Skrytý řád lásky

Redaktor ZENu Milan Vidlák, se kterým AC24.cz spolupracuje, píše o skrytém řádu lásky. Stále víc lidí si ve snaze zlepšit svůj život i vztahy v rodině nechává pomocí živého obrazu rodinného systému odhalit to, co předtím vidět nemohli nebo nechtěli. „Co to meleš?“ obořil jsem se poněkud neuctivě na svou milovanou tetu, když mi před několika lety vyprávěla o svém posledním spirituálním zážitku. V Bavorsku, kde žije, navštívila prý jakési rodinné, jinak také systemické konstelace a v jedné z nich představovala statek, který symbolizoval trauma člověku, jenž si nechal konstelace postavit.

Nicméně její vyprávění bylo tak fascinující, že jsem už za pár týdnů podobný spektákl užasle sledoval na vlastní oči. A nejen to. Jedním bavorským mužem, který chtěl přijít na to, proč má napjaté vztahy se svým otcem, jsem byl vybrán do role takzvaného statisty neboli zástupce za konkrétního člena jeho rodiny, v tomto případě dědečka. Super pocit, to vám tedy povím.

Okamžitě mi ztuhly nohy, jako by je někdo přilepil k podlaze, a musel jsem si kleknout. Celou dobu jsem cítil směs podivné, děsivé prázdnoty, a když se ke mně zezadu přiblížila osoba, která představovala „moji“ matku, začal mi mrznout krk jako v únorovém průvanu. Načež se ukázalo, aniž by o tom kdokoli v místnosti věděl, že mě, tedy dědečka, se v dětství pokusila utopit v napůl zmrzlém rybníku, a on pak v dospělosti rovněž spáchal strašlivý zločin.

Od té doby jsem takto pozoroval, ať už aktivně či pasivně, na patnáct příběhů rozličných rodin, včetně té své. Metoda, kterou vyvinul šestaosmdesátiletý německý psychoterapeut a bývalý katolický kněz Bert Hellinger a která ovlivnila tisíce terapeutů na celém světě, totiž jedinečným způsobem pomáhá lidem s odstupem vidět, co předtím vidět nemohli nebo nechtěli.

Jak je to možné?

Vyprávět, co se při konstelacích děje, je jako popisovat indiánovi z amazonského pralesa, jak vypadá sníh. Přesto se alespoň zjednodušenému popisu nevyhneme. Tak tedy: V kruhu sedí na židlích kolem dvaceti lidí a odvážlivec, který si nechá konstelaci postavit, si z nich vybere zástupce za členy vlastní rodiny, jež posléze uvnitř kruhu rozmístí tak, jak cítí, že to u nich v rodině je, nikoli jak by si přál, aby to bylo. V podstatě na tom ale zase až tak nesejde, protože se stejně brzy ukáže, jak je to doopravdy – obraz totiž okamžitě začne žít vlastním životem. Někdy si dotyčný zvolí zástupce sám, jindy je vybere „konstelář“, tedy lektor, který konstelace vede a citlivě usměrňuje… A pak už se jen usadí a s nadějí (či hrůzou) sleduje, co se děje.

Žádné divadlo režírované prohnaným režisérem ale nečekejte. To by bylo příliš snadné. Nejpozoruhodnější totiž je, že vybrané osoby, jakmile jsou postaveny do systému, mají velice podobné pocity jako člen rodiny, kterého reprezentují. A zčásti i jeho symptomy, aniž by o něm měli jakoukoli informaci. Často již v momentě, kdy se jednotliví členové vybírají, například z ničeho nic někdo začne brečet nebo ho začne bolet koleno. Načež se za pár desítek minut ukáže, že dotyčný člen rodiny, třeba pradědeček, utrpěl dvojitý průstřel u Stalingradu. Přestože to evidentně funguje, nikdo neví proč. Dokonce ani samotný Bert Hellinger. Hlavu si tím ale už dávno neláme: „Tento jev sice nedovedu vysvětlit, ale vím, že se to děje, a prostě toho využívám.“

