
Žijeme v relativním míru – a přitom ve stále rostoucím napětí. Sociální smír je vážně narušen v Řecku, ve Španělsku, v Itálii, v Irsku, v dalších zemích bublá rozhořčení středních a nižších vrstev pod pokličkou. Na Islandu se občané vzbouřili a prosazují posílení svých práv pomocí nástrojů přímé demokracie.
V České republice začala doba letních prázdnin a okurkové sezóny zprávami o neúrodě a zdražování potravin, ale hlavně ve jménu takzvaných církevních restitucí a boje ministrů vlády s policií.
Zpráva veřejnosti je: Vláda ČR nevěří v právní stát. Jedno je po aféře s telefonáty M. Kalouska P. Lessymu jisté. Buď lže ministr, nebo policejní president.
Nedávno jsem se zúčastnil jedné konference pro lidi z byznysu. Byl jsem laskavě pozván - jinak bych asi nebyl ochoten zaplatit za jeden den polovinu průměrného měsíčního platu v ČR. Na konferenci mluvili tři „star spíkři“ (pro anglicky nemluvící něco jako „super-star-lektoři“ :-) a kromě nich i několik českých podnikatelů a vrcholných manažerů.
Zatímco příspěvky a názory Čechů zaujaly, u amerických superstárů jsem nudu usínal, případně dokonce startoval (neúspěšný) pokus se v lobby pětihvězdičkového hotelu opít. Jak to přijde, že mi Jack Daniels přijde lepší než nějaký byznys-guru?*
Hysterie ministra financí v posledních týdnech je na místě. Dochází k revolučnímu zlomu, po kterém stále silněji občané volají dvacet let. Policie a státní zástupci začínají vyšetřovat zločiny nejvyšších vládních funkcionářů.
Jednotliví policisté měli čas od času odvahu šetřit korupci a rozkrádání veřejných peněz, ale prakticky se vždy šetření podařilo zastavit - pokynem státního zástupce nebo odebráním případu nebo párkrát i zrušením celých oddělení specializovaných na finanční kriminalitu.
„EU chce mít kontrolu nad farmaceutickými zkouškami,“ píše Berliner Zeitung. Návrh předpisu, který 17. července předložil komisař EU pro zdravotnictví John Dalli, usiluje konkrétně o jejich usnadnění.
Farmaceutický průmysl, který financuje mezinárodní klinické testy, naráží v EU na řadu právních překážek. Z tohoto důvodu nyní zkoušky raději přesouvá do rozvíjejících se zemí.
Počet v Evropě provedených testů se z 5000 v roce 2007 snížil v roce 2011 na 2800.
Evropa má jeden problém. A my ho máme s ní. Ne, nemám na mysli její předlužení (ne že by to problém nebyl). Nemám na mysli ani to, že nedodržuje svá vlastní pravidla (ne že by německý soud nerozhodoval o tom, zda záchranné fondy jsou v souladu s evropským právem.) Vážení, ten aktuální problém, který není jen nějakou hříčkou pro akademiky, ale který se dotýká všech, se jmenuje zdražování. Nebo přesněji inflace. Nebo ještě přesněji stagflace.
Ekonomové se dlouhá léta tvářili, že už zapomněli, co to kdysi v 70. letech ta stagflace vlastně byla. A že už nám nehrozí. A aktuální statistiky to, zdá se, potvrzují.
Jako by parlamentní volby v roce 2010 byly z jiného světa. Kde je dnes zášť (zejména mladých) lidí proti Paroubkovi a hlavně – proti levici jako takové? Kde jsou dnes „odvážní“ vrhači vajec? A do třetice, kde jsou mladí talentovaní herci, kteří až hystericky přemlouvají prarodiče, ať nevolí nic levicového, jinak snad nastane konec světa?
Za pouhé dva roky jsme někde úplně, ale úplně jinde. Kauza stíhá kauzu, jeden nově zbudovaný nefunkční registr střídá jiný podobně ambiciózně zbudovaný projekt, desítky miliónů (ani nemluvě o dvou miliardách v případě knížek pojištěnce - IZIP) jsou kdo ví kde, a sociální úroveň středních a nižších vrstev povážlivě klesá.