Opravdu se máme bát dezinformací o Covidu? Ohrožují tyto dezinformace naši demokracii? Jak skutečně vzniká a je udržován narativ o existenci a škodlivosti dezinformací? Pojďme si to ilustrovat na nedávných událostech.

Minulý týden proběhla, v podstatě za nezájmu mainstreamových médií, první „disidentská“ odborná konference o Covidu v ČR (program i záznamy konference jsou k dispozici zde). Vystoupila na ní celá řada lékařů, vědců, právníků a dalších, které spojují „opoziční“ názory na covidovou problematiku. Mimo jiné profesor Jaroslav Turánek, profesor Jiří Beran, MUDr. Hana Zelená, MUDr. Soňa Peková, novinářka Markéta Dobiášová nebo Mgr. Jana Zwyrtek Hamplová.

Jedinou mediální zmínkou o konferenci byl článek na iDNES nazvaný Snůžka lží, či demokracie? z pera paní elévky Moniky Indrové. A právě nad tímto článkem se chci dnes zamyslet. Právě on totiž skvěle dokumentuje, jak celý narativ ohledně tzv. dezinformací vzniká a jak je udržován při životě.

Základem článku je twitterový povzdech profesora Zdeňka Hela „Je neuvěřitelné, že se v ČR může něco podobného odehrávat. Jedná se o snůšku misinterpretací, dezinformací a otevřených lží“. Profesor Hel sice později — pod tlakem zejména sociálních sítí — razantně zmírnil svá tvrzení a nasadil kajícný tón, ale to na jeho prvotním emocemi nabitém výstřelu zhola nic nemění.

Co pana profesora tak vykolejilo? Dle jeho vlastního vyjádření zejména tvrzení profesora Turánka o možných dopadech vakcín (ADE, snížení imunity, rakovina) a zmínka MUDr. Pekové o umělé inteligenci, která by mohla pomáhat celou pandemii řídit.

Nevíme však, kolik si toho pan profesor Hel z konference poslechl. Možná slyšel jen přednášky MUDr. Pekové a profesora Turánka, možná si ani je neposlechl celé. Každopádně na celodenní konferenci probíhající ve třech paralelních streamech, na které vystoupilo několik desítek osobností z mnoha oborů od imunologů, přes praktické lékaře, až po novináře a právníky, pan profesor odhalil pouhopouhá dvě tvrzení, se kterými nesouhlasil. To je dobré pravdivostní skóre, ne? Ale ne, už tyto dvě malichernosti pana profesora naštvaly tak mimořádně, že nelenil, a své rozhořčení ventiloval ve skupince svých skalních příznivců na Twitteru.

Ve svém spravedlivém hněvu se pan profesor dopustil hned několika argumentačních faulů. Zaprvé vůbec neuvedl, s čím konkrétně nesouhlasil. Za druhé svůj nesouhlas rovnou zobecnil na celou konferenci. Za třetí bez dalších důkazů označil názory, se kterými nesouhlasí, ze lži a dezinformace (a svůj názor tím pádem, implicitně za pravdu). Za čtvrté si moralisticky povzdechl, jak je vůbec možné, že se v ČR podobná konference odehrává (mezi řádky nelze nevyčíst zděšení nad tím, jak je naše společnost nezralá, že takové šíření takových názorů vůbec dopustí).

Připadá vám to chování důstojné univerzitního profesora? Vědce, který zasvětil život posouvání poznání a tříbení názorů a protinázorů? Nebo vám to přijde spíše jako bolestný výkřik člověka s totalitním myšlením, který chápe svůj názor jako univerzální pravdu a jakoukoliv diskuzi o ní nepřipouští? Myslím, že odpověď je poměrně zřejmá. Nic na tom nemění ani páně profesorovo pozdější sypání si popela na hlavu a již výrazněji kultivovanější diskuse na Facebooku. Co na tom, že se dnes pan profesor brání, že nikomu neupírá právo na konferenci, když to před několika dny svým pohoršeným výkřikem na Twitteru bez skrupulí udělal?

