Kombinace cyklů slunce, AMO a PDO reprodukuje globální klima minulosti

Nedávno jsme ohlásili publikaci, která ukazuje, že během posledních staletí všechny klimatické změny způsobovaly periodické (tj. přirozené) procesy. Neperiodické procesy jako oteplování přes monotónní nárůst CO2 v atmosféře by mohly způsobit maximálně tak 0,1°C až 0,1°C při zdvojnásobení obsahu CO2, což předpokládají do roku 2100, a to je v rámci pásma nejistoty analýzy. Zjistili jsme, že 2 cykly s periodou přes 200 let a asi 65 let určují klimatické změny prakticky úplně. Všechny ostatní cykly jsou slabší a neperiodické procesy nehrají žádnou významnou roli. (Viz obr. 4)

Ten zhruba 65 letý cyklus je dobře známý, hodně studovaný a dobře pochopený, jsou to „Atlantická a Pacifická oscilace“ (AMO/PDO). Ty lze sledovat 1400 let do minulosti. AMO/PDO nejsou zapříčiněny žádným vnějším účinkem, je to „vnitřní dynamika“, vlastní „oscilace“.

Ačkoliv spektrální analýza měření historických instrumentálních teplot ukazuje silnou více než 200 letou periodu, nelze z ní činit závěry s naprostou jistotou, neboť data z měření jsou k dispozici jen za 240 let. Nicméně teploty získatelné ze stalagmitů Spannagel prozatím právě tuto periodicitu ukazují jako nejsilnější ze všech v klimatické variabilitě asi od roku 1100 našeho letopočtu.

Existence této více než 200 leté periodicity byla nicméně zpochybňována s pochybnostmi o spolehlivosti určení teplot ze stalagmitů. (I když teploty ze stalagmitů ze Spannagel dobře souhlasí s teplotami odvozenými z usazenin v Severním Atlantiku; a i když existuje sluneční „de Vriesův cyklus“, který má tuto délku periody a souhlasí i ve fázování, a ten je znám už dlouho jako podstatný faktor při určování globálního klimatu.)

Perfektním potvrzením existence dominantního vlivu více než 200 letého cyklu jak jsme ho našli my a s definitivním důkazem absence vlivu CO2 na klima nyní poskytl nedávný článek, který analyzuje sluneční aktivity jako periodické procesy.

Obr. 1 Spektrum sluneční aktivity ukazující 208 letou periodu jako nejsilnější sluneční variabilitu.

Spektrum na Obr. 1 (Obr. 1d z (2)) jasně ukazuje 208 letou periodu jako nejsilnější variaci ve sluneční aktivitě.

Obr. 2 (Obr. 4 z (2)) poskytuje sluneční aktivitu minulosti až do dneška spolu s predikcí pro nadcházejících 500 let. (Tuto predikci je třeba považovat za možnou kvůli multi-periodickému charakteru těchto aktivit.)

Obr. 2 Sluneční aktivita od roku 1650 do současnosti (měření, plná čára) a predikce pro nadcházejících 500 let (světle šedá: predikce ze spektra, tmavě šedá: predikce z analýzy vln). Písmena M, D, G značí historická minima globálních teplot: Maunderovo, Daltonovo, Gleissbergovo

Sluneční aktivita dobře souhlasí s pozemským klimatem. Tu zvláště jasně ukazují všechna historická teplotní minima. Tudíž i budoucí teploty lze předpovídat z těchto aktivit potud, pokud jsou určovány sluncem (AMO/PDO sluncem určovány nejsou).

Více než 200 letá perioda nalezená, je stejná jakou jsme našli my a v současně je na svém maximu. V důsledku jejích vlivů budou teploty klesat asi do roku 2100 na hodnoty podobné těm v poslední „malé době ledové“ 1870.

Analýza vlnek ve sluneční aktivitě Obr. 3 (Obr. 1b z (2)) obsahuje zajímavý detail. I přes omezené rozlišení ukazuje (stejně jako naše analýza stalagmitů ze Spannagel) více než 200 letý cyklus určený před více než 1000 lety. Tato oscilace se podle Obr. 3 jeví jako pravidelná celých 2500 let. (Příčiny této 2500 let dlouhé periodicity jsou v současnosti nejspíš nedostatečně pochopeny.)

Obr. 3 Analýza vlnek (ukazuje, které oscilace byly aktivní ve které době) sluneční aktivity. Dominantní oscilace (s periodami mezi 125 lety a 250 lety) jsou jasně rozpoznatelné a opakující se každých 2500 let.

Shrnutí: analýza sluneční aktivity dokazuje existenci a sílu více než 200 leté periodicity, kterou jsme našli v měřeních historických teplot stejně jako v datech ze stalagmitů Spannagel. Tento více než 200 letý cyklus je zjevně ten, který je známý jako „de Vriesův cyklus“.

Tento „de Vriesův cyklus“ spolu s AMO/PDO určují prakticky úplně globální klima minulosti (Obr. 4). To vylučuje jakýkoliv významný vliv CO2 na klima. Tohle poslední zjištění není překvapující, uvážíme-li malé množství CO2 v atmosféře a úzké absorpční spektrum oproti celému rozsahu (i z hlediska různých dokázaných NEGATIVNÍCH zpětných vazeb vyvolávaných vodou).

Obr. 4 (Obr. 6 z (1)) Naměřené teploty (černě) a konstruované z nejsilnějších 6 Fourierových složek (červeně). Fourierova analýza poskytuje více než 200 letý cyklus jako hlavní běh: pokles teplot od roku 1780 do roku 1870 a jejich následný vzestup do současnosti. Tento cyklus byl potvrzen na datech ze stalagmitů a opětovně teď potvrzen sluneční aktivitou. Člověk vidí, že teploty jsou určovány v podstatě více než 200 letým cyklem, přes nějž se překrývá 65 letý cyklus.

Obr. 5 Předpovídaná globální teplota „oficiálních“ modelů (červeně) a skutečná (naměřená) globální teplota (zeleně), kalibrací upravené tak, aby spolu seděly v roce 1980. Zdroj: Met Office

Současná „stagnace“ globálních teplot (Obr. 5) je v podstatě důsledkem AMO/PDO: sluneční de Vriesův cyklus je v současnosti na svém maximu, kolem nějž se zanedbatelně mění. AMO/PDO je v současnosti za svým maximem, což koresponduje s malým poklesem globálních teplot. Jeho příští minimum bude v roce 2035. Kvůli de Vriesově cyklu budou globální teploty klesat do roku 2100 na hodnotu odpovídající „malé době ledové“ z roku 1870.

Poznamenáváme, že křivky Obr. 5 jsou kalibrovány, aby seděly s rokem 1980. Měly by korektně sedět s předprůmyslovými časy. Takováto přesná kalibrace by nejspíš zvýšila diskrepanci mezi modely a realitou ještě podstatněji.

Lze si všimnout, že ten nejsilnější nárůst teplot od 70. let do 90. let, s nímž se „oficiálně“ argumentuje jako s důkazem oteplování od CO2, je v podstatě důsledkem AMO/PDO.