Svět se rychle mění. A v posledních několika letech ještě rychleji. Systémová krize (a jí následující „velká deprese“) už historicky urychlovala tu už existující dynamiku vzestupu a pádu mocností: v roce 1873 krize zařídila vzestup USA a Německa oproti Velké Británii, potom pak v roce 1929 urychlila zotavení Německa a SSSR, když zaplnila jejich průmyslovou mezeru. Krize, která začala v roce 2008 urychlila vzestup tzv. „vynořujících se mocností“ (pravdou je, že se už „vynořily“ před nějakou dobou), zvláště BRICS a především Číny, zatímco až dosud dominantní Západní systém z USA, Evropy a Japonska ztrácí půdu pod nohama. Ten krátký moment unipolárnosti, který se odehrával v 90. letech a počátkem desetiletí po roce 2000, je už pryč: dnes běžně mluvíme o multipolárním světě.

Ve skutečnosti jsme ještě pořád v přechodu z unipolárního na multipolární fázi vývoje s tím, že USA si udržují svou hegemonickou pozici. Ale příchod multipolárního systému dle našich představ v blízké budoucnosti vypadá jako nevyhnutelný.

Ty změny, se kterými se potýkáme, nemají vůbec malou závažnost. Některé z událostí mají kritický dopad; jako v případě znovuoživení Číny a Indie po staletích zapomenutí či progresivní ztráta pozice politického, kulturního a ekonomického centra světa Západem. Ta struktura, která se tu projevovala už od šestnáctého století, teď zaniká. Tváří v tvář těmto monumentálním změnám nikdo, ani Itálie, nemůže stát nečinně stranou. Pro Itálii přišel čas k jednání podle svých národních zájmů bez ideologických omezení či navyklé nehybnosti a k přijetí té nejvhodnější strategie k jejich dosažení v rychle přicházející budoucnosti. K dosažení úspěchu je podstatná adaptace na prostředí. Pozornost se musí směřovat především ke dvěma pilířům, které determinovaly italskou zahraniční politiku během posledních alespoň šedesáti let i více: Atlantismus a Evropanismus. Epochální změny rovněž přináší kategorické posuvy. Geopolitika může poskytovat užitečné nástroje k definování a porozumění nových historických kategorií, i když jí musí pomoci řada podpůrných věd počínaje ekonomikou až po antropologii, počínaje technologií až po geografii.

V polovině dvacátého století se Itálie začlenila do Západního systému, či spíše Severoatlantického pod vedením USA. Byla to nevyhnutelná volba: Itálie právě prohrála válku, byla vojensky okupovaná a její osud byl rozhodnut z vůle mocností, které vyhrály Druhou světovou válku, když se Evropa dělila do sfér vlivu. Itálie si zvolila Atlantickou sféru především proto, že k tomu byla přinucena. Pak tu ovšem byla i sovětská hrozba, ač daleko více pomyslná než reálná. SSSR byl nadále agresivní svou rétorikou a universalistickou ideologií, ve skutečnosti však od dob Stalina až do jeho rozpadu se už choval převážně konzervativně. Stalin se rozhodl vybudovat socialismus v pouze jediné zemi a jeho nástupci se museli potýkat s problémy, aby vůbec přežili. Tyto problémy se nakonec ukázaly být neřešitelné.

V Evropě roku 2012 Rusko – teď už více než dvacet let nikoliv komunistické – už evidentně nepředstavuje hrozbu. I přes to, co tvrdívají některé složky tisku, je Ruská federace spolehlivým partnerem k dohodám s kulturní příbuzností k Evropanismu (či lépe k příslušností k Evropanismu), která nemá agresivní záměry, ale spíše směřuje k partnerství se Západní a Střední Evropou, s níž má silný potenciál ke vzájemnému ekonomickému doplnění (klasickým příkladem jsou ruská ropa a plyn potřebné k pohonu evropské ekonomiky). Existuje však významná překážka partnerství mezi Ruskem a Evropou, a ta se jmenuje NATO. Je známo, že Severoatlantická aliance se zrodila, aby plnila anti-ruskou funkci, a je faktem, že tohle pro ni zůstalo příznačné i po konci Studené války. Ve skutečnosti se NATO rozšířilo a zvětšilo svou geografickou působnost, tohle všechno se ale jen přidalo k jeho minulé základně, aniž by se na ní cokoliv měnilo. Po příchodu roku 1989 v Evropě NATO natahující se až k hranicím Ruské federace nadále v první řadě sloužilo k tomu, aby „udrželo USA uvnitř a Rusko venku“, použijeme-li slova lorda Ismaye. Sergio Romano během interview vydaném v prvním vydání Geopolitica definoval Evropu jako zajatce NATO a vyjádřil naději ve znovuoživení evropské zahraniční politiky odlišitelné od té z USA. Na vojenskou rovnováhu kontinentu by se mělo přestat nahlížet jako na rozšíření oblasti vlivu USA, a naopak by se mělo přihlížet k pan-evropské bezpečnosti. NATO by mělo uvolnit prostor a transformovat se na organizaci kolektivní pan-evropské bezpečnosti, z níž se nemůže vylučovat Rusko. Problémem pak ale bude postavení USA.

