Úloha rodiče není jednoduchá. Měli byste své dítě vychovat stejně jako ho připravit na život takový, jaký je. Během celého procesu tak musíte zvažovat celou řadu morálních dilemat. Nedávno jsem narazil na zajímavý příběh, který naspala jedna maminka jménem Beth o tom, jak neučí děti sdílet své věci. „Myslím si, že učit děti to, že můžou mít vše, co ostatní, jenom protože to chtějí, je medvědí služba.“ Já s ní souhlasím. Učit někoho, že může všechno, co chce, není zrovna postojem, který by měl být šířen. Na druhou stranu ale pokládá docela zajímavou otázku, co to vlastně sdílení je?
Co to znamená sdílet?
Sdílení je velmi důležitou součástí chodu naší planety. Sdílíme prostor, zdroje, čas, lásku, půdu a mnoho dalšího. Co kdybychom ale zpochybnili myšlenku, že každý má to, co chce. Jak by to pak vypadalo? Začali bychom přemýšlet o tom, jestli chce dotyčný to a to ze správných důvodů?
Myslím se, že jako ve většině případů je na každém, aby harmonizoval své chování s okolím. Beth ale přichází s něčím, co dává smysl. Zde je její komentář, abyste si mohli udělat představu o tom, co má na mysli.
—
Ve školce mého syna existuje jedno takové pravidlo. Jako správní rodiče bychom toto pravidlo měli aplikovat i doma, aby si na něj děti zvykly. Pravidlo říká, že si jedno dítě může nechat určitou hračku tak dlouho, jak chce. Pokud ji chce jiné dítě, musí počkat, než to toho prvního přestane bavit. Hračka na dítě čeká, i když jde na záchod anebo na oběd. Nikdo mu hračku nevezme, dokud ho nezačne nudit.
Nejdříve jsem nad tím tak nepřemýšlela, ale pak jsem si začala uvědomovat, kde všude je tento přístup aplikovatelný. A pak mi došlo, proč přesně se toto ve škole učí.
Diskutabilní sdílící praktiky
Pro upřesnění vám ještě nabídnu dva příklady.
Jeden je od mojí kamarádky, která šla jednoho dne se svým 2letým synem do parku. Z domova si přinesl malé autíčko, se kterým si tam hrál. Přišlo za ním jiné dítě a chtělo, aby mu autíčko půjčil. Když tak neučinil, matka druhého dítěte řekla: „No asi ho maminka nenaučila se podělit.“ Nevadí, že autíčko patřilo jemu a že je zcela legitimní říci „ne“, když vám někdo chce vaši věc vzít.
Druhý příběh je můj vlastní. Šel jsem se synem do areálu pro děti, kde si mohou půjčit tisíce hraček a hrát si s nimi. Můj syn si vybral červené autíčko a hodinu a půl si s ním vydržel hrát. Pak ale přišel jiný chlapeček a požadoval to samé. Vložila se do toho jeho matka, která mu řekla, že je načase, aby se s někým vystřídal. Samozřejmě že ji můj syn ignoroval, a tak se nakonec vzdala a odešla. Nemluvě o tom, že okolo byl asi tak milion stejných autíček.
Skutečný život
Nesouhlasím s přístupem matek ani v jednom případě. Chápu potřebu dát vašemu dítěti vše, co chce, ale jsou tu jisté limity. Nemůže mít všechno, na co si ukáže.
Jak to asi bude vypadat, až dítě vyroste, a bude si myslet, že může mít vše, co si přeje. Dokonce se to i děje. Nedávno jsem četl výzkum o tom, že dnešní teenageři a 20letí očekávají, že v práci budou povýšeni lusknutím prstu.
Pokud stále pochybujete o mých důvodech, představte si, že byste třeba předbíhali frontu v obchodě jen proto, že se vám nechtělo čekat. Anebo byste si vzali pár cizích slunečních brýlí ležících na stole, protože by se vám prostě líbily.
Rodičovství není snadné, ale pojďme raději děti naučit vyrovnat se se zklamáním, protože toho se v životě dozajista občas dočkají. Naučme je, že toho, co chtějí, dosáhnou trpělivostí, pílí a tvrdou prací.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
Zdroj: c-e.com