Jan Bílý, jeden z nejznámějších lektorů systemických konstelací v Česku, jenž se učil přímo v Německu, kde třicet let žil, na otázku, jak je možné, že zástupci věrně odrážejí pocity skutečných členů rodiny, a to i několik generací dozadu, odpovídá vesměs podobně: „Na to existuje několik teorií, z nichž se některé jeví dost logické, jiné operují s (ještě?) nedokázanými jevy, jako třeba morfogenetické pole Ruperta Sheldrakea. To by bylo na delší povídání. My ,racionální´ lidé nedáme pokoj, dokud se nedozvíme exaktně, proč a jak něco funguje. A tím to rozdrobíme do definic, tabulek a grafů. Ale existuje mnoho věcí, které nechápeme, a přesto s nimi zacházíme.“

Všichni jsou si rovni

Cílem tohoto textu rozhodně není dokazovat existenci něčeho, co je zjevné, i když trochu tajemné – spíše poodhalit fungování onoho systému, řádu, který je našim zrakům často skryt, ač leží celý život před námi. Jak ale říká Jan Bílý, „musíme mít odvahu se na něj podívat bez předsudků a bez strachu, že ho (tedy svět) nebudeme moci naším logickým rozumem kontrolovat; to je asi to nejtěžší v životě“.

Opět poněkud zjednodušeně lze říct, že konstelace pouze ukazují, jak v rodině, ale i jiném systému proudí láska, chcete-li energie, případně se vyjeví bloky a traumata, které přirozenému proudění brání. Bert Hellinger během své desítky let dlouhé praxe vypozoroval jednu klíčovou věc – problémy nastávají v případě, že někdo, kdo patří k rodině, byl takzvaně vyloučen. „V rodinném systému panuje základní princip, který určuje, že všichni členové mají stejné právo do systému patřit. V mnoha rodinách byl nějaký člen vyloučen, možná strýc, který byl černá ovce rodiny, nebo nemanželské dítě, o kterém nikdo nemluví. Někdy se v rodině může stát něco, co způsobuje strach. Když například zemře dítě při porodu, už se o něm nikdo nezmíní. Ale ono je členem rodiny. Nebo když zemře malé dítě, rodiče dají dalšímu dítěti stejné jméno. Oni tak říkají tomu zemřelému dítěti: ,Už k nám nepatříš, máme za tebe náhradu.´ Zemřelé dítě si dokonce ani nemůže ponechat své jméno. Jeho základní právo patřit je mu odepřeno,“ píše v knize Rodinné konstelace – objevná síla lásky Hellinger. Stejná věc se týká i potracených dětí.

V systému pak dochází k takzvaným zápletkám, které způsobují, že se jakákoli nevyřešená a nezpracovaná věc „táhne“ do dalších generací. „Základní dynamika v rodinných systémech, to, že všichni členové mají stejné právo náležet, netoleruje žádné bezpráví. Kdykoli je v rodinném systému někdo vyloučen, vznikne v systému potřeba kompenzace. Tahle vyrovnávací dynamika přivádí vyloučeného nebo opovrženého člena nazpět tím, že je zastoupen mladším členem rodiny, který si to neuvědomuje a je proti tomuto ztotožnění bezmocný. Později, někdy o několik generací později, se najednou dítě chová jako člověk, který byl předtím vyloučen, přitom ale neví nic o tom, co se kdysi stalo. Tak se ukazuje, že členové rodiny jsou součástí čehosi většího, větší duše, která je spojuje, či kolektivního vědomí, které je všechny vede jedním směrem. Tahle vyšší síla netoleruje, aby byl někdo vyloučen,“ vysvětluje Hellinger.