V domněnce, že zájmy USA a Itálie jsou v perfektním souladu, je rozpor. USA je obrovský kontinentální národ v Severní Americe omývaný dvěma oceány; zatímco Itálie je malý poloostrov uprostřed Středozemního moře. Různé geopolitické charakteristiky mohou občas vytvářet jediné – různosti zájmů více či méně závažné. Středozemní a Blízkovýchodní politika Washingtonu v posledním desetiletí je toho jasným příkladem. Během prezidentování Bushe mladšího USA koncipovaly svou politiku vůči muslimskému světu, i když neoficiálně, na „střetu civilizací“ a na „kreativní destrukci“. To může vést jedině k nepřátelství mezi oběma břehy Středozemí a posilovat destabilizaci tohoto regionu na úkor místní národů, mezi něž patří i Itálie. Na druhou stranu Obama podporuje, i když s určitými rezervami, „islámské probuzení“ pomocí akcí v Arabském světě. To samo o sobě není špatná volba, protože vzestup islámských hnutí je už desítky let stabilním trendem, ale extrémy této strategie určitě budí obavy, protože vede k podpoře radikálních ozbrojených skupin spojených s Al-Kaiídou či jí podobných v Libyi a Sýrii. My dobře víme, k čemu takové jednání vedlo v Afghánistánu a pořád ještě za to platíme tíživou okupací této Středoasijské země (zatěžující náš rozpočet, prostředky a vojáky). Nyní nám skutečně hrozí, že ty svatyně extrémismu a terorismu se začnou rodit kousek od nás. USA chráněny oceánem mohou být ochotnější tohle riskovat; to ale Itálie takhle blízko k arabskému světu nemůže.

Co je ještě důležitější, je skutečnost, že USA, když jsou hegemonickou mocností, budou zkoušet zpomalovat vzestup jiných zemí. Itálie nemá ten samý zájem: nemá žádný důvod stavět se proti vzestupu Číny, Ruska, Indie či Brazílie. Z našeho hlediska nejde o negativní událost. Naopak multipolarismus italskou pozici posílí. Uvažme tu krizi italské zahraniční politiky po konci studené války: kdy unipolarismus omezoval svobodu akce a redukoval naše strategické preference. Navíc potud, pokud bude Evropa spoléhat na USA, aby garantovaly její bezpečnost, nebude mít svou vlastní strategii a zahraniční politiku. Abychom rostli, je nezbytné se emancipovat.

Bohužel i ten další pilíř italské zahraniční politiky posledních desetiletí – ten evropský – začal viditelně praskat. Existují četné příklady. Itálie stejně jako ostatní velké země Západní Evropy dávala přednost bilaterálním vztahům s Ruskem, protože multilaterální diplomacie Bruselu se pořád drží ne moc dobře skrývané politiky nepřátelství k Moskvě. Pokus úřadů Evropské unie bránit vybudování Jižního proudu, ohromné strategické infrastruktury k zásobování italské energetiky, nelze ignorovat. Libyjská krize z loňského roku pak zdůraznila další dělení uvnitř EU, k němuž došlo už v roce 2003 s invazí do Iráku, ale v tomto případě se nás to blíže dotýkalo. Libye se stala strategickým partnerem Itálie – vztahy s nímž zpečetily nedávné dohody o přátelství a spolupráci – avšak některé evropské národy podporované USA a vedené Francií a Velkou Británii vůbec neváhaly, aby na tuto zemi zaútočily. Můžeme odhlédnout od všelikých těch subjektivních politických a morálních soudů ohledně pádu al-Kaddáfího, zůstává ale objektivní fakt, že relativně prosperující a stabilní africká země byla uvržena pod všeobecně vzájemně nepřátelské zemi rozdělující ozbrojené družiny. To je znepokojivé – a odhaluje to, jaký má Řím v rámci hegemonické Severoatlantické aliance malý respekt – když si osa Washington-Londýn-Paříž klidně s lehkým srdcem destabilizuje zemi přátelskou k Itálii a jejího strategického dodavatele uhlovodíků a finančních zdrojů.