Můžeme spekulovat, proč se pan profesor ke konferenci vyjádřil a proč to udělal právě tak, jak to udělal. On sám nám k tomu na Twitteru i Facebooku dává několik vodítek. Pan profesor má starost o „zdraví občanů“ a považuje za „důležité se ohrazovat proti nepodloženým výrokům a nebezpečným dezinformacím“. Tahle starost je do jisté míry chvályhodná a pan profesor ji dozajista sdílí s mnoha účastníky konference CovidCon. Ale je vyprazdňování se na Twitteru plné „spravedlivého“ hněvu a silných výrazů tou nejlepší cestou? Nebo je mnohem zralejším řešením osobní účast na odborné konferenci a případně soukromá, civilizovaná výměna názorů s kolegy z oboru? Každý ať si na to udělá názor sám.

Tím ovšem celá historie ani zdaleka nekončí. Stejně výmluvný je i článek na iDNES. Proč iDNES medializuje zkratkovité soukromé vyjádření jedné osoby na adresu jeho profesních kolegů v článku s mimořádně manipulativním, click-baitovým titulkem? Proč by mělo jít buď o lži, nebo o demokracii (čárka před „či“ v titulku článku naznačuje vylučovací smysl použité spojky)? Copak je naše demokracie tak křehká, že ji ohrožuje médii ignorovaná konference s pár desítkami účinkujících a půl druhou stovkou návštěvníků? A to prosím, ať už je informační hodnota odborných vystoupení na této konferenci jakákoliv? To jsme na tom opravdu tak špatně, že se musíme chránit všemi prostředky, včetně očerňování a osobního napadání kohokoliv, kdo si dovolí nesouhlasit s oficiální linkou „vakcinujme se čímkoliv, až nám to poteče z uší, kašleme na přirozenou imunitu, a rychle schvalme protiústavní novelu protipandemického zákona“? Kam se poděla kvalitní novinářská práce? Proč si paní elévka Indrová nedala tu práci a nešla se na konferenci sama podívat (pokud šla, pak se omlouvám, z jejího článku to nevyplývá)? Proč tým novinářů IDNES nezhodnotil kriticky pro a proti a nenapsal o celé záležitosti vyváženou a neutrální analýzu? (To je řečnická otázka, krize soudobých médií je mi dobře známa, takže odpověď tuším…)

Ale proč o tom všem píšu. Názor pana profesora Hela je mi v zásadě lhostejný, kdo chce, tak si konferenci poslechne a udělá si obrázek sám. Lhostejný je mi v zásadě i článek na iDNES, takových je a ještě bude spoustu. Stejně si na celou historku nikdo za pár dní nevzpomene. Co ale považuji za zásadní, je, pochopit na tomto příkladu, jak celá mašinerie boje proti dezinformacím funguje a na jak chatrných argumentačních základech je celý narativ o dezinformacích postaven. Pochopit, jak škodlivé jsou ne tzv. dezinformace, ale uměle živený mýtus, že nás dezinformace nějak zásadně ohrožují.

Co je zásadní?

Pochopit, jak celá mašinerie boje proti dezinformacím funguje a na jak chatrných argumentačních základech je celý narativ o dezinformacích postaven. Pochopit, jak škodlivé jsou ne tzv. dezinformace, ale uměle živený mýtus, že nás dezinformace nějak zásadně ohrožují.

Někde na počátku celého narativu máme vzdělaného člověka, který se k nějakému složitému obornému problému (k němuž ani náhodou neexistuje koncensus) vysloví v rozporu s převládajícím názorem (např. prof. Turánek). Hned vyskočí několik více či méně úzkostlivých čertíků z krabičky (např. profesor Hel nebo stále „populárnější“ MUDr. Koubek), kteří začnou bít na poplach, že jde o „lži, misinterpretace a dezinformace“, které matou širší veřejnost—ano přesně tu veřejnost, která si zhusta dělá na konferenci svůj vlastní názor, jak četné diskuse na iDNES, na youtube i na FB dokladují. Následují přičinliví novináři, kteří dobře vědí, že čtenáři taková ostrá vyjádření zbožňují, a kteří si rádi přihřejí svoji sensacechtivou polívčičku ve stylu „vidíte, dezinformátoři, už jsou tady zase“ (např. Monika Indrová). Další v řetězu jsou fact-checkeři, kteří se kauzy chytí a kteří po hodinách strávených pitváním každého slova, co prof. Turánek řekl, jeho názor vítězoslavně a definitivně dementují (např. p. Cemper na Manipulatori.cz). Poslední v řadě je vláda, která se po screeningu titulků v novinách (a na radu kdovíjakých poradců typu pana Vrábela) zhrozí, že nám ty toxické dezinformace už vážně naleptávají tu naši milou, malou, křehkou demokracii, a že je potřeba s tím něco urychleně dělat (např. zde). Sice zatím neví pořádně jak, ale už bijí na poplach, že hrozba je akutní a nebezpečí vážné.