Nebýt obětí

Už jen kvůli událostem bouřlivého 20. století je nasnadě, že nějaká taková zápletka, trauma či strach se usídlily ve všech rodinách. Téměř v každé konstelaci, kterou jsem v Bavorsku viděl, například hrála roli válka. Například jedna mladá žena dorazila s tím, že má „smůlu na muže a není schopna najít fungující vztah“. Ukázalo se, že příčinou bylo hromadné znásilnění její babičky ruskými vojáky na konci války. Jiná žena zase měla psychické potíže způsobené despotickým dědečkem, načež se vyjevilo, že dědeček obrovsky trpěl tím, že byl donucen ve válce zabíjet. Nakonec se poklonil statistovi, který symbolizoval oběť, řekl, že je mu to moc líto, a energie se zase uvolnila. Dědeček se omluvil i své vnučce za to, co jí způsobil. Řád se obnovil.

Ale zdaleka nejde jen o válku. Mně se například osvětlila zápletka v naší rodině. Dva bratři mého dědečka se zřejmě vsadili, že přeplavou řeku nebo přejdou led. Devítiletý Václav se ale utopil. Otec chlapců celou událost vyčítal své ženě, a ta se rok nato zabila. Později v dospělosti spáchal sebevraždu ještě onen bratr, který onu sázku učinil, a také moje matka, která samozřejmě nemohla tušit žádnou souvislost. Zápletka v naší rodině byla díky konstelacím vyřešena. Od té doby se zlepšil můj vztah k jednotlivým členům naší rodiny, jako by se protrhla jakási pomyslná přehrada. Přehrada plná energie. Do důsledku vzato, ten, který si konstelaci nechá postavit, nemůže vyřešit problémy jiných členů rodiny, řeší pouze svůj vztah k nim a „bloky“ v systému. Někdy se ale zlepší chování členů rodiny, kteří ani nebyli přítomni.

Často se však ukáže, že je nad síly člověka, jenž si nechá konstelace postavit, realitu přijmout a nedokáže k sobě být zcela upřímný. Jan Bílý na otázku, zda stačí konstelace postavit a automaticky dojde k „odblokování“, nebo musejí lidé přijmout mnohdy nepříjemnou pravdu a své postoje a jednání poté změnit, odpovídá: „Konstelace nám nenabízí nějakou lepší realitu. Prostě nám ukazuje, co nechceme vidět. Rozšiřuje náš pohled na to, co je, o nové aspekty. Samo toto rozšíření může způsobit odblokování, jak to vy nazýváte. Ale konstelace většinou působí dlouhodobě. Je to, jako kdybych poznal jinou cestu než tu, kterou chodím už celý život. Velice často se po konstelaci dám zase tou starou cestou. Ale někde v mém vědomí, nebo chcete-li v mém vyšším já, zůstane vzpomínka, že existuje i jiná cesta. A někdy, často až za delší dobu, ji začnu používat.“

V konstelacích se navíc podle Berta Hellingera neustále ukazuje jeden paradox – je mnohem lehčí udržovat problém a pokračovat v trápení než přijmout řešení: „Štěstí zažíváme jako nebezpečné, protože činí člověka osamoceným. Totéž platí i o řešení. Naopak v problémech a neštěstí má člověk společnost.“ Souvisí to podle něj s tím, že problém a neštěstí se spojují s pocity nevinnosti a věrnosti, řešení a štěstí naopak s pocitem zrady a viny. A proto jsou štěstí a řešení možná jen tehdy, když se člověk té vině postaví. A přestane být obětí.

Už je to dobré, šéfe

Kromě rodinného systému lze takto postavit i partnerský systém, případně tematické konstelace. V posledních letech se s úspěchem dělají takzvané podnikové konstelace, na něž chodí čím dál víc byznysmenů, šéfů firem či manažerů. Podle Jana Bílého, který o podnikových konstelacích napsal knihu Úžasná síla celku, se ale často ukáže, že za podnikovými problémy leží právě rodinné.

