Výzkumníci MIT ukázali vůbec poprvé, že paměť je skladována v určitých specifických mozkových buňkách. Nabuzením určitých svazků neuronů byli výzkumníci schopni subjekt donutit, aby si vybavil určité vzpomínky. Odstraněním těchto neuronů by subjekt tyto vzpomínky ztratil. Jak si můžete představit, trikem v tom je aktivace jednotlivých neuronů, které jsou neuvěřitelně malé a opravdu to není takový druh věci, ke které můžete připojit elektrody. Aby to provedli, použili výzkumníci optogenetiky, tj. krajní mez vědy, do které patří genetické manipulace buněk tak, aby byly citlivé na světlo. Takto modifikované buňky jsou drážděny pomocí laserů; vyvrtáte dírku do lebky subjektu a zamíříte laser na maličký svazeček neuronů.

Nyní, abychom zmírnili emoce, tak bychom měli upozornit, že ty subjekty jsou u MIT v tomto případě myši – ale je velice, velice pravděpodobné, že lidský mozek funguje stejně. Ale aby tenhle experiment provedli, museli v MIT vypěstovat myši generickým inženýrství, aby měly optogenetické neurony – a je ještě dlouhá, hodně dlouhá cesta k vypěstování lidí s optogenetickými mozky.

MIT při těchto experimentech dávali elektrické šoky, aby vytvořili strašlivé vzpomínky v hipocampu – v oblasti mozku vyobrazené výše – a pak později, pomocí laserového světla aktivovali ty neurony, kde ty vzpomínky byly uloženy. Ty myši „rychle přešly do defenzivního nehybného skrčení,“ které silně naznačovalo, že se ty strašlivé vzpomínky vybavily.

Hlavní význam je tu v tom, že máme konečný důkaz, že vzpomínky (engramy v řeči neuropsychologů) jsou spíše fyzické než konceptuální. Teď víme, že stejně jako ve Věčném slunečním svitu neposkvrněné mysli by specifické vzpomínky šlo vymazat. Také nám to poskytuje další vhled do degenerativních onemocnění a psychických poruch, které jsou převážně způsobeny vadnými interakcemi neuronů. „Čím více víme o pohyblivých kouscích toho, z čeho sestává náš mozek,“ říká Steve Ramirez, spoluautor tohoto článku, „tím lépe jsme vybaveni, abychom si spočítali, co se stane, když se ty kousky mozku porouchají.“

Také mějte na paměti, že tento výzkum následuje po loňském objevu MIT z Npas4, tj. z genetické kontroly vytváření vzpomínek; bez Npas4 si nezapamatujete nic. MIT úspěšně vypěstovali myši bez genu Npas4.

Teď je ale otázkou, jak jsou vzpomínky opravdu zakódované – můžeme programově vytvářet nové vzpomínky a tak učit celý subjekt strkáním laserů do svých mozků? Víme, že palbou na svazek neuronů může vyvolat vzpomínku na váš první polibek – ale proč je to tak? Jak může palba na 100 (nebo 100 000) neuronů v určitém pořadí vykouzlit krásný podrobný obrázek slona? Už jsme se ve skutečnosti dopracovali k tomu, jak jsou obrázky zakódovány našimi optickými nervy, a tak doufejme, že MIT není ještě příliš daleko od těchto zjištění.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: mit.edu

]]>