Dejte si pohov, chce se mi říct. Dejte si pohov, profesore Hele a doktore Kubku, se svojí mravokárnou starostlivostí o obecnou veřejnost, stejně Vám ji nikdo nevěří. Dejte si pohov, paní Indrová se svými senzacechtivými, oleje do ohně zhola zbytečně přilévajícími články. Dejte si pohov, slovutní pánové fact-checkeři se svými umolousanými dementacemi vyjádření odborníků, které s vaším vzděláním nemáte šanci kvalifikovaně posoudit. A v neposlední řadě, dej si pohov, vládo, která maluješ dezinformačního čerta na zeď namísto řešení energetické krize a dalších skutečně palčivých problémů.

To máte vážně pocit, že vám tyhle pohádky o dezinformacích o Covidu ještě někdo baští? Nemůžu samozřejmě mluvit za všechny, ale když se kolem sebe rozhlížím, vidím, že těch lidí je čím dál tím méně. Lidé se probouzejí; krásně to dokumentuje třeba výmluvný článek RNDr. Jaroslava Jaroška Kdo je tady dezinformátor?. Lidé přestávají na dezinformace věřit, protože celý ten narativ o dezinformacích o Covidu se stává méně a méně udržitelným. A tím, že ho budete hájit do skonání světa, ho nezachráníte, pouze ze sebe uděláte ještě větší hlupáky.

Ono totiž nejde jen o holé informace. Lidé nejsou naivní prosťáčci; lidé jsou schopni posoudit váhu argumentů, i když jim do detailu nerozumí. Lidé rozpoznají, kdo je pokorný a hledá pravdu, jakkoliv nepohodlnou, a kdo je povýšený, který ostatní šmahem odsuzuje. Lidé pochopí, koho stojí za to následovat, protože je to zralá osobnost, a koho neposlouchat, protože si nevidí na špičku nosu, i kdyby měl deset titulů, důležitou funkci nebo angažmá na zahraniční univerzitě. Lidé vycítí, kdo se bojí, a kdo už strach překonal. A právě proto je celý narativ o dezinformacích odsouzen k záhubě. Protože se stačí podívat, kdo ho ve společnosti obhajuje a šíří.

Takže navrhuji následující. Opusťme jako společnost pojem dezinformace. Je to dnes už tak vyprázdněný a zprofanovaný, že se stal sám dezinformací (včetně účelu záměrně ovlivnit úsudek jedné či více osob ve společnosti). Přestaňme si hrát na to, že se tu odehrává nějaká epická bitva dobra a zla, kde na jedné straně jsou „zlí dezinformátoři“, a na druhé straně „skuteční odborníci“ a „svobodná média“. Bitva Pravdy s velkým P a Lži s velkým L. Nic takového není. To je jen nebezpečný mýtus, který si před spaním pro uklidnění vyprávějí ti, kdo ještě nedokážou unést fakt, že svět je mnohovrstevnatý a vůbec ne černobílý.

Jsou a budou jen lidé s různými názory. Část názorů je a bude podložená, část zkratkovitá; část hodná zamyšlení, část stupidní, část odborná, část laická, část majoritní a část okrajová. Nic víc. Čím dříve to pochopíme, tím lépe pro nás. Pohádky o zlých čertech a dobrých andělech nechme prosím opět učitelkám v mateřské školce a jejich svěřencům.

Až někde zase přečtete slovo „dezinformace“, prosím dosaďte si za něj „menšinový, inovativní nebo nepohodlný názor“. Až si přečtete slovo „dezinformátor“, prosím dosaďte si za něj „člověk s takovým názorem“. Až si přečtete výraz „dezinformační web“, dosaďte si za něj „ti, kdo pro nás sbírají čerstvé, potenciálně důležité informace mimo mainstream“. Čím víc nás to začne dělat, tím dřív tenhle falešný mýtus o dezinformacích zmizí ze světa. A tím dříve se jako společnost budeme zase moci vrátit od neproduktivního nálepkování k racionální a svobodné diskusi o faktech, kterou tolik potřebujeme.

Štěpán Čábelka