V pátek zveřejnilo Americké námořnictvo, Námořní pěchota a Pobřežní stráž doktrínu „Výhody na moři,“ formulující jejich novou strategii. Dokument v podstatě formalizuje americkou protičínskou strategii, přičemž zároveň v poněkud menší míře útočí i na Rusko. (Foto: Picryl)


Zahájen je tvrzením, že „naše činnost bude v tomto desetiletí formována rovnováhou sil na moři,“ načež se uchyluje ke zlořečení Číně a Rusku. Čína je dokonce popisována jako „dlouhodobě nejtíživější strategická hrozba,“ když o ní USA falešně tvrdí, že „odpírá přístup k tradičním logistickým uzlům, čímž brzdí svobodu námořní plavby kontrolou klíčových úzkých hrdel,“ a další takové problematické věci.

To je ale naprosté obrácení reality vzhůru nohami, jelikož ve skutečnosti jsou to USA, které jsou pro svět „dlouhodobě nejtíživější strategickou hrozbou“ míru a prosperitě, ne Čína. Konec konců přítomnost amerického námořnictva ve vodách Jihočínského moře je tam v úmyslu svému protějšku v časech krize rozvrátit dodavatelské řetězce, tudíž doslova k brždění svobody námořní plavby. USA mají navíc námořní síly ve všech klíčových úzkých hrdlech po celém světě, přičemž ohavně obviňují Čínu ze zneužívání své Iniciativy pásu a cesty (BRI) čili Nové Hedvábné stezky k dosažení obdobného druhu vojenské přítomnosti v těchto regionech i jinde.

Doktrína „Výhody na moři,“ spolu s předestíráním veškerých strategických plánů také uvádí celý seznam témat ministerstva zahraničí k očerňování Číny. Tato země je falešně líčena jako největší hrozba globálnímu míru od II. světové války, což zapadá do povídačky americké intenzivní informační války proti ní. To je však naprosto směšné, jelikož Čína nehrozí nikomu. Její přehnaně líčené budování námořnictva je čistě obranné. Přinejmenším to je s dlouhým zpožděním pro zemi její velikosti a ekonomického vlivu. Nicméně nepředstavuje to žádnou hrozbu nikomu a je to zamýšleno pouze k zajištění domácích národních zájmů.

USA ani neskrývají ten nechutný fakt, že vůči Číně chovají nebezpečně nepřátelské záměry. Doktrína „Výhody na moři“ otevřeně konstatuje, že „Aktivitami, při nichž nebude docházet k válce, lze také dosahovat účinků na strategické úrovni.“ Ve spojitosti s tím teoretizuje, že „Operacemi svých námořních sil ve velké vzdálenosti – způsobem, který je ve sporném prostoru škodlivý,“ může vyvolat pro rivaly riziko, přičemž se musí brát v úvahu jak způsob, eskalace krize, tak zabránění, aby krize neeskalovala až k válce.“ Ve skutečnosti se tím navrhuje politika, která opravdu přispívá ke krizím eskalujícím až do války a těm by se mělo za každou cenu zabránit, zvláště v Jihočínském moři a v Tchajwanském průlivu, kde je Americké námořnictvo aktivní.

Žádná jiná země nemá politiku vysílání svých sil poškozujícím způsobem proti jiné jaderné velmoci, aby tak „zabránila eskalaci krize až do války.“ Naopak, to je přesně to, čemu se všechny jiné země vyhýbají, právě kvůli riziku, že by takové nezodpovědné kroky mohly přispět k tomu, že se vše zhorší a tak se kvůli přepočítání vyprovokuje válka. USA hájí své agresivní akce spekulacemi o tom, že „v případě konfliktu by Čína a Rusko nejspíš zkusily tyto prostory zabrat pro sebe ještě před tím, než Spojené státy a jejich spojenci budou moci rozvinout účinnou odpověď, takže by z toho udělaly hotovou věc,“ ač právě to mají v úmyslu udělat oni, ne že by to někdo chtěl dělat jim.

Není žádných pochyb, že USA jsou nesporně světovou námořní supervelmocí, ač se to rychle mění s tím, jak Čína zlepšuje své obranné námořní kapacity. USA proto tvrdí, že „pravidla postavená na mezinárodním řádu jsou tím zase předmětem útoku“ a že „Čína realizuje přístup a strategii mířící proti srdci námořní moci Spojených států.“ Ve skutečnosti dochází k tomu, že Čína neochvějně hájí legitimní, v OSN zakotvená pravidla založená na mezinárodním právu ochranou svých národních zájmů v námořní oblasti, což však urychluje uvadání americké unipolární hegemonie.

To nejhorší na americké doktríně „Výhody na moři“ není jen to, jak je nebezpečná, ale také už samotný fakt, že byla přednesena jen něco přes měsíc před tím, kdy zvolený prezident Biden převezme úřad. To mu daleko ztíží možnost zahájit opětovné sbližování s Čínou a obnovu předchozích pragmatických vztahů Ameriky k ní.  Z tohoto důvodu by bylo tuto doktrínu možno popsat jako pokus odcházejícího amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho příznivců mezi působící vojenskou byrokracií sabotovat zahraniční politiku přicházejícího vůdce vůči Číně. Biden proto musí vzdorovat tlaku, aby na moři provokoval Čínu, jinak tím bude trpět celý svět.

Andrew Korybko