihla zahraniční společnosti a domácí pozemkovou oligarchii, byla přímým útokem na pozice velkokapitálu. Následné zavedení mimořádné daně pro ropné společnosti znamenalo vystupňování odvetných opatření Washingtonu proti Havaně. V podmínkách bipolárního uspořádání světa tak severoamerická recidiva politiky velkého klacku vehnala Kubu do mocenského orbitu SSSR. Kreml této příležitosti pochopitelně využil a Sověti začali Kubu masivně podporovat. Příklon k sovětskému bloku tak byl pouze východiskem z nouze a reakcí na americkou agresivitu, která Kubu ekonomicky ostrakizovala a geopoliticky izolovala, což později vyústilo i v Castrovu akceptaci marxismu-leninismu. Hospodářské embargo uvalené USA na Kubu trvá i přes odpor celé Latinské Ameriky dodnes a právě ono má největší dopad na životní úroveň ostrovanů.
Lež č. 3: „Fidel Castro nekomunikuje, nepoznává lidi kolem sebe a umírá“.
Tento blábol byl vypuštěn ve stejný den, kdy agentury informovaly o tom, že se bývalý kubánský prezident po několika měsících objevil na veřejnosti. Venezuelský viceprezident, jenž se s ním setkal v Havaně, prohlásil, že 86letý Castro se těší „velmi dobrému zdraví a úsudku“. „El comandante“ za svůj život přežil 638 neúspěšných pokusů o zabití, většinou zinscenovaných CIA, a do dějin se tak zřejmě zapíše jako státník, na něhož bylo spácháno nejvíce atentátů. I proto se Castrovi odpůrci nemohou dočkat až zemře a periodicky předpovídají jeho smrt. K jejich velké smůle se však v zápětí objeví na televizní obrazovce v dobré kondici.
Zamlčovaná fakta: zdravotnictví, školství, věda, lidská práva
„Česká“ masmédia smí o Kubě referovat jen v negativním světle. Že by tam existovalo něco pozitivního je přece nemyslitelné! Nicméně vězte, že Kuba v posledních padesáti letech učinila obrovský pokrok v mnoha sférách. Negramotnost byla prakticky vymýcena. Fakt, že zdravotnictví je bezplatné a nemocnice jsou dostupné ve všech provinciích, je všeobecně známý. Už se ale příliš nezmiňuje, že funguje 22 fakult medicíny, zatímco ještě v roce 1962 byla na Kubě pouze jedna. Na kubánských lékařských fakultách studují mladí lidé nejen z Latinské Ameriky, ale také z USA. Průměrná délka života vzrostla z 59 let v roce 1958 na 76 let v roce 2002. Dětská úmrtnost činí cca 6 promile, desetkrát méně než za Batistovy diktatury. Na Kubě ročně promuje více než 3000 lékařů, studium zde mají zcela bezplatné, včetně ubytování a stravování. „Perla Antil“ dosahuje špičkových výsledků i v oboru biotechnologie, ve kterém má několik set světově přihlášených patentů na špičkové léky – především očkovací vakcíny, léky proti rakovině a testovací systémy na AIDS. Kromě toho pracuje cca 15 000 kubánských lékařů a zdravotníků ve více než 60 zemích světa.
Na Kubě v posledních letech došlo i k významnému zlepšení lidskoprávní situace. Ačkoliv je v každé socialistické zemi formální doktrínou ateismus, nikdo nebrání věřícím v praktikování jejich víry. Tamější pozici katolické církve upevnily i návštěvy papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Dcera současného prezidenta Mariela Castrová se z pozice předsedkyně Národního centra pro sexuální výchovu výrazně angažuje v obraně práv sexuálních menšin (LGBT komunity). Dochází i k uvolňování státního centralismu a začíná se v omezené míře rozvíjet soukromé podnikání. Na lidskoprávním poli však nadále existují značné rezervy – ačkoliv trest smrti je používán spíše výjimečně, ve vězeních nadále sedí lidé za své odlišné politické názory.
Nic není jen černé a bílé, ani Kuba
Kuba je pejorativně označována za neefektivní a ekonomicky upadající skanzen socialismu, jehož životní úroveň je v porovnání s USA nízká. Padesátiletým embargem zatíženou malou ostrovní ekonomiku však nelze porovnávat s gigantem typu Spojených států, ale se srovnatelně velkými středoamerickými státy. Ostatně, chudinské čtvrti jsou nejen na Kubě, ale i v USA, kde je na potravinových lístcích závislých přes 46 milionů Američanů (údaj z června 2012). O životaschopnosti tamního systému vypovídá skutečnost, že se v roce 1989 nezhroutil společně se sovětskými satelity, ale dodnes se udržel – nebyl totiž importován zvnějšku proti vůli obyvatel. Kuba se těší všeobecnému respektu nejen u všech latinskoamerických zemí (i těch s pravicovými vládami), ale i v rámci Hnutí nezúčastněných zemí.
Seriózně se pokusit v médiích o střízlivou analýzu situace na Kubě není možné. Jakmile zmíníte i pozitiva, je na vás nahlíženo s despektem, nedůvěrou a jste okamžitě stigmatizováni jako komunisté (stejně jako jsou kritici politiky státu Izrael automaticky osočeni z antisemitismu a kritici Romů z rasismu). Rádoby žurnalisté nejsou absolutně schopni objektivity – jako poslušní lokajové dělají jen to, co jim jejich chlebodárci přikážou. Mnozí z těchto svazáků do roku 1989 vzhlíželi k Moskvě, aby se poté se stejným zápalem obrátili k Washingtonu. Stále mají nutkavou potřebu lézt velkému bratrovi kamsi. Podle toho celé „české zpravodajství“ vypadá.
Zdroj: vasevec.cz
]]>