Posledním a nejvíce současným příkladem tohoto je chování Evropy tváří v tvář dluhové krizi, která postihla různé země Evropské unie, mezi nimi i Itálii. Evropská unie se nebyla schopna sjednotit na společné frontě. Místo toho převážil egoismus a partikulární zájmy, což vyústilo ve zhoršení situace v nejvíce exponovaných zemích. Místo aby spojili ruce a nabídli skutečnou pomoc, tak v Evropské výkonné radě (spíše německé ze své povahy) uvalili tuhou depresivní politiku, která vede k náhradě demokraticky zvolených vlád „technokratickými“ bez legitimity z lidového hlasování, což měla tato politika pravděpodobně podnítit. Mohlo by dojít k tomu, jak nedávno doufal Sergio Romano, že nakonec Evropa z této krize vyjde silnější a sjednocenější na základech „Spojených států evropských“. Je však rovněž možné, že tato krize skončí naopak dezintegrací Evropské unie nebo přinejmenším ji podrží v zajetí nefunkční a nedostatečné integrace.

Ty stíny konce snu o evropské jednotě nebo uvíznutí integračního procesu na neurčito Itálii zatížily úkolem naučit se, jak méně spoléhat na multilateralismus, který se tak v naší diplomacii v posledních desetiletích osvědčil. Schopnost vyvažovat strategické bilaterální vztahy se stala v současném kontextu základní schopností, když jsme v globální a evropské krizi a v přechodu vývojové fáze z unipolárního na multipolární svět. To ovšem neznamená, že během naší doby jednotlivé národy, jako je Itálie, nemohou mít fyzické limity své politické a strategické aktivity. Globálním trendem je regionální integrace, jako nám zvláště ukazují nové integrace jako UNASUR a ohlášená Euroasijská unie. Evropa, která je zrovna na hraně, riskuje, že v této fázi půjde proti trendu a rozpadne se. V takovém případě se Itálie bude muset poohlédnout a shánět nějaké alternativy. Geografie nám nabízí unikátní alternativy vůči Evropě: Středozemní moře.

Evropská unie může přežít i se rozpadnout, ale v každém případě je nezbytné provést revizi tohoto „třetího kruhu“ italské zahraniční politiky. Vynořuje se tu ve Středozemí velká regionální mocnost, Turecko, a proces obnovení tvorby socio-politických elit začal ve většině částí arabského světa. Tohle obrodné hnutí by rovněž mohlo být předzvěstí návratu k jejich někdejší vznešenosti i u ostatních národů s obrovským potenciálem: třeba Egypta. Příchod islamistů na „kapitánský můstek“ mnoha zemí, a zvláště úspěch Muslimského bratrstva, které získává i v jiných státech, předznamenává změny nikoliv podružné důležitosti ve strategickém a politickém vzoru Středozemí a Arabského světa. Itálie se musí potýkat s obavy budící neschopností zasahovat do tohoto procesu, který se týká našich bezprostředních sousedů. Na druhou stranu je nezbytností umožnit Středozemí, aby se stalo oblastí míru, spolupráce a potenciální integrace (což je úkol, jemuž se chce věnovat IsAG, a to i tím, že se začlení do Moskevsko-Instanbulsko-Římské iniciativy).

Až dosud jsme diskutovali, jak by se Itálie měla chovat k vnějšímu světu, ale o nic méně není důležité, uchopit to, co by se mělo dělat uvnitř. Zahraniční politika je pouze predikátem subjektu, kterým je stát sám. Ani ta nejmoudřejší a nejchytřejší strategie nemůže kompenzovat nedostatečně pevnou vnitřní základnu, na níž spočívá. Itálie nebude schopna dosáhnout svých národních zájmů či rozvinout úspěšnou strategii, nebude-li silným národem. Začínáme s privilegovanou nadřazenou pozicí: Itálie je osmým národem světa co se týče výše HDP a italský stát má šestý největší rozpočet na planetě. Musíme však změnit svůj kurz, který nás už dvacet let vede k poklesu. Je zapotřebí vážné průmyslové politiky: čínský růst nám ukazuje, že tercializace (nebo financializace) nepředstavují „vyšší fázi kapitalismu“. Itálie opět potřebuje být domovem ohromného průmyslu s vysokým technologickým potenciálem, který jsme měli před nějakým časem. Navíc ne nezbytné podpořit ten pilíř italské ekonomiky, který tvoří malé a střední podniky, které v současnosti trpí kombinací silné měny a čím dál dusivějšího daňového břemene. Vzdělávací systém, jehož nedostatky známe, se musí reformovat, ale bez podléhání pokušení – které je v současné době „obětí“ velice populární – vybudovat levný třídní systém vzdělávání, nespravedlivý a neproduktivní. Ale co je nejdůležitější ze všeho, je to, že musíme opět získat plnou italskou suverenitu, která je prvotní pro veškerou svobodu strategického uvažování, a ta musí být podpořena silným a soudržným lidem. Bohužel v současné Itálii všechny tyto elementy chybí.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: strategic-culture.org

]]>