Minulý víkend byl u mne po delší době na návštěvě kamarád ze studií. Dnes manažer jedné velké telekomunikační společnosti. Byla to zvláštní návštěva. Místo abych po jeho odchodu měla pocit pohody a mentálního obohacení, zůstal ve mně po zbytek dne jen pocit těžko definovatelného neklidu. Kamarád totiž okamžitě po příchodu vyložil na stolek hned dva mobily – oba to nejnovější kousky na trhu. A po celou dobu dělal dvě věci současně. Klepal velmi nervózně nohou. A k tomu neustále při hovoru kontroloval střídavě oba mobily (že prý řeší emaily, že si toho prý nemám všímat).
Ale já si toho všímala. Asi po deseti minutách jsem měla urgentní chuť zařvat na něj: „ještě jednou sáhneš na některý z těch mobilů a já sáhnu po pánvi a obouchám ti ji o hlavu“. Tím spíš, že můj počítač, který málokdy vypínám, ve vedlejším pokoji co pět minut tiše pípal a tím oznamoval, že pracovní emaily s podobnou frekvencí přichází i mně – jen s tím rozdílem, že mne ani nenapadne jít si je přečíst; věnovat se jim budu nejdřív v pondělí ráno. Jednak nehodlám otrávit si prací víkend (jako proč?), jednak když mám návštěvu, věnuju se návštěvě a ne práci. To už bych mohla rovnou jít hned po kamarádově příchodu vymetat komín od krbu anebo se, s prominutím, začít šťourat v nose, a vyšlo by to slušností zhruba nastejno.
Ale pak mi došlo, že se na to dívám úplně špatně. Nešlo o to, že se kamarád chová neslušně, když se místo duchaplné konverzace epilepticky klepe a odpovídá emaily. Šlo o to, že tento ubohý manažer byl v posledním stádiu před přijetím doktorem Chocholouškem do bohnické psychiatrické léčebny.
S podobnými neurotiky se setkávám ve své profesi – ve financích – doslova na každém kroku. Ale víte, co je zajímavé? Slečny v bance na řadové přepážce pro klienty ani generální ředitelé velkých bank obyčejně stejným postižením netrpí. Neboli kdo nemá pod sebou buď žádnou (manažerskou) odpovědnost, anebo kdo naopak řídí tisícovky lidí, ten je často vůči stresu a rychlosti doby celkem odolný. Procentuálně snad nejvíc postiženi jsou lidé na středních manažerských postech: takový ředitel marketingu řídící deset lidiček je typickým ohroženým druhem. Ale takový člověk nechápe, že pokud na jednání nejedná, ale vyřizuje po mobilu vzkazy z Facebooku, je to projev jeho nesnesitelného stresu a současně vrchol neslušnosti. Naopak považuje své chování za atribut své důležitosti: „Koukejte se, já jsem tak důležitý, že se beze mne v práci ani na chvíli neobejdou!“ (Co když je to občas přesně opačně? „Jsem otrokem své práce, všichni si troufnou otravovat mne i o půlnoci a já na to neumím říct ne.“)
A kdybyste takovému vystresovanému neurotikovi, nedej Bože, chtěli ve své naivitě pomoct a nabídli mu třeba měsíční dovolenou v pralese bez lidí, bude z toho upřímně zoufalý a přijme jen za podmínky, že v onom pralese bude mít jeho mobil signál. Protože není ochoten měnit zažité zvyky a pohled na svět. A pokud už bude takový člověk „donucen“ k měsíční dovolené, bude do klávesnice mobilu bušit o to intenzívněji, aby „vše dohnal“, a jeho stres tím ještě vzroste.
A tím se trochu překvapivě dostáváme k samé podstatě toho, proč se svět v poslední době stále nějak nemůže vybabrat z krizí a proč jsou krize tak hluboké. Krize není nic jiného než zpráva, že něco v ekonomice nefunguje. Že my, lidstvo, něco děláme špatně, a to něco musíme změnit. Jenomže my to nechceme slyšet. Místo abychom přestali dělat chyby (tedy přestali zadlužovat se, přestali usilovat o permanentní hospodářský růst za každou cenu, přestali subvencovat neefektivní banky, přestali vytvářet umělá pracovní místa, která neprodukují žádné hodnoty), začneme v krizi ještě víc tlačit na pilu (ještě víc se zadlužujeme, ještě víc vzýváme nepřetržitý růst, ještě víc zachraňujeme banky, ještě víc vytváříme umělá pracovní místa). Stejně jako vystresovaný manažer není v pralese schopen odložit mobil a zbavit se svého stresu, ani my, lidstvo, neumíme pochopit podstatu krize a tím se z ní vyhrabat.
]]>
