Bývaly časy, kdy Osmanské impérium nemělo moc zapotřebí vycházet s komunitou ostatních států. Ty státy v jeho blízkém okolí, které s ním měly dobré vztahy, byly vazalskými lény říše. (Foto: Pixabay)


Ostatní státy v jeho dosahu byly cílem každoročních válečných kampaní v sezóně válek. Sultán se se svými vezíry každý rok radil, jestli letos povedou tažení na Persii nebo na Evropu, což mohlo být i Rusko. S příchodem průmyslové revoluce a sílením Evropy s tím začaly být trochu problémy a říše se musela zařadit po bok dalším impériím a vycházet s nimi diplomaticky aj. První světová válka ji zbavila posledních zbytků postavení supervelmoci. Nakonec dokonce přišla Atatürkova revoluce. Sultán byl svržen, z Turecka se stala sekulární republika úzkostlivě se snažící vypadat jako každý jiný národní stát evropského typu. Ač trocha turecké svébytnosti se přeci jen sporadicky projevovala, např. genocidami, jako byla genocida Arménů.

Sekulární časy republiky se skrytou vojenskou juntou v pozadí, která občas zasáhla, zlobivou vládu svrhla, a demokracie Turecké republiky pak mohla nerušeně pokračovat dál, se ustálily, že by už ani nikoho nenapadlo, že by tomu mohlo být někdy jinak. Turecko mělo sice dost vnitřních problémů, ale se zahraničím úzkostlivě udržovalo korektní vztahy, které občas drhly akorát s Řeckem a Kyprem. Obě země však byly součástí NATO, a tak se to příliš negradovalo. Jenže v jednadvacátém století demokraticky vyhrála Erdoganova strana „umírněných“ islamistů s nostalgií vzpomínajících na ty krásné časy sultánovy říše. Také v okolí Turecka nastala destabilizace Blízkého východu, která ho nalákala, aby si zase zkusilo využít příležitosti pro imperiální ambice v Iráku a Sýrii. A dost to evidentně „umírněným“ islamistům v Ankaře zachutnalo. Po posílení moci a zlomení vojenské junty potlačením posledního pokusu o vojenský převrat se pak Erdoganovy choutky začaly ukájet naplno, ale dříve pasivní zbytek světa se začíná vůči obnovenému tureckému nebezpečí trochu probouzet.

Turecko strašně touží uchvátit příbřežní ložiska uhlovodíků v teritoriálních vodách Řecka a Kypru, členů Evropské unie. Dochází přitom k nárůstu napětí a situacím jako vzájemné taranování lodí. Turecko ale zatím těží z toho, že má jako kamarády v EU ty nejlevicovější vlády na jihu kontinentu, ale také Merkelovou v Německu, takže Macronova volání po sankcích proti Turecku zatím vyšla naprázdno. Také USA, které současné turecké vedení rozčiluje, ale potřebuje tuto zemi jako pomůcku proti Rusku, naléhá na ostatní země NATO, by Turecko udržely uvnitř Západu.

Teď však po teroristickém útoku u Paříže vedeném islamistou z nenávisti k republikánským hodnotám svobody projevy aj., zastávaným tradiční Francií, stojí Turecko v čele islámského boje proti Francii, která už stáhla z Ankary i svého velvyslance. Francie také poukazuje, že Turecko je natvrdo zapojeno do války v Libyi, za což by mělo být teoreticky sankcionováno dokonce na úrovni OSN. Ale EU, která poslední sankce na Rusko zdůvodnila kromě otravy Navalného i „zapojením“ Ruska do tamního konfliktu, jen proto, že je veden ruskými zbraněmi nakupovanými evropskými spojenci, nad Tureckou účastí zatím zavírá oči. Takže Turecko se zapojilo po Libyi a Blízkém východu i do války v Karabachu, kam vozí, stejně jako do Libye i své žoldnéře ze Sýrie. Erdoganovi islamisté to přitom oslavují jako úspěšné pokračování naplnění tradičních národních – čili říšských osmanských -zájmů. Ale jejich zahraniční diplomaté tvrdí, že tam jsou jen jako nestranný vnější účastník.

