Co je kapitalismus kapitalismem, existují hospodářské krize. Co kapitalismus… Vlastně můžeme jít ještě mnohem hlouběji do historie. Už v dobách zámořských objevů se země jako Portugalsko či Španělsko nejprve jménem krále úctyhodně zadlužily, aby své zámořské výpravy ufinancovaly. A následně bravurně zvládly zaneřádit svou ekonomiku hromadami levného zlata, univerzálního to tehdejšího platidla. Takže po krátké euforii, jaké poklady si dokázaly přivléct z Nového Světa, přišlo trpké rozčarování v podobě mučivě vysoké inflace. (Mimochodem, nepřipomíná vám to něco…? Třeba takovou úctyhodně zadluženou eurozónu? Anebo Evropskou centrální banku zaneřáďující eurozónu levnými penězi, aby ten svůj dluh utáhla? A následnou krátkou euforii bank a obecně finančních trhů, jak jsme na ten dluh pěkně vyzráli? Další dějství nechť si každý doplní sám.)


Fajn, hospodářské krize tedy byly, jsou a budou. A zaplať pámbu za ně, protože hospodářské krize mají podstatný úkol: očistit ekonomiku od slabých článků. Nechat zbankrotovat toho, kdo zbankrotovat má, toho, kdo je již neefektivní, toho, kdo již nedokáže držet krok s vývojem. Slabé články musí udělat místo článkům novým a ekonomicky výkonnějším, protože jen tak se jako celek ekonomika může posouvat na stále vyšší úroveň. Je to vlastně taková ekonomická evoluce. Vymírají nepřizpůsobiví, jejich místo zabírají přizpůsobivější.

Jenomže potíž je v tom, že my – míněno lidstvo – někdy přežívání oněch slabých článků náramně ochotně pomáháme. Čas od času procházíme obdobími, kdy máme nutkavější potřebu než jindy stát ekonomické evoluci v cestě. Což jinými slovy znamená, že blokujeme posun na efektivnější úrovně, rozumějme, posun k hospodářskému růstu. Máme kdovíproč dojem, že když budeme mermomocí bránit zániku slabých a evolučně již přežitých článků, hospodářský růst tím zrychlíme a posuneme se dál. Nevídaná pitomost. Nejraději bychom zakonzervovali vývoj života na úrovni prvoků a současně stavěli Bugatti Veyron SS. Nejraději bychom měli doma archetyp Věstonické Venuše, ale s intelektem Sira Isaaca Newtona. Nejraději bychom zachraňovali Řecko a současně byli hospodářskou velmocí.

Když ale říkám, že je čas od času větší potíž než jindy s naší nutkavou potřebou stavět se ekonomické evoluci do cesty, pak tím mám na mysli celosvětovou potíž. Byli bychom naivní, kdybychom si mysleli, že jedinými antievolučními borci jsme my, Evropané. Přelom první a druhé dekády tohoto tisíciletí totiž přinesl nevídaný rozmach naší nevídané pitomosti po celém světě. V USA se americká centrální banka tak tužila, aby zabránila hospodářské krizi, až z toho byla v letech 2008-9 krize jako hrom. Eurozóna se natolik v letech 2010-11 snažila zabránit bankrotu svých nejslabších článků, až je z toho v roce 2012 další recese. A teď tu máme Čínu…

Čína je jedna velká změť ekonomických nerovnováh. Podobných nerovnováh, jaké vždy můžeme pozorovat krátce před výbuchem, ehm, chci říct před krizí. Jenom dvě čísla za všechny: Čína by sice měla letos růst zhruba o 8 %, ale přitom má skoro 3% deficit svých veřejných rozpočtů – a to je při tak vysokém hospodářském růstu přímo gigantický deficit. Co to všechno poskládáno dohromady znamená? Že Čína jako stát vynakládá ohromné prostředky na to, aby čínská ekonomika rostla rychleji, než je zdrávo. Což je zaručený recept na přehřátí ekonomiky, která pak jednoho krásného dne udělá spektakulární bum a z přehřátého růstu se skulí rovnou do krize. Tak jako USA v roce 2008.

Správně, Čína je dalším borcem, který došel k názoru, že bude ignorovat příklad dějin a postaví se ekonomické evoluci do cesty. Mohli bychom nad tím mávnout rukou s tím, že Čína je vcelku z ruky, tak nás to nemusí zase tolik trápit. Amerika ale taky není zrovínka za rohem a krize v ní zrozená se do tří měsíců proháněla i Evropou.

Markéta Šichtařová

]]>