„Konstelace nastartovaly dramatické změny ve struktuře vedení společnosti. Jevy, které nás ovládaly a jimž jsme nerozuměli, jsme najednou mohli pojmenovat a vidět v kontextu,“ pochvaluje si třeba Martin Hausenblas, spolumajitel úspěšné firmy Adler, která vyrábí reklamní textil. A jaké jsou nejčastější problémy ve firmách? „Chyby ve struktuře, to, že se ,menší´, ať už zaměstnanci nebo ředitel, který nastoupí na místo jiného, vyhozeného, dělají ,většími´. A dále, že se ti, kdo patří nebo v minulosti patřili k systému, neuctili. Každému, kdo kdy k systému patřil, musí být přiznána jeho zásluha, jeho místo v celku,“ říká Bílý.

ROZHOVOR S JANEM BÍLÝM

Kdy jste se poprvé dozvěděl o rodinných konstelacích a jaká byla vaše reakce?

Poprvé jsem se setkal s tím pojmem asi před dvaceti lety, tehdy jsem měl malou reklamní agenturu ve Freiburgu a připravoval jsem každý měsíc pro místní meditační centrum tištěný program. Tam stálo, že jistý pan Hellinger přijede do Freiburgu a bude předvádět rodinné konstelace. Protože jsem jako emigrant neměl rodinu, myslel jsem si, že se mě tohle opravdu netýká. O osm let později mě moje tehdejší partnerka „dotlačila“ podívat se na moji rodinu. Za což jsem jí do dneška vděčný.

Uvěřil jste hned, že to funguje, nebo musel přijít určitý zlomový moment?

Po první hodině mého prvního semináře, který vedl můj pozdější učitel Robert „Ramateertha“ Doetsch, jsem věděl: Tohle je ono! A to nejen kvůli nějakým rodinným záležitostem, ale protože tato metoda spojovala prožitek s pochopením. A byla vhodná i pro mé business klienty.

Proč jste se rozhodl do toho sám pustit? Potkal jste se při „pronikání“ do podstaty konstelací i s Bertem Hellingerem?

Už dlouho jsem hledal syntézu mezi „esoterikou“ a „poznáním a pochopením“, které mělo hlavu a patu. Mnoho esoterických metod mi bylo příliš „vznášejících se nad zemí“. A tak jsem se poměrně záhy pustil do výcviku. Bert Hellinger dříve nikdy nenabízel něco jako „výcvik“. Oni také konstelace se těžko dají exaktně učit a zkoušet. S tím se shledávám už těch osm let, co vedu sám výcviky. Ale Berta dobře znám, byl jsem na mnoho jeho seminářích a supervizích a pozval jsem ho roku 2005 do Prahy.

Nenaznačuje nám přesné, ale „tajemné“ fungování systemických konstelací, že existuje skrytý řád světa či vesmíru a že věci fungují jinak, než si myslíme, a neustále popíráme věci nehmotné, i když jsou pro život nejdůležitější, od nemocí po vztahy? A pokud ano, proč to pořád nechceme nebo nedokážeme pochopit?

Skrytý řád je blbost. Nikdo ho neskryl. Leží před námi, jen musíme mít odvahu se na něj podívat bez předsudků a bez strachu, že ho (tedy svět) nebudeme moci naším logickým rozumem kontrolovat. To je asi to nejtěžší v životě.

Mají konstelace nějaký limit nebo nevýhody?

Neřeší problémy, které nás akutně ohrožují do té míry, že nemohu připustit „jinou cestu“. Tedy: v akutních a psychiku ohrožujících případech ruce pryč od konstelací.

Stále existuje mnoho popíračů, kteří konstelace odsuzují a říkají, že něco takového není možné, a tudíž je to šarlatánství. Například spolek Sisyfos. Proč je to tak těžké pro ně pochopit? Kdybyste jim měl srozumitelně vysvětlit, že jsou úplně mimo, jak byste to co nejjednodušeji řekl?

