Krátce poté, co v roce 1945 vznikla Organizace spojených národů jako taková, vznikla svým zahajovacím shromážděním 17. ledna 1946, tj. před 75 lety, Rada bezpečnosti OSN. (Foto: Pixabay)


Možná by stálo zato připomenout, že OSN původně vzniklo s úmyslem, vytvořit platformu pro usnadnění multilaterální spolupráce lidstva jako komunity spolupracujících národů, tedy už tehdy s úmyslem realizovat to, čemu dnes říkáme globalizace na bázi multilateralismu s multipolárním světovým pořádkem. Tedy s úmyslem vytvořit něco, co se do dnešních dnů v plné míře nepodařilo, a čeho se řada zemí dnešního světa, např. společenství nově se vynořujících silných tržních ekonomik BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika) zase pokouší dosáhnout.

Pak zakrátko v lednu vznikla Rada bezpečnosti Organizace spojených národů. Šlo o instituci v mnoha směrech podobnou někdejšímu Koncertu národů po Vídeňském kongresu, který ukončil napoleonské války a v Evropě nastolil určité kooperativní mezinárodní uspořádání, jemuž se opravdu prakticky sto let dařilo bránit válkám a věci řešit smírnou cestou přes zavedené procedury mezinárodního řádu až do vypuknutí První světové války. Jedinými většími evropskými konflikty té doby, které se Evropě nepodařilo odvrátit, byla Krymská válka a Prusko-francouzská válka. Nakonec se multipolární uspořádání tehdejší Evropy rozpadlo. Někdejší volný pohyb zboží, kapitálu a lidí, na který zastánci liberalizace mezinárodních ekonomických vztahů dosud s údivem zírají, začal narušovat protekcionismus a multipolární vzájemnost začalo střídat sdružování do vzájemně znesvářených aliancí, jako Trojdohoda a Trojspolek, tedy vlastně bipolární mocenské uspořádání Evropy, kdy zhroucení multilateralismu a multipolární Evropy nakonec vedlo k vypuknutí První světové války.

Ani po hrůzách této války se i přes různé snahy a existenci Společnosti národů už multilaterální řád nastolit nepodařilo ani ve světě ani v Evropě. Skončilo to tedy znovu stejně – Světovou válkou. Po jejím skončení vypadala chvíli situace nadějně. Zase se rýsovala možnost nastolit multilateralismus pomocí nově vzniklé Organizace spojených národů a určitý Koncert národů bránící zbytečným konfliktům v podobě Rady bezpečnosti OSN. Ta byla pojata takovým způsobem, jaký měl bránit krystalizaci nějaké bipolarity nebo mono-polarity, od níž by se podle dosavadních historických zkušeností dal vznik konfliktního vývoje očekávat, proto je také stálých členů Rady bezpečnosti s právem veta pět. O rozšíření jejich řad se roky diskutuje, ale žádných změn se v tomto směru dosáhnout nepodařilo.

Největší změnou ve složení stálých členů Rady bezpečnosti byla výměna Čínské republiky, tedy Tchaj-wanu, za Čínskou lidovou republiku jako skutečného legitimního představitele Číny. Také někdejšího člena této rady Sovětský svaz po jeho rozpadu nahradil jeho hlavním nástupnický stát – Rusko.

Rada bezpečnosti má k udržování míru a mezinárodního řádu historicky bezprecedentní pravomoci. V podstatě by se dalo říci, že má pravomoci vyhlašovat za světové společenství národů války proti narušitelům mezinárodního pořádku, nastane-li o tom konsensus, nebo vysílat mírové síly do míst, kde je třeba snižovat pravděpodobnost střetu znesvářených stran.

