“Existují mnozí, o kterých nevíte, že jsou to fašisté, přijdete na to ale, když přijde jejich čas,” Ernest Hemingway, Komu zvoní hrana V pátek po podepsání bezcenné dohody o „urovnání krize“ se situace na Ukrajině rapidně vymkla jejím signatářům a „svědkům“ kontrole. Žádné z opatření tohoto dokumentu nebylo naplněno. Legitimní úřady buď uprchly (nebo se pokusily utéct) ze země, vládní budovy v Kyjevě zabraly revolucionářské tlupy. Radikálové za fasádou opozice diktují nová pravidla „vůdcům“, kteří se zoufale pokouší dát Majdanu nějakou uzdu.
To, co se 21. února 2014 na Ukrajině stalo, je v podstatě zločinný puč provedený radikálními ozbrojenými anarchisty a ukrajinskými nacisty, kteří se v posledním desetiletí těšili rozsáhlé finanční, vojenské, diplomatické a dokonce i náboženské podpoře a podněcování od Západních mocenských skupin. Mnohá ukrajinská města teď upadají do chaosu, nevyprovokovaného násilí, práva lynče a politických represí.
První příznaky nadcházejícího chaosu byly jasně vidět, když ukrajinské úřady přešlapovaly kolem tříměsíčního obležení centra Kyjeva radikálními gerilovými živly z Haliče a z místních zločineckých gangů. Potichu přihlížely, když běsnící fanatici zaživa upalovali policisty neozbrojené pohotovostní policie Berkut, lynčovali je a vytrhávali jim oči. Neudělaly nic, aby zastavily frenetické „bojovníky za svobodu“, aby neútočili na regionální administrativy, ponižovaly úředníky a nevylupovali policejní a vojenské arzenály na Západě Ukrajiny. Byly paralyzované, když neidentifikovaní snipeři chladnokrevně pobíjeli miliční personál, protestující a náhodné kolemjdoucí ze střech kyjevských budov. Dokonce vyhlásili amnestii (a to dvakrát) pro ty, kdo jsou vinni těmito brutálními zločiny proti policii a veřejnému pořádku. Tudíž Janukovičům režim sám vydláždil cestu k tomu, aby pochmurné strašidlo válkou rozervané Libye přišlo i na Ukrajinu.
Je ta strana gerily samo se organizující a samo se indoktrinující lidové hnutí už znavené korupcí a neefektivním státem? To tedy těžko.
Od kolapsu Sovětského svazu investovaly mezinárodní mocenské skupiny miliardy Federálních rezervních poukázek (čili USA$) do ukrajinských „pro-demokratických“ NGO a politiků. Zatímco kázaly „ukrajinskou oddanost evropské volbě a demokratickým hodnotám“, tak mezi tím jasně viděly, že není žádná zjevně krátkodobá historická perspektiva na to, aby z Ukrajiny udělaly stát nepřátelský k Rusku, což je evidentně cílem Východní politiky globalistů. Sázky vložily na ultranacionalistické elementy na Západní Ukrajině a v Církvi sjednocení, tj. v menšinové Řecko-katolické náboženské komunitě Východního ritu, vytvořené v XVI. století Svatou stolicí v zoufalém pokusu oslabit vazby pravoslavné Rzeczpospolita s Moskvou. Od počátku 90. let se Sjednocení těšilo tiché podpoře nových nezávislých centrálních úřadů v Kyjevě. Jejich taktikou bylo agresivně okupovat pravoslavné katedrály na kanonickém teritoriu Moskevského Patriarchátu. Poslední věcí, kterou duchovenstvo Sjednocených mělo ve zvyku v okupovaných kostelech po všechny ty roky kázat, byl křesťanský apel na odpuštění a mír. Místo toho propagovali novou křížovou výpravu proti Pravoslaví a přímo podněcovali a ospravedlňovali rasově motivovanou perzekuci a dokonce i zabíjení, a fungovali přesně jako radikální džihádističtí kazatelé militantních pseudo-islámských sekt. Stačí se podívat na „nedělní kázání“ Michailo Arsenyče, duchovního z místní Církve sjednocení v Ivano-Frankovském regionu, ukrajinsky říká: „Dnes jsme už opravdu připraveni na revoluci. Jedinou účinnou metodou boje jsou vraždy a teror! Musíme zajistit, aby žádný Číňan, žádný negr, Žiďák či Moskan už zítra nezkoušel přijít a uchvátit naši zemi!“
Na produkty takovéto indoktrinace nebylo třeba dlouho čekat. Na území Baltických států se okamžitě po jejich vstupu do NATO otvírala četná NATO sponzorovaná výcviková centra pro ukrajinské ultranacionalistické militanty. Podrobné fotoreportáže ukrajinských skupin podstupujících kurzy podvratných aktivit ve výcvikovém centru NATO v Estonsku v roce 2006 jsou k dispozici zde (text je rusky).
