Ve válce v Sýrii nastal obrat: Asad tam zůstane

Je to už mnoho dnů, když vedení USA tzv. „Přátelé Sýrie“ mohli snad věrohodně tvrdit, že dvě třetiny Sýrie jsou pod kontrolou sil rebelů, že syrské hlavní město Damašek je v obležení, a že jeho pád je jen otázkou času, a že dny presidenta Bášara Asada jsou sečteny, a ten by podle toho „měl odstoupit.“ Ve válce v Sýrii ale došlo v uplynulém roce k naprostému obratu. Asad teď pevně třímá vojenskou iniciativu. Dlouho očekávaná zahraniční vojenská intervence nemohla proběhnout; zabránil jí vynořující se multipolární světový řád. Jak syrští tak cizáčtí povstalci jsou teď na útěku. Asad se jim postavil, aby tam zůstal.

Ten slaboučký závoj legitimity od OSN, kterého bylo použito k ospravedlnění invazí do Iráku a do Libye pod záminkou odpovědnosti za ochranu na humanitárním základě, když se jim nepodařilo uvalit bezletové zóny, humanitární koridory a další pomůcky zahraničních intervencí; tak se jim podvrátit syrskou národní suverenitu nezdařilo.

Oficiální Syrská arabská armáda (SAA), která byla strategicky organizovaná a postavená k boji v regulérní válce při obraně proti izraelské okupační moci na západě a jihu země, byla zaskočena mezinárodně a regionálně koordinovanými nekonvenčními útoky na svém vlastním zranitelném civilním zadním dvorku, kde byla její přítomnost nulová.

Během relativně krátkého časového úseku se SAA podařilo počáteční útok ohradit, když se vojensky vycvičené jednotky upravily na nekonvenční gerilovou válku ve městech, a tím, že zvítězily v podpoře civilního obyvatelstva, aniž by se stáhly od své obrany tváří v tvář Izraeli.

Od té doby SAA dobývá více území, osvobozuje od teroristických povstalců více území, uzavírá více hraničních průchodů využívaných k infiltracím zahraničních bojovníků do země, odřezává zásobovací cesty a obléhá bašty jejich přítomnosti v centrech starých měst a v jejich izolovaných shromaždištích na venkově. Hlavní město Damašek, více než 95% běžné hranice s Libanonem a centrální srdce Sýrie kolem Homsu, to vše je teď už zabezpečené. S výjimkou severního města Raaga není už v Sýrii žádného místa, kde by syrští povstalci mohli tvrdit, že to mají pod úplnou kontrolou. SAA ve všech svých bitvách vítězí.

Teď už není vyhlášeným cílem finanční, vojenské a logistické podpory USA, Saúdů, Kataru a Turků povstalcům „změna režimu“, nýbrž vytvoření rovnováhy moci zaměřené na vylepšení jejich postavení při budoucích vyjednáváních s režimem. Aby toho dosáhli, tak tvrdí, že rozšiřují svoji podporu toho, co označují jako „umírněné“ povstalce.

Ovšem „umírnění“ rebelové jsou v syrském povstání vzácným druhem. Válka v Sýrii, která teď už vstupuje do svého čtvrtého roku, vytvořila vysoce polarizovanou válečnou zónu, v níž nezůstalo žádné místo pro kohokoliv umírněného. Bojovníci teď v bojích na život a na smrt bojují do poslední kapky krve.

Bojové linie jsou výlučně mezi domácí obranou a zahraniční intervencí, mezi národními silami a mezinárodními teroristy a mezi existujícím sekulárním a občanským státem a budoucím státem, na nějž lze nahlížet jako na vládu extremistů nebo přinejlepším na mírnější verzi islamistické ideologie podporované nejvíce zpátečnickými, kmenovými a nedemokratickými regionálními státy s podobnou sektářskou ideologií.

Americký ministr zahraničí během svého svědectví před senátní Komisí pro zahraniční vztahy loni 3. září popřel tvrzení, že by ti „umírnění“ syrští rebelové byli infiltrováni teroristy al-Kaidy, jako „od základu nepravdivá.“

Syrská „opozice je čím dál více definovaná svou umírněností, tou je definovaná více než rozsahem svého členstva, a více definovaná než svou příslušností k něčemu, víte, je to ústava demokratického procesu a zahrnutí všech spolu s ochranou menšin, co bude ohledně budoucnosti Sýrie tvořit širokou a sekulární základnu,“ svědčil Kerry.

