Jak nový žurnalismus a americký alternativní tisk změnily pravidla

Do poloviny 60. let měla většina universitních areálů blízkou osvobozenou zónu, kam jste mohli zaplout, popíjet a při tom snít, abyste přišli na to, co to vlastně hýbe tím „světem tam venku.“ Pro Oranžisty, což byla nevinná sexistická přezdívka pro studenty Syracuse Univeresity, byla tímto místem Marhall Street, komerční zóna pár set stop od koleje, kde jste vždy našli posezení u kafe a společnost a „undnerground“, experimentální, skrz naskrz radikální knížky a periodika všeho druhu.

[quote align="right" color="#999999"]

[/quote]

Moderní americký alternativní tisk stavící na tradici, která se táhla od literatury sociálního kriticismu devatenáctého století, přes investigativní žurnalismus raného dvacátého století, přes noviny utopických komunit a raně radikálních magazínů jako The Masses, se vynořil uprostřed 50. let v New Yorku s The Village Voice a s Dissentem. Během pár let pak spustil Paul Krassner ty bezectné „ďábelské dialogy“ na Realist,publishing, v nichž se mísila fantazie s realitou.

Ale hnutí pravého proti-kulturního undergroundového tisku nezačalo plně vzkvétat dříve než v polovině 60. let na Západním pobřeží, a pak se rychle rozšířilo po celé zemi. Po LA Free Press, který nadšeně zprostředkoval hlas i pro „tu druhou stranu“ – konkrétně pro mládež, levičáky, gaye a odpadlíky od místních – přišel Berkeley Barb, San Francisco Oracle (a později Bay Guardian) a newyorský East Village Other.

To, čím se psaní toho „nového žurnalismu“ z tisku undergroundu lišilo od jejich předchůdců, byla kombinace stylu, zaměření a hodnot. Většina alternativních pisatelů opouštěla to, co vypadalo jako předstírání „objektivity“, a vrhla se na přívrženectví či přijala intimnější a osobnější styl prózy, sice angažovaný leč občas cynický, detailní a ještě dost selektivní. Mnohé z těch publikací dokonce i jinak vypadaly, mísil se v nich tisk s avantgardní grafikou ve způsobech, které média mainstreamu vnímala jako neprofesionální a odrazující jejich „masové“ čtenářstvo.

Max Schrerr začal v roce 1965 s Berkeley Barb zrovna, když probíhaly demonstrace Vietnamského dne, aby skoncoval s vojenskými vlaky. Napohled byl nevzhledný, občas vypadal vykřičeně, ale vždy byl provokativní, a ten brzy dosáhl 90 000 výtisků. Následující rok pak zažil explozi undergroundových listů. San Francisco Oracle využil naplno výhod offsetového tisku, vynořující se technologie fotografických desek, aby dosáhl plnější fúze tisku a grafiky při prezentaci článků o LSD, orientálii a míru. V newyorském East Village Other přijali konvenčnější styl úpravy, ale nabízeli škálu od kvazi-akademických článků o Timothy Learovi a Kenu Keseyim až po undergroundový comics a místní zprávy o rvačkách na nože v zločinem zamořených činžákových sídlištích.

S tím, jak ty noviny rašily po celé zemi, zvláště Detroitský Fifth Estate a Lasingský The Paper, vznikla rovněž tisková agentura k výměnám článků a inzerátů zvaná Underground Press Service, která začala s půl tuctem členů, ale během pár let dosáhla 200 listů a potenciální sledovanosti více než milionem čtenářů. Po ní přišla tisková agentura Liberation News Service, která rozesílala informační balíčky třikrát týdně do asi 360 kontra-kulturních a politických kanálů.

Psychodelitické a „marxistické“ křídlo tohoto nově zrozeného mediálního hnutí se nakonec rozpadlo. Ale v tom hvězdném momentě, kdy aktivisté a „hippies“ hledali způsoby, jak „dělat věci po svém“ a usilovali o „změnu světa“, tehdy zrovna přišel The Rag z Austinu, snad první z novin „hnutí“ – s anarchistickou strukturou a silně anti-sexistický – a také The Rat, politická alternativa k East Village Other, a The Bird s jeho katalogovým přístupem ke sledování politických případů a jejich podporu, ani nemluvě o Space City, který začal před protiválečnými demonstracemi Houstonu, s výstižnými a převratnými materiály silně se identifikující s Černými a Chicano militanty, a také The Berkeley Tribe zrozený ze sektářstvím inspirovaných útoků proti The Barb.

Pohlcovalo to všechny nové publikace, které přicházely, a čím dál více se to vyžívalo v probíhající transformaci jak žurnalistického psaní, tak fikcí. Obojí poskytovalo rozšířený prostor pro imaginaci, přívrženectví a spekulace. Zrovna tak, jako se fikce odtrhávala od sociálního realismu, tak „nový žurnalismus“ unikal od reportáží o izolovaných událostech, a začínal uvažovat o kontextu a širších sociálních dopadech. S tím, jak přijímali určité techniky realismu, tak vyvíjeli nástroje, kterými jejich psaní poskytovalo jak zážitek bezprostřednosti, tak i emociální sílu, která chyběla jak objektivním reportážím, tak surrealistickým fikcím.

Subjektivita, která bývala obyčejem a byla akceptovaná v éře „stranícího“ tisku devatenáctého století a „žluťáckého žurnalismu“ na přelomu století, se vrátila pod zástavou „přívrženectví“ a „ne-fiktivních příběhů.“ Podle Toma Wolfeho přechod od novinářských reportáží na tomto poli vedl k objevu toho, že „základní jednotkou už není jen datum a informační sdělení, nýbrž i scéna, protože ty nejvytříbenější strategie prózy vždy vychází ze scény.“ Stará pravidla po tom tomto skoku žurnalismu už neplatí, řekl Wolfe, „teď už je to už úplný test osobnosti.“

Reportéři přecházeli od výlučně „objektivních“ přístupů ohledně verifikace, konkrétnosti a čtivosti, které dominovaly konvenčnímu žurnalismu, k unikátnosti každého zážitku a k dojmům pisatele, i k touze být toho svědkem. Prezentace se nacházely na škále od polemik až po dramata, jelikož pionýři uvažovali o různých aspektech a vztazích ve svých tématech.

Tato sociální revoluce však určitě nijak významně nezměnila způsob, jakým události pojednával tisk „mainstreamu“. Ten se však rozšířil jak co do rozsahu přípustného vyjádření u reportérů, tak co do paralelních trendů ve filmové dokumentaristice, kde se subjektivní hledisko mezi tím stalo mocným audiovizuálním nástrojem, spolu s literaturou faktu.

Ještě v 60. letech se jen málo autorů odvážilo do úvah o politice, sociologii a psychologii vnést svou osobní zkušenost. Do 80. let se takovéto dotyky „svědectví“ staly běžnými; tedy v určitých oborech, zvláště v populární psychologii, kde se staly téměř požadavkem.

Souběžně s tím se spekulativní fikce – výhonek science fiction a fantasy – přesunula z okrajového žánru k mainstreamu. Splynutí surrealismu a sci-fi začala spisy Kurta Vonneguta, Ursuly LeGuin, Samuela Delanyho, Harlon Ellison, Romaina Garyho a dalších, kteří zkoumali jak aktuální, tak potenciální realitu. Od té doby si to už ve vysoce populárním žánru získalo svůj status, často potvrzující názor, že ten aritmeticky předpověditelný model světa a vesmíru, jsou jen jednou z mnohých možností.