Jenže summit států EU na konci října už moc k Turecku vstřícný není. Odsoudil agresivní rétoriku a počínání Turecka proti sousedním státům EU. Macron tam sice sankce ještě proti ochráncům Turecka z Berlína aj. neprosadil, ale Charles Michel z Evropské rady už naznačil, že další akce proti Turecku se projednají na summitu v prosinci: „Vyjadřujeme své odhodlání přimět Ankaru, aby nás respektovala. Turecko se ještě nerozhodlo k pozitivní cestě ve vztazích k EU. Odsuzujeme poslední jednostranné akce Turecka ve Východním Středomoří, provokace a agresivní rétoriku proti zemím EU, které jsou naprosto nepřijatelné,“ řekl Michel po summitu.

I NATO už je z počínání Turecka roztrpčené a slibuje k Ankaře tvrdší postoj. Podrážděny jsou i USA, obvykle patron Turecka, kvůli nákupům ruských protivzdušných systémů S-400. Rozčílit se Turkům ale povedlo i Izrael. O země rozčilené tureckým počínáním ovšem není nouze ani v muslimském světě, hlavně ve Spojených arabských emirátech a Saúdské Arábii. Turečtí bratři ve víře jsou naštvaní jak tureckou podporou Muslimskému bratrstvu, konkurentu vládních klik ve většině sunitských zemí, tak turecké vojenskou přítomností v Kataru a v Somálsku, ani nemluvě o tureckém počínání v Libyi a o pokusech destabilizovat Maroko. Turecko se tedy začíná izolovat od všech a začíná to přinášet první důsledky.

Kanada se „náhle“ dověděla, že její motory dodávané v rámci vojenské spolupráce v NATO se používají v tureckých bojových dronech v Karabachu a dodávky zastavila. Turecko se tedy obrátilo na svého přítele Ukrajinu bývalou dílnu leteckých a kosmických technologií Sovětského svazu umístěnou v Novorosii. Když mohly z Ukrajiny pod rukou koupené raketové technologie umožnit Severní Koreji, aby během měsíců vyvinula transkontinentální střely a postavila výrobní a útočné kapacity, proč by si Turecko nemohlo pomoci také, a tak nakoupilo, co potřebovalo, a motory pro jejich bojové drony se už vyrábí doma.

Turecko tedy náhle stojí PROTI VŠEM a na to přeci nemá. Zesnulá Tereza Spencerová o Erdoganovi mluvívala, jako o Frajeru Lukovi mezinárodní scény, co dělá velkého frajera, ale nemá nato. To je přeci ta pravá frajeřina, když na něco nemáš, a přesto to děláš.

Jenže při povrchním pohledu to může vypadat, že ač na to teoreticky nemá, tak Erdoganově Turecku všechno v pohodě prochází a ukazuje se, že i na mezinárodní scéně platí: Drzé čelo lepší než poplužní dvůr.

Ale není tomu tak. V našem světě, kde jsou finance nejdůležitější složkou projekce moci, přišel úder z této strany. Turecká lira se propadá rychlostí, jakou v poslední době známe jen od afrických režimů jako Zimbabwe. Od počátku roku klesl její kurz vůči USD o 39%, tj. nejrychleji za všech zemí Eurasie, ač sám dolar spíš trochu klesá. Turecko mívalo úctyhodné finanční rezervy, ale za poslední rok a půl z nich utratilo 130 miliard $. V létě mu ještě 90 miliard $ zbývalo, ale už nemá ani 80 miliard $. To v situaci, kdy v zemi vypukla tvrdá hospodářská krize s 14% nezaměstnaností a 25% mezi mládeží. A rezervy na její řešení nejsou.

Podle výkonného ředitele MMF Desmonda Lachmana, jakmile svět postihne likviditní krize, která se přinejmenším kvůli COVID dá čekat, bude Turecko mezi prvními zeměmi nucenými vyhlásit státní bankrot. Zachránit ho mohou jen obrovské půjčky bohatých přátel, těch se ale svou arogantní politikou z poslední doby úspěšně zbavuje. Jediným přítelem je chudá Ukrajina.

Jak to asi skončí?