Těžko by šlo asi říci, že by tuto svou úlohu vůbec neplnila. Nejspíš bychom na zemi za ty generace od jejího založení zažili více válek a větší rozvrat pořádku. Ale aby tento mechanismus mohl fungovat tak, jak bylo původně zamýšleno, musel by i na světě fungovat multilateralismus. Jenže se vznikem bipolárního světa a budováním znesvářených aliancí za dob Studené války, kdy tři z pěti stálých členů Rady bezpečnosti – USA, Velká Británie a Francie – jsou členy vojenské aliance NATO, a jeden člen RB OSN Sovětský svaz byl vůdcem aliance protivníků NATO Varšavské smlouvy, byla tato zamýšlená funkčnost RB OSN silně ochromena. A tak války jako Korejská válka či Vietnamská působící jako zástupné konflikty supervelmocí v bipolárním světě, probíhaly i nadále.

Pak přišel s rozpadem Sovětského svazu rozpad bipolárního světa, a tak se otevřela příležitost k nastolení spolupracujícího lidského společenství celého světa. A dokonce to chvíli vypadalo, že svět k takovému sdílenému osudu celého spolupracujícího lidstva směřuje. Západní firmy začaly investovat do Číny a Ruska. Rozběhly se společné kosmické programy, jako projekt Mezinárodní kosmické stanice, na němž se podíleli bývalí soupeři v závodech ve zbrojení z časů Studené války a dohromady dosáhli vybudování čehosi, co by asi každý sám těžko vytvořil, což přínosnost takové spolupráce výrazně demonstrovalo. I Rada bezpečnosti OSN začala fungovat o něco podobněji tomu, co se od ní v časech založení očekávalo. Zásah proti anexi Kuvajtu Irákem při první Válce v Zálivu, který ani Rusko ani Čína nevetovaly, zřejmě asi charakter zásahu mezinárodní komunity proti narušiteli mezinárodního řádu měl. Ale bohužel žárlivost některých politických kruhů, které marně snily o mono-polárním světě s Novým světovým řádem pod jediným hegemonem, tento vývoj vykolejila.

Nyní se ale zase určité možnosti vytvořit fungující multipolární svět objevují a spolu s tím se více do činnosti mezinárodních organizací jako OSN zapojuje v rámci svých snah vybudovat společenství sdíleného osudu lidstva na základě multilateralismu Čína. Ta se v souladu se svou tradicí zdrženlivosti k zasahování do záležitostí jiných a zapojování se do mezinárodních konfliktů držela v RB OSN dost zpátky. Za celých těch 75 let vetovala jen 10 rozhodnutí Rady (nejméně ze všech), včetně časů, kdy tam ještě seděl Tchaj-wan.

V současnosti usilovně hledá příležitosti jak se zapojit do vzájemné partnerské – nikoliv alianční – spolupráce nejen s jednotlivými partnery ale právě v mezinárodních organizacích. Začlenila se proto aktivněji i do práce v Radě bezpečnosti, ale nejen to – ještě více do práce v terénu při dosahování cílů, které rada bezpečnosti prosazuje, smírnými prostředky a jednáním, ale i zapojením jejích vojsk do mírových misí OSN.

Velmi aktivně se zapojuje do urovnání regionálních sporů na Korejském poloostrově a do uklidnění kolem jaderných problémů. Také do sporů kolem Íránu a kolem íránského jaderného programu. Výrazně se zapojuje do uklidnění situace v Myanmaru, kde by bez ní nejspíše už vypukalo ozbrojené násilí. Na Středním východě a v Sýrii i jinde ve světě v místech, kde působí mírové jednotky OSN, působí ve velkém rozsahu právě čínské síly. Žádný stálý člen Rady bezpečnosti Organizace spojených národů nemá nasazeno tolik vojáků v mírových misích jako právě Čína. Její jednotky působí ve 30 misích OSN a je v nich nasazeno přes 40 000 čínských vojáků mírových sil. Takže do činností, kdy jde o zásahy proti jiným zemím vojenskou silou, se obvykle nezapojuje ani v rámci hlasování o vojenských zásazích či mezinárodních sankcí, ani přímo vojenskou silou v terénu. Ale v rámci mírových misí v terénu, je číslem jedna právě Čína.