Nicméně tvrdá fakta z terénu v Sýrii stejně jako prohlášení dalších vysokých amerických činitelů Kerryho svědectví zpochybňují jako politicky motivované, pravdě hodně vzdálené a zavádějící prohlášení.

Teď v březnu svědčil před Komisí ozbrojených služeb Sněmovny generál Rodriguez, šéf amerického afrického velitelství, že „Sýrie se stala významnou lokalitou pro skupiny přidružené k al-Kaiídě pro rekrutování, výcvik a vybavování extremistů.“

Měsíc před tím ve svědectví připraveném pro senátní Zpravodajskou komisi nazval James Clapper, americký ředitel národního zpravodajství, Sýrii „ohromným magnetem“ pro islamistické extremisty.

Teď v lednu Clapper rovněž při slyšení ve Zpravodajské senátní komisi řekl, že „výcvikové komplexy“ pro zahraniční bojovníky se nachází v Sýrii a předsedkyně senátní Zpravodajské komise Dianne Feinstein Sýrii při poslední schůzi této komise popsala jako „nejpozoruhodnější novou bezpečnostní hrozbu roku.“

Matthew Olsen, ředitel amerického Národního centra pro proti-terorismus, do záznamu řekl, že „Sýrie se pro džihádisty stala skutečně nejpřednějším bitevním polem světa.“

Do záznamu rovněž mluvil Jeh C. Johnson, ministr domácí bezpečnosti, který konstatoval, že syrská válka „se stala záležitostí domácí bezpečnosti,“ i bývalý náměstek ředitele CIA Michael Morell, který Sýrii identifikoval jako „největší hrozbu americké národní bezpečnosti“ a ředitel FBI do loňského září Robert Mueller, který varoval, že „rostoucí proud amerických občanů směřujících do Sýrie a jinam k vedení džihádu proti regionálním mocnostem by mohl skončit novou generací doma vypěstovaných teroristů.“

Závěry všech těchto a dalších z vysoké úrovně v USA nesvědčí pro existenci „umírněných“ povstalců v Sýrii a potvrzují oficiální syrskou verzi, stejně jako vyvrací Kerryho prohlášení o „demokratické“, „sekulární“ a „umírněné“ syrské „opozici“.

Ti „umírnění“ rebelové jsou v syrském povstání buď okrajovým, nebo vzácným druhem, a pokud existují, tak se už uchylují k dohodám o „usmíření“ se syrskou vládou, podle nichž se odzbrojí, připojí se k vládním vojenským a bezpečnostním kampaním proti teroristům a „vetřelcům“ nebo se jednoduše vrátí k zapojení do svého osobního života.

Američanům a jejich saúdským a tureckým ranařům nezbývá než jediná možnost umělého vytváření napodobenin „umírněných“, o kterých nerealisticky a toužebně sní, že z nich udělají věrohodnou vůdčí sílu v poli.

Jako součást svého úsilí o vyspravení mostů k Saúdské Arábii vytrvalý zastánce války a militarizace Sýrie americký president Barack Obama vypadá, že nedávno vyrazil dvěma směry v diplomatické a vojenské politice.

Diplomaticky uzavřel v Sýrii ambasádu a konzuláty Spojených států a omezil pohyb syrského vyslance u Spojených národů jako „zálohu“ na dárky před svou návštěvou tohoto království letos 28. března.

Vojensky během své návštěvy slíbil syrským „umírněným“ rebelům více zbraní. Po této návštěvě údajně uvažoval o vyzbrojení těchto „umírněných“ rebelů pokročilejší výzbrojí včetně protileteckých střel čili MANPADů.

Zda poskytuje těmto „umírněným“ MANPADy, to se ještě musí potvrdit, izraelský web Debkafile teď 7. dubna ohlásila, že dvě umírněné syrské milice rebelů – Svobodná syrská armáda a Syrská revoluční fronta – dostaly pokročilou americkou výzbroj, včetně protipancéřových, opticky řízených střel BGM-71 TOW, které poprvé dorazily na Střední východ. Obrázky rebelů vybavených těmito zbraněmi začaly v posledních dnech už obíhat. Obě tyto milice koordinují a spolupracují s výhonkem al-Kaiídy Islamistickým státem Iráku a al-Shamu (ISIS) a k al-Kaiídě přidruženou Jabhat al-Nusra, přičemž tyto obě jsou zapsány jako teroristické skupiny u USA, Saúdské Arábie, v Sýrii a v Iráku.