Spousta finančních a lidských zdrojů byla směrována k posílení miličních jednotek radikálů UNU-UNSO, Svoboda a dalších ultranacionalistických organizací na Ukrajině. Od 90. let se tito hulváti účastnili válek v Čečeně a na Balkáně na straně radikálních wahhábitských (!) militantů a páchali válečné zločiny proti zajatým ruským a srbským vojákům a civilnímu obyvatelstvu. Jedním z notoricky neblaze proslulých gerilových válečníků ukrajinského původu v Čečeně Alexander Muzyčko (čili vůdce Saša Bilij) dnes vede brigádu „Pravý sektor“, radikální militantní vedoucí sílu probíhajícího puče v Kyjevě. Podle jeho „oficiální“ biografie (odkaz v ruštině) byl v roce 1994 vyznamenán tehdejším nejvyšším velitelem teroristické enklávy Ičkeria Džocharem Dudajevem řádem „Hrdina národa“ za „mimořádné vojenské úspěchy proti ruským vojskům.“ Jeho „vojenské dovednosti“ byly dost speciální: měl ve zvyku číhat na ruské jednotky operující v odlehlých lokalitách Čečeny a provádět jejich gerilové přepady. Pak se osobně účastnil mučení a stínání zajatých ruských vojáků. V roce 1995 po návratu na Ukrajinu vedl zločinecký gang Rovno. Nakonec byl stíhán a odsouzen k 8 letému vězení za únos za výkupné a pokus o vraždu ukrajinského businessmana. Po propuštění z vězení v letech pozdě po roce 2000 vstoupil do politiky.
Alexander Muzyčko v Kyjevě dnes (nalevo) a v Čečeně v roce 1994.
Po skončení čečenských a balkánských válek britští a američtí soukromí vojenští kontraktoři běžně rekrutovali ukrajinské žoldnéře pro operace v Afghánistánu, v Iráku, v Sýrii i jinde. Skandál s Britam Defense odhalil způsoby a rozsah toho, jak je na Středním východě ukrajinský personál soukromých vojenských kontraktorů využíván k tajným provokativním akcím k naplnění Západních politických cílů. Mnozí z nich byli teď posláni do Kyjeva, aby tento job dělali tady a vydělávali si na něm – s cílem útočit jak na policisty, tak na protestující na „Euromajdanu“ ze střech okolních budov.
Skuteční vůdci protestů už jasně vyjádřili své radikální názory v evropském tisku (přečtěte si např. interview s vůdcem Pravého sektoru Dmitro Jarošem a několik posledních publikací Guardian zde a zde).
Tohle je ta sorta lidí, se kterou budou mít rozpačití evropští politici na Ukrajině co do činění. Tito fanatici jsou tou skutečnou autoritou v dnešním Kyjevě uchváceném loupeživými tlupami. Ti se vykašlali na páteční dohodu podepsanou čtyřmi ukrajinskými „vůdci“ a třemi evropskými činiteli ještě, než na tom papíře vyschl inkoust. Jejich chování k Julii Tymošenko po jejím emotivním projevu v neděli v noci na Majdanu jasně ukazuje, že nominovat ji jako de facto hlavu hroutícího se Ukrajinského státu je jejich rozhodnutím. Poslední rada Západu finančně podpořit Ukrajinu fondy MMF a EU naznačuje, že se rozhodli koupit si na přechodnou dobu loajalitu ultranacionalistů. Probíhající Západní politika appeasmentu k radikálním povstalcům v Kyjevě hodně připomíná Anglo-americkou politiku svolnosti s Hitlerovým nástupem k moci v Německu v roce 1933 a se vzestupem Třetí říše. Pokud ale západní elitistické skupiny předpokládají, že ten neonacistický projekt, který tak pečlivě na Ukrajině po desítky let hýčkali a podporovali, budou kontrolovat politickými prostředky a nasměrují ho proti Rusku, tak jsou tragicky vedle. Poté, co narazí na zuřivý odpor a protiúdery na Východě a Jihu Ukrajiny, tak ta nacistická ideologická lavina přiživovaná iluzí úspěchu v Kyjevě nevyhnutelně povede k degradaci evropské politické scény, kde jsou už teď výbuchy neo-nacismu a chuligánství značně destabilizujícím faktorem. Jejich zavedené vazby na islamistické podsvětí v Evropě přidává k chmurné evropské budoucnosti další hrůzostrašnou dimenzi.
Je tohle cena, kterou jsou Evropané připraveni platit za uvedení svých východních sousedů do „rodiny civilizovaných národů“?
Překlad: Miroslav Pavlíček
Zdroj: globalresearch.ca
