Rozhodly se pro majetek za cenu úplné „odluky lidu od církve“ na celé další generace. Přijaly nabídku od naprosto nevěrohodné „vlády zločinného spolčení“. Co je k tomu vedlo? Je pravda, že vypořádání se s církvemi je téma, které se táhne naší krajinou už 20 let. Určitě je odluka církví od státu něco, co je rozumné a má smysl. Nicméně podoba přijatého zákona, okolnosti, za kterých byl přijat a teď i způsob podepsání smluv se šestnácti církvemi jsou – hodně slušně řečeno – velmi podivné. Rozhodně se nechci tímto textem dotknout věřících spoluobčanů a řadových kněží; vím, že naprostá většina z nich patří mezi slušné a obětavé lidi dobré vůle. Na druhou stranu: i oni nesou určitý díl odpovědnosti, pokud zavírají oči před podivnými rozhodnutími jejich nadřízených.


Církve bezpochyby sledovaly, jak probíhalo druhé a především třetí čtení zákona. Viděly, že zákon byl schválen 101 poslanci, čemuž předcházelo odstoupení tří ze šesti rebelujících poslanců ODS (tři byli velmi podivně „pacifikováni“) a nahrazeni třemi novými, z nichž jeden byl v té době nepravomocně odsouzen a nyní pravomocně sedí ve vězení. Také vědí, že všichni tři již bývalí poslanci dostali teplá místečka. V době projednávání zákona viděly, že protentokrát věcné argumenty opozice naráží na zeď nezájmu, demagogie a pohrdání ze strany poslanců vládního tábora. Viděly, že tento akt zavazující celou jednu generaci probíhá mimo souhlas naprosté většiny obyvatelstva. Že byl zákon podepsán na výročí bitvy u Bílé hory, je jen symbolickým završením.

V rámci předchozího jednání církve také bezpochyby zaznamenaly, že přes ekonomickou krizi dostaly opravdu velkorysou nabídku: dle biskupky Šilerové z Církve československé husitské přišla od státu nabídka téměř dvojnásobné kompenzace, než byla poptávána (zdroj: páteční Hyde Park). Dokonce v této souvislosti použila slovo „úplatek“, i když v uvozovkách. Díky za odvahu nazývat věci pravými jmény… Hus se prostě Pravdě nezpronevěří.

A konečně o termínu podpisu smlouvy se církve dozvěděly týden před, tedy okolo 15.2. Do středy 20. 2. držely bobříka mlčení. A bezpochyby věděly, že smlouvy neprošly standardním kolečkem mezirezortního řízení. A že Ústavní soud má na stole stížnost opozice a náhlý spěch vlády je motivován právě strachem z výroku ÚS.

U současné vlády zločinného spolčení mne toto chování nepřekvapuje. U církví, které mají být nositelem hodnot Ježíše Krista, do jisté míry ano. Respektive, vede k úvaze, jakéže hodnoty vlastně zastupují a jaké cíle sledují. Měli na výběr? Zdá se, že ano. Jedna z církví, Bratrská jednota baptistů, smlouvu odmítla podepsat.

Na jedné misce vah bylo odmítnutí smluv s následujícími důsledky:

  • nejistota ekonomické budoucnosti (ale jen zdánlivá, církve mohly dojednat pro občany přijatelnější podmínky a mohly podmínit výslednou podobu zákona a příslušných smluv souhlasem opozice a posunout platnost za dobu ekonomické recese); je dobré si také uvědomit, že případná nejistota se netýká provozu škol a zařízení poskytujících různé druhy sociální péče, které jsou hrazeny státním rozpočtem jako jakákoli jiná zařízení tohoto typu;
  • – možnost získat uznání široké veřejnosti, praktikujících věřících i řadových kněží a vytvořit alespoň pocit sounáležitosti, načrtnout obraz, že jsou připraveny naplnit slova Kristova a svoje poslání.

na druhé misce vah byly tyto důsledky:

  • – víc než luxusní ekonomické zajištění provozu církví;
  • – ztrátu zbytků důvěry naprosté většiny laických občanů a z toho plynoucí pozbytí jakékoli šance na minimálně jednu generaci poskytovat většímu okruhu osob ty služby, které by měly být jádrem jejich poslání;
  • – vzbuzení velkých pochybností řadových kněží a středního kněžského stavu, ti totiž ponesou projevy nelibosti nejvíce (mimochodem, kolik z nich je české národnosti, kolik slovenské a polské?);
  • – podlomení důvěry praktikujících věřících (káží vodu, pijí víno).

Je možné pochopit, že dvacet let nejistoty, existující výrok Ústavního soudu o povinnosti státu se s církvemi vypořádat, tlak starostů kvůli blokovaným pozemkům atd. mohl přihodit na misku vah jisté závaží.

Ale získat majetek za cenu úplné odluky lidu od církve? Počítají s tím, že svým stávajícím ovečkám to vysvětlí a na nábor nových rezignují? Nebo snad se jedná o pomstu „nevěřícímu národu“? Nebo – podle jedné konspirační teorie – dokonce chtějí dostat český národ na kolena?

Vesměs o sobě tvrdí, že jejich základním posláním je předávat učení Ježíšovo. Těžko si ale umím představit, že by byl On přítomnou „třetí stranou smlouvy“. Kdo jím byl, nechám na posouzení laskavému čtenáři. Osobně si myslím, že požaduje podpis krví. Doktor Faust o tom ví své.

Pokud ale nechtěným důsledkem církevních restitucí bude, že alespoň někteří díky tomu začnou hledat Ježíše v Kristu ve svém srdci a nikoli prostřednictvím čím dál méně věrohodných autorit, bude to dobrá zpráva.

Pokud ale nechtěným důsledkem církevních restitucí bude, že alespoň někteří díky tomu začnou svou niternou potřebu spirituality realizovat skrze své srdce a ne prostřednictvím čím dál méně věrohodných autorit, bude to dobrá zpráva.

Jaroslav Kuchař