Pro USA je na čase, aby to znovu uvážily

V tomto kontextu byl údajně rozšířen už existující CIA vedený program v Jordánsku na vycvičení před-schválených „umírněných“ k navýšení počtu cvičených z jednoho sta na šest set měsíčně.

Podle Charlese Listera, hostujícího člena Brookingského centra v Kataru, který to napsal 3. dubna, „by trvalo skoro dva roky při tomto tempu vytvořit sílu“, která by mohla být počtem soupeřem extremistické skupině „Ahrar al-Sham“ a „trvalo sedm let“ vytvořit sílu, která by mohla být rivalem extremistům z „Islamistické fronty“, natožpak skutečnému mainstreamu mezi teroristickými povstalci jako ISIS a al-Nusra.

Postup s takovýmto výcvikovým programem USA a Saúdů v Jordánsku se rovná plánům na prodlužování války v Sýrii až do té doby, kdy se buď změní režim, nebo se tato země změní na zhroucený stát, jak jejich plánovači toužebně doufají.

Umírnění rebelové jsou přeludem USA. S životně důležitou logistickou podporou z Turecka, od Saúdů a z Kataru jsou američtí spojenci rozhodnuti úspěšně militarizovat a unášet legitimní lidové protesty za změnu, pokud nepřeskočí na jejich vlastní lidi a nerozlijí se na jejich vlastní území.

Je na čase, aby se tvůrci amerických politik zamysleli nad skutečnostmi v Sýrii v terénu a přestali se podvolovat šikaně svých regionálních spojenců, kteří nadále buší do bubnů války, jen aby přežili regionální přílivovou vlnu změn.

Katar, Saúdská Arábie a Turecko, aby tuhle přílivovou vlnu změn ohradily, tak sponzorují islamistickou alternativu jako kontrarevoluci. Mezinárodní muslimské bratrstvo (MBI) bývalo jednou z verzí této alternativy. Bohužel se s nimi sdružily USA. Plán MBI v Egyptě se ukázal být kontraproduktivní. Jejich krach v Egyptě byl dobrou předzvěstí toho, jak dopadnou jejich naděje v Sýrii. Prohlubující se rozkol mezi proti-syrskými spojenci přivedl tento plán k zatracení v celém regionu.

Prohlášení presidenta Asada ze 7. dubna, že „projekt politického islámu“ selhal, nebylo ani přehnaně optimistické, ani předčasné. Ani prohlášení jeho spojence, vůdce libanonského Hizballáhu, Hassana Nasrallaha, v ten samý den, že „fáze svrhávání režimu nebo rozbíjení syrského státu je za námi… Tenhle režim svrhnout nemohou, mohou ale vést opotřebovávací válku.“

Ta americká kampaň za „změnu režimu“ v Sýrii, které je teď už více než tři roky, jen vytvořila „obrovitý magnet“ pro mezinárodní terorismus, a to díky saúdské, katarské a turecké vojenské, finanční a logistické podpoře.

Mírumilovní protestující byli odstrčeni do zapomnění. Více než tři roky krveprolití neponechaly žádný prostor pro umírněné. „Změna režimu“ silou zvnějšku země spolu s iráckými a libyjskými posilami se ukázala jako krach. Volání USA a Západu po odstoupení syrského presidenta Bášara Asada je teď už jen tichým štkaním, které lze sotva zaslechnout.

Všechny světové a regionální ukazatele stejně jako vojenský vývoj v terénu vypovídá o jedné skutečnosti: Asad tam je, aby tam zůstal. Ke změně dojde pouze pod jeho vedením nebo s jeho usměrněním. Porozumění s ním je jedinou cestou k vnitřní a regionální stabilitě. Více méně se mu povedlo přetvořit ten „ohromný magnet“ pro mezinárodní teroristy na jejich pole smrti. Jeho vítězství je jen otázkou času. Ať už vyzbrojování „umírněných“ rebelů nebo teroristů, je to jedno, jen to prodlouží utrpení syrského lidu a přiživí to regionální anti-amerikanismus.

Čím dříve budou Spojené státy jednat na základě tohoto faktu, tím lépe pro všechny zúčastněné strany.

Nicola Nasser