Evropská unie připravuje digitální měnu, která má být pohodlná, moderní a „veřejná“. Jenže za sliby o pokroku se skrývá nástroj, který může navždy změnit vztah mezi občanem a státem.

Konec bankovních poboček: Jak evropské digitální euro a stablecoiny mění podobu finančnictví

Každá platba bude dohledatelná. Každý účet může být omezen. A každé rozhodnutí – i to finanční – může být v budoucnu podmíněno správným chováním. Jde o evoluci peněz, nebo o digitální past, do které máme dobrovolně vstoupit? Tento článek rozkrývá, jak blízko jsme tomu, aby svoboda nebyla zrušena zbraní, ale aktualizací softwaru.

Digitální euro je na první pohled pouze další kapitolou v dlouhé historii peněz. Ve skutečnosti však představuje zásadní proměnu vztahu mezi jednotlivcem a státem, mezi svobodou a kontrolou, mezi důvěrou a mocí. Peníze byly po tisíciletí něčím víc než jen prostředkem směny. Byly symbolem důvěry, stabilizátorem společnosti a hranicí, kterou stát obvykle respektoval. Ať už šlo o mušle, zlato, bankovky či bezhotovostní převody, základní vlastnost zůstávala: svoboda rozhodovat, co, kdy a za co utratit. S digitálním eurem se však poprvé v dějinách formuje nástroj, který – byť je prezentován jako pokrok – může tuto svobodu významně omezit.

Evropská centrální banka tvrdí, že digitální euro bude jen digitální podobou běžné měny. Ale realita je komplikovanější. Každá digitální transakce totiž zanechává stopu. Každý nákup, každá platba, každé rozhodnutí spotřebitele se stává datovým bodem, který lze shromažďovat, analyzovat a – v krajním případě – regulovat. Systém, který umožňuje okamžité transakce a vysokou efektivitu, může zároveň sloužit jako nástroj dohledu bez precedentu. Slíbená anonymita do 100 eur je pouhou kosmetickou úlitbou. Transakce nad tuto hranici budou sledovatelné a v budoucnu možná i vyhodnocované.

Evropská unie tvrdí, že digitální euro přinese stabilitu, ochranu před závislostí na amerických kartových systémech a rovný přístup ke státem garantovaným financím. Ale zároveň už nyní navrhuje limity pro držení této měny – kolem 3 000 až 4 000 eur – a připouští programovatelnost peněz, tedy možnost v budoucnu omezit, kde a na co je lze použít. To znamená, že finanční prostředky se mohou stát podmíněnými: například časově omezenými nebo omezenými podle chování uživatele. Ačkoli to dnes zní jako technický detail, v krizových dobách může právě tato vlastnost rozhodnout o tom, kdo bude moci čerpat úspory a kdo ne.

Inspirace čerpá z Číny, kde byl spuštěn digitální jüan e-CNY. V této zemi je digitální měna přímo napojena na státní dohled a systém sociálního kreditu. Občan, který se „chová nevhodně“, může být omezen v možnostech cestovat, utrácet nebo se dokonce vzdělávat. V roce 2022 čínská média informovala o testování programovatelných digitálních peněz s datem expirace. Tyto nástroje umožňují státu stimulovat spotřebu nebo trestat „nežádoucí“ chování. Není to konspirace, ale pilotovaný a zdokumentovaný vývoj.

Digitální euro bude sloužit ke kontrole, přiznala Lagardeová

Evropské autority sice podobný model zatím nezvažují, ale technologie, které vyvíjejí, tuto možnost umožňují. Historie nás učí, že zákony se mění, když se změní nálada společnosti. Co je dnes dobrovolné, může být zítra povinné. V době covidu byla omezena svoboda pohybu, práce i podnikání. Bylo by naivní domnívat se, že peníze zůstanou imunní vůči podobné logice.

Vedle digitálního eura se vyvíjí i jiné směry. Soukromé stablecoiny jako USDC nebo Tether vznikly bez požehnání států, a přesto dnes zprostředkovávají denní objemy transakcí v desítkách miliard dolarů. Bitcoin, původně okrajový experiment, se stal úložištěm hodnoty pro miliony lidí. Na rozdíl od digitálního eura není centrálně ovládán, nelze ho vypnout a jeho pravidla nelze změnit. To je jeho síla – a zároveň důvod, proč na něj autoritativní režimy pohlížejí s podezřením. V roce 2022 například Kanada zmrazila bankovní účty účastníků kamionové blokády. Ti, kteří měli prostředky v bitcoinu, však mohli dál platit a fungovat.

Otázka tedy nestojí, zda digitalizovat peníze – to je proces, který už probíhá. Otázkou je, kdo bude tento nový systém ovládat a jaké bude mít vlastnosti. Pokud stát získá nástroj, kterým může de facto omezit přístup k prostředkům, bude jen otázkou času, kdy ho začne využívat nejen k boji proti kriminalitě, ale i k prosazování svých priorit. Mohou to být ekologické limity, zákaz „škodlivých“ nákupů, nebo podpora „vhodných“ politických preferencí. To, co dnes zní jako spekulace, může být zítra realitou.

Zásadní tedy není jen to, zda digitální euro vznikne, ale v jaké podobě. Zda bude opravdu nástrojem svobody a ochrany, nebo se stane branou k digitálnímu poddanství, kde bude každý občan zapsán v systému, každý jeho krok sledován, a každá chyba potrestána.

Digitální euro není jen technologická inovace. Je to změna v definici vlastnictví, soukromí a svobody. A právě proto by mělo být podrobeno nejvyšší možné veřejné debatě. Ne tiše schváleno technokraty, ale zváženo celou společností. Jinak se jednoho dne probudíme do světa, kde nebudeme rozhodovat o svých penězích – a tím ani o svých životech.

Pokud vás téma digitálních měn zajímá do hloubky, doporučujeme zhlédnout nový dokument „Digitální euro – budoucnost plateb, nebo digitální otisk?“, který najdete na dokumentárním kanále Mýty a fakta na YouTube. Ve 26 minutách rozkrývá historické souvislosti, technologické principy i politické dopady digitální měny připravované Evropskou centrální bankou – bez přikrášlování a s důrazem na to nejpodstatnější: co všechno tímto krokem riskujeme.

Toto je velké: Trump zakázal digitální měny centrálních bank (CBDC)