EU Apatie: Vůdcům se na summitu nepovedl žádný pokrok… Tento týden byl summit Evropské rady na vedlejší koleji oproti zprávám o nových obviněních USA ze špehování v Evropě. Ale i přes to odvedení pozornosti je jasné, že vůdci EU se vzdali plánů na větší integraci a chybí politická vůle zabývat se naléhavými záležitostmi jako migrace. Už před rozhovory z tohoto týdne v Bruselu řekli vůdci Evropské unie, že plánují zabývat se určitými záležitostmi. Ale jak se v pátek ten podnik nachýlil ke konci, tak už bylo jasné, že se jim nepovedlo pohnout se dopředu s kdysi smělou agendou hlubší fiskální a politické integrace – Der Spiegel


Dominantní sociální téma: Evropská unie je obětí svého vlastního úspěchu. Tím, že překonala fiskální a ekonomickou krizi, využili toho vůdci, aby si dali trochu oddych. Ale copak si ho nezaslouží?

Analýza volného trhu: V minulosti jsme už psali, jak určití vůdci Evropské unie činí prohlášení o tom, že to fiskální krize nakonec dožene k hlubší politické unii. No, už tu krizi měli, valila se, ale prohloubení unie zabere nějaký čas, aby se konsolidovalo.

Ale možná, že ten článek, z něhož je nahoře výňatek, je projevem toho, že to přichází. Článek tráví dlouhý čas diskusí apatie EU a pak navrhuje, jaký druh „krize“ by mohl oživit prohlubování unie EU. Vůbec nepřekvapuje, že zemí, ze které to přichází, je Itálie. Zde je více:

„Politické a fiskální plány už v podstatě na stole neleží. Bylo by zapotřebí další větší krize, aby je přinesla zpět,“ říká Zsolt Darvas, vedoucí člen v Bruselu sídlícího mozkového trustu Bruegel. Darvas poukazuje, že ztráta důvěru trhů ve vysoce zadluženou italskou ekonomiku, třetí největší v euro-zóně, by mohla být tou divokou kartou, která by EU přinutila, aby se znovu zaměřila na fiskální koordinaci.

I přes úsilí o synchronizaci národních rozpočtů přes loňskou Fiskální kompaktnost vůdci EU v tomto okamžiku založili ad acta návrhy na zřízení společného Evropského rozpočtu přes rozvoj Evropského ministerstva financí, sdílení dluhů a vytvoření evropského systému podpor v nezaměstnanosti, mimo ještě i jiných. „Fiskální koordinace není fiskální unie,“ říká Darvas.

„Ta debata uvízla, protože naléhavost se snížila, neboť v očích médií je krize už za námi,“ říká Karel Lannoo, generální ředitel Centra pro studia evropské politiky, když cituje nedávnou zprávu o křehkém španělském zotavení. „Ale změnila se ekonomická situace zase o tolik?“

Ač se sužované jihoevropské země už technicky z recese ve třetím čtvrtletí letošního roku vynořily, tím živořícím růstem o 0,1 procenta, tak celkový obraz budoucnosti zůstává v mlhách. Španělská nezaměstnanost poklesla jen maličko z 26,3 procenta na 26 procent. Čtvrtletní růst celé euro-zóny je v průměru o 0,2 procenta za kvartál, přičemž nezaměstnanost euro-oblasti se vznáší kolem 12 procent.

Mimo fiskálních otázek: „V tomto okamžiku neexistuje politická vůle prosazovat politickou integraci ohledně spravedlnosti, hranic nebo zahraniční politiky,“ říká Judy Dempsey, vedoucí členka Carnegie Europe. Zmiňuje nárůst euro-skepticismu a krajní pravice po celé Evropě, což vládám ztěžuje prosazení pan-evropských politik.

Zmínka o Itálii jako o místě, kde lze snadno zažehnout krizi, nám dává smysl, protože nejmocnější vůdce Itálie Sivio Berlusconi už byl neutralizován sériemi justičních šetření a nakonec i několika rozsudky, které jej v podstatě zbavily většiny jeho moci.

Berlusconi teď čelí vyloučení ze senátu poté, co byl odsouzen, ale to pro italský justiční systém nestačí. Teď nařídili, aby byl postaven před soud za údajné podplácení senátora 4,2 miliony USD, aby přestoupil do jeho Strany svobodného lidu. To pomohlo destabilizovat tehdejšího ministerského předsedu Romana Prodiho, jehož vláda zkolabovala, což Berlusconiho přivedlo zpět k moci.

Berlusconi přitahuje rozsudky včetně toho za sex s nezletilou prostitutkou, zatímco jeho odsouzení za daňový podvod bylo pozdrženo. Dotyčný senátor se přiznal k obviněním z úplatků a prohlásil: „Teď už věřím, že jsem se choval naprosto zavrženíhodným způsobem a že jsem měl za cíl svrhnout Prodiho vládu jako součást určité svaté války vedené Berlusconim.“

Ve skutečnosti je těžké vyhnout se podezření, že některé z Berlusconiho problémů se zákony vyvěrají z jeho politického postavení jako osamělého „muže lidu“. I přes jeho ohromné bohatství se často staví do pozice populisty, co se staví proti zbytku Evropy jako zástupce obyčejných Italů.

Teď je ale Berlusconi zraněný, ať už smrtelně nebo ne. Tak eurokraté v Bruselu možná na Itálii nahlíží jako na daleko lákavější cíl pro „krizi“, která galvanizuje evropské akce k prohloubení unie. V Itálii chybějící Berlusconi dává smysl, protože je politicky rozdělená, přehnaně zdaněná, přehnaně regulovaná a je dost velká, aby měla značný až dramatický dopad na světovém jevišti, kde se rozvine reálná krize – nebo spíš bude rozvinuta.

Zde je výňatek z právě publikovaného článku v New York Times od Franka Bruniho:

Ve druhém čtvrtletí 2013 italský veřejný dluh vyrostl na 133 procent jejich hrubého domácího produktu: tj. druhý nejvyšší v euro-zóně, před nimi je jen Řecko. Pokles italského HDP je asi 8 procent oproti předkrizovému vrcholu, což je horší než u Španělska či Portugalska. Nedošlo tam ještě k žádnému smysluplnému zotavení, a možný růst by konečně mohl přijít koncem letošního roku.

K měření italského úpadku ale není třeba čísel. Vystupte jen z vysoko-rychlostního vlaku (což je úžasné) nebo vyjeďte z autostrády a cestujte okreskami, které se rozpadají na trosky. Nebo zkuste zahodit prázdný kelímek od gelato do nějaké normální popelnice v pověstném hlavním městě Římě. Ty jsou zjevně vždy plné a přetékají.

  Ta, na kterou jsem narazil u italské poslanecké sněmovny jednou v noci, tam byla bez povšimnutí už tak dlouho, že lidé už prostě nechávali své odpadky na jejím úložišti, kde rostla hromada svinstva: osmý římský pahorek. Ve městě s napnutým rozpočtem a s neefektivností, která je zrcadlem země, se odpad stal ohromným problémem, symptomem pochybného zdraví jejich politického organismu.

Jádro každé krize se může točit kolem vzrůstající nerovnováhy s rozšiřujícím se rozestupem veřejného dluhu a poklesem HDP. Pokud začne trh s dluhopisy Itálii posuzovat jako nejhorší riziko, tak bude pro ty, co hledají „krizi“, relativně snadné situaci zhoršit.

 EU už určitě opustila své kotviště jako principiální zřízení odpovědných proti-válečných evropských občanů. Brusel v těchto dnech vypadá spíše jako plovoucí ostrov zkázy, co se protlouká od jedné regionální katastrofy k další a nechává za sebou hromady krveprolití a chaosu.

Závěr:

Jak dlouho může ještě EU přežít vzhledem ke vzrůstající míře cynismu, která ji obklopuje, a klesající míře idealismu, to se ještě uvidí. V těchto velkých projektech je zvláště důležité mít dobrou image; pokud tomu přestane veřejnost věřit, jak tomu ohromné spousty Jihoevropanů už věřit přestaly, pak už budou ostatní otázky ohledně životaschopnosti eura (jen pro začátek) už jen nepodstatnou vycpávkou.

Staff Report

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj:  thedailybell.com