Ono nejde o pochopení. Jde o to, se vystavit něčemu, co úplně vědecky vzato nechápu. To může být (a také je!) pro mnoho lidí ohrožující. Představte si, že byste potkali dnes, 2012, Ježíše, a on by učinil nějaký ten zázrak. To by vás mohlo tak vykolejit, váš výklad světa přivést k takovému krachu, že byste se lehko mohl dostat do blázince nebo spadnout do nějaké té psychospirituální krize. Oni ty Sysifové se vlastně bojí dostat se na půdu, kde by ztratily kontrolu nad realitou. To už říkal Don Juan v Castanedových knihách: Pokud něco nabourá můj ustálený výklad světa, velice, ale velice mě to ohrožuje. A zároveň je to brána k hlubšímu poznání. Jinudy to nejde.

Zlepšují se reakce na konstelace řekněme oproti době před deseti lety, nebo je to stále jen záležitost úzké skupiny lidí? A propos, jací lidé na konstelace chodí?

Čím dál tím lepší. Lidé, i ti vědečtí, musí opouštět zaběhnuté koleje. Jejich vlastní transformace, která se projevuje především v (jejich) krizích, je k tomu nutí. Na konstelace chodí velice široké spektrum lidí, od esoteriků až po tvrdé byznysmeny. Jen politiků málo. Ti jsou velice orientovaní na to, mít stále nade všemi a nade vším kontrolu.

Kromě rodinných konstelací se hodně dělají firemní konstelace. Princip je de facto stejný, nebo se to nějak liší? U rodinných se staví otcova linie, matčina linie – jak se pracuje při firemních, když mají členové kolektivu jiné rodiče a zápletky?

Tam se staví totéž, co v případě rodinných konstelací – tedy systém. Systémem rozumíme ohraničenou množinu lidí, kteří „k tomu patří“. V případě podnikových konstelací tedy lidé nebo oddělení firmy, někdy také zákazníci, konkurence, cíl, vize a podobná abstrakta. Ale velice často se ukazuje, že za podnikovými problémy leží rodinné. Potom je nutné si vyžádat svolení klienta, jít do rodinných záležitostí.

Jak konkrétně firemní konstelace mohou pomoci?

Především že klient začne vnímat to, co se ve firmě děje, v širších souvislostech. Že se začne sám (a také ostatní) vnímat jako součást celku, nikoliv jako bojovník proti všem. Také mohou konstelace pomoci v tvorbě cílů, vizí, stmelují kolektiv, pokud na to vůbec kolektiv má odvahu, dělají z „bojovníků“ „krále“.

Musejí tam být všichni z kolektivu, nebo třeba jen jeden? A co když k tomu někdo není vstřícný? Stačí, když to chce třeba šéf? Navíc každý člen týmu má v zádech svůj rodinný systém…

S konstelacemi je to jako s „mobile“, tedy těmi kouzelnými hračkami, kde visí navzájem spojeno různými drátky či ramínky mnoho předmětů, pírek, ptáčků… Pokud zatáhnete za jeden, celé se to rozhýbe. Takže stačí, když přijde jeden člověk ze systému, a když se změní, celý systém se trochu pohne. Nebo i hodně, to záleží na tom, jek místo v systému zaujímá… Samozřejmě, čím je ve firmě výš, tím to má větší vliv.

Stane se třeba, že v konstelacích vyjde, že by měl někdo z práce odejít, že je příčinou sváru, nebo se to dá vyřešit? Nemůže konstelace nakonec firmu ještě víc rozeštvat?

Každý systém je „řešitelný“, když lidé chtějí. Nikdo na základě konstelací nemusí být vyhozen. To bych si odporoval – řekl jsem, že každý má své místo, i ten „strašný ňouma“. Když ho vyhodíte, převezme jiný jeho roli.

Co vás na konstelacích nejvíc baví a těší?

Je to nesmírně transformační, tedy proměňující metoda. A mě změna, transformace, rozšiřování našeho horizontu, nesmírně baví. Nejde mi ani tak o terapii, tady léčení čehosi, jako o cestu dál. O změnu v našem vnímání světa, bez které se z nás stanou dinosauři. A někdo miliony let po nás vykopá ten plastik, a bude kroutit hlavou, jak jsme ničili náš svět, aniž bychom pochopili jeho zákony.