Nedávno jsem se zúčastnil jedné konference pro lidi z byznysu. Byl jsem laskavě pozván – jinak bych asi nebyl ochoten zaplatit za jeden den polovinu průměrného měsíčního platu v ČR. Na konferenci mluvili tři „star spíkři“ (pro anglicky nemluvící něco jako „super-star-lektoři“ 🙂 a kromě nich i několik českých podnikatelů a vrcholných manažerů. Zatímco příspěvky a názory Čechů zaujaly, u amerických superstárů jsem nudu usínal, případně dokonce startoval (neúspěšný) pokus se v lobby pětihvězdičkového hotelu opít. Jak to přijde, že mi Jack Daniels přijde lepší než nějaký byznys-guru?*

Důvod je jednoduchý a každý z nás jsme podobnou situaci už zažili – například ve škole. Jde o to, že se do vás někdo snaží „nalít“ řešení, o kterém nejen že je přesvědčen, že je jediné správné, ale toto přesvědčení už roky vehementně zastává. Tento postup má ve výchově dětí dozajista jisté opodstatnění – i když školky a školy, používající jiné způsoby, ukazují, že i děti, které nikdo nenutí akceptovat „věčné pravdy“, ve vnější společnosti přežijí a dokonce mohou být i velice úspěšné. Ovšem v kruhu lidí, kteří řeší úplně nově se vyskytující problémy, problémy, které vyvstaly teprve před nedávnem a při jejichž řešení si ekonomové, sociologové a podnikatelé rvou vlasy a nevypadají zrovna moc moudře (o politicích ani nemluvě), v takovémto kruhu působí podobné jednoduché odpovědi trapně. Minimálně na mě.

S guruovskou pózou se ovšem nesetkáváme jen u amerických „Jak-Být-Super-Úspěšný“-celebrit. Je to postoj i jisté části vědců a učitelů, prakticky všech politiků, a mimo „racionální“ sféru najdeme prvky guruovství například u mnohých léčitelů z esoterické oblasti. Z této, tedy duchovní oblasti také výraz „guru“ pochází. Guru je vždy neomylný, o jeho slovech a radách se nedá diskutovat, protože je prostě větší než my, jeho žáci. Ve spirituální oblasti má instituce gurua své místo. Jeho „velikost“ a „neomylnost“ slouží totiž nikoliv k tomu, abychom slepě následovali jeho postupy, ale abychom vyhodili do povětří naše zavedené názory. „To blow up your mind“, se tomu říká, demolovat hlavu.

Guruovství má za cíl přímý opak toho, co vedlo před více než třiceti lety stoupence kazatele a „gurua“ sekty Jima Jonese k masové sebevražde v americkém Jonestownu. Opravdovému guru nikdy nejde o následování, ale o samostatnost. To ovšem samozvaným guruům nějak uniká. A tak se dozvídáme z jejich přednášek, článků, webů a sebe-inscenací, jak to zaručeně udělat, abychom se už konečně zbavili všech těch osobních, finančních a byznysových problémů, které máme. Abychom byli (konečně!) šťastní, úspěšní, bohatí a věřili v sebe až do konce života. Yes, we can!

Možná, že čtenář, který mě zná, namítne, že totéž dělám i já. Nabízím semináře osobního rozvoje, někdy i s velice podobně znějícími tématy: „Konstelace finančních přesvědčení“, „Cesta krále a královny“, „Láska a vztahy“… Dělám něco jinak? Mám vůbec právo se rozčilovat nad guruovstvím jiných? Upřímě doufám, že ano. Používám totiž čím dál tím častěji slůvko „nevím“. Nevím, jak zajistit přežití krachujících, na stálý růst fixovaných firem. Nevím, jak opravit partnerský vztah, který vyrůstal roky na zatajování a lhaní. Nevím, jak se vyhrabat z osobní krize, která vznikla ztrátou smyslu toho, co děláme. Nevím spoustu věcí a tak to jediné, co mi zbývá (například v konstelacích) je, podívat se společně s jinými, kam bychom se mohli ubírat. Kde by mohlo být nějaké řešení. Jednoduše řečeno se domnívám, že naše budoucnost nevězí v poskytování odpovědí, ale hledání a kladení otázek. Což guruy a především jejich přívržence moc nebere.

K používání „nevím“ jsem se dostal nikoliv osvícením, ale nejistotou. O které si mimochodem myslím, že bychom ji potřebovali všichni jako sůl. Cože??? Vždyť přeci žijeme v čase mega-nejistot! Co je už dneska, proboha, jisté??? To je pravda. Ale návody, podávané z pocitu „pravdy“, prostě pro čas nejistoty, té globální, už nefungují. Čas guruů je bohudík u konce, a to i přes to, že právě v čase nejistoty se jich rojí mraky a vykazují také patřičný přísun věřících. Dokonce nechci vyloučit, že všeobecné znejistění povede k brzkému objevení se nějakého „Super-Gurua“ typu „kat, blázen a král“, jak o Hitlerovi kdysi pěli V+W. Jenomže ani ten nás neprovede skrze transformace, které stojí před námi. Pouze to celé povede k pár objížďkám, zákrutům a kličkám.

Guruové přestávají být sexy, drazí star-spíkři. Návody a recepty na štěstí druhých už nefungují. Skrze šlamastiku, na kterou jsme si dlouhá léta zadělávali, se musíme prokousat všichni, každý za sebe. Co při tom pomáhá, je spojit se s přáteli, se svými bližními, s lidmi „okolo“ a skrze sdílení nejistot, skrze rozhovory „od srdce k srdci“, se dostat nejprve k přijetí toho, co je. A teprve pak, budeme-li mít štěstí, k nějakému novému a dosud neobjevenému řešení. Nebude to zcela určitě řešení typu: „I ty můžeš být bohatý, stačí jen věřit!“ Bude to nějaké malé, pracné a ne zcela pohodlné řešeníčko. Ale objevíme ho sami, krůček za krůčkem. Nikdo ho nám nenaservíruje kdesi v luxusním hotelu za nekřesťanské prachy. Ach jo…

Jan Bílý

*Jeden z nich se zrovna chystá na Prahu. Cena tříhodinové přednášky pana Randy Gage činí šest popřípadě třináct tisíc tři sta korun. Možná, že vám za tuto sumu sdělí (tak jako to činí na svém webu www.randygage.cz), že „má rád rychlá auta, horké pláže a studený Dr. Pepper“, a že máte nezadatelné právo to dělat přesně jako on.

]]>