“Nechápu tu přecitlivělost ohledně užívání plynu. Na Mírové konferenci jsme definitivně zaujali stanovisko argumentující ve prospěch zachování plynu jako trvalé metody válčení… Jsem rozhodně pro využívání otravných plynů proti necivilizovaným kmenům.“ (Winston S. Churchil, 1874-1965, zápisky z Kanceláře války 12. května 1919.) Jak je to harašení zbraněmi proti Sýrii čím dál hlasitější, domněnky pořád divočejší a dvojí metr, popichování, piklení a financování teroristů (pardon: „pomoc legitimní opozici“) se oslavuje v záři reflektorů, je poučné podívat se na ospravedlnění předkládaná americkými administrativami u několika dalších vražedných vpádů nedávné historie. Tento měsíc je třiadvacáté výročí americké invaze do Panamy 20. prosince 1989, když se Panamci chystali na vánoční svátky.

V krátkém ohlédnutí je tu vzpomínka zesnulého Philips Agee, který vzpomínal na presidenta George H. W. Bushe, jak říkal Americkému lidu, že hrozba z Panamy (v roce 2011 3 571 185 obyvatel) byla taková, že „byl v sázce celý náš způsob života.“ Agee o tom referoval ve svém trefném spise jménem povídání „Vytvářející řádné krize.“ (I) Tehdy to bylo výstižné a dnes zrovna tak. Nic se nezměnilo.

Cílem invaze bylo chytit vůdce země generála Manuela Noriegu a samozřejmě: „zřídit demokratickou vládu.“ Změna režimu.

Jak se tak blížilo předání kontroly nad Panamským kanálem Panamě (což bylo původně naplánováno na 1. ledna 1990) po století americké koloniální správy, chtěla Amerika zajistit, že to bude v rukou poddajných spojenců.

Noriega byl agentem CIA od roku 1967 (II), který také chodil do té notoricky proslulé Školy Amerik ve Fort Benning v Georgii, a k moci se dostal s podporou USA, ale jeho podpora USA zjevně ochladla. Abychom ten dlouhý příběh zkrátili, USA ho unesly a odsoudily ho na čtyřicet let žaláře.

Plán invaze se nazýval: „Operace modlitební knížka.“ Později byl přejmenován na „Operace spravedlivý případ“, což komentoval generál Colin Powell, že to byla přezdívka, kterou schvaloval, jelikož: „I ti naši nejdrsnější kritici museli pronášet ‚Spravedlivý případ‘, když nás chtěli zdrbat.“ (Colin Powell spolu s Joseph E. Persico: „Moje americká cesta“ 1995.)

Všechny ty vojenské loupeže by se jednoduše měly jmenovat: „Operace blbé jméno 1, pak 2, 3, 4“ atd., dokud ta čísla nedojdou na konec.

Dvacet sedm tisíc amerických vojáků podporovaných helikoptérami Apache zdecimovalo hodně z této malé země, jejíž obranné síly byly jen tři tisíce mužů. George Bush Snr řekl, že odstranil zlovolného diktátora, brutálního ke svým vlastním lidem (nezní to povědomě?) a že tato akce byla potřebná, aby: uchránila americké životy.“ Bylo to také, aby to: „Bránilo demokracii a lidská práva v Panamě“ – a aby to „chránilo ten Kanál.“ Ó, překvapení, co?

Manuel Noriega byl v roce 2007 z amerického žaláře propuštěn a vydán do Francie, která mu v roce 1987 udělila nejvyšší poctu této země Řád čestné legie. Ve Francii zůstal ve vězení až do prosince 2011, kdy ho vrátili do Panamy, kde je dále vězněn.

Ta téměř zapomenutá panamská decimace (pokud nejsi zrovna Panamec) byla v hustě obývaném chudinském sousedství El Chorillo taková, že toto bylo americkými akcemi zpopelněno do té míry, že se mu začalo říkat „Malá Hirošima“.

Jedna žena vypověděla, že: „Severoameričané začali pálit El Chorillo asi v 6:30 h ráno. Hodili do domu nějaké malé nařízeníčko a ten vzplanul – pak se přesunuli k dalšímu, pálili to od jedné ulice ke druhé a své paličství koordinovali vysílačkami.“

Jednoho amerického vojáka nahráli, jak vyvolává: „Žádáme vás, abyste se vzdali … Pokud se nevzdáte, jsme připraveni srovnat se zemí každou budovu a všechny budovy.“

„Všechno, co se hýbalo, stříleli,“ řekl jeden obyvatel města.

Mrtví byli shromáždění do masových hrobů a svědkové uvádí, že američtí vojáci na ty mrtvé použili plamenomety, a všímali si, že ty mrtvoly se při pálení hrozně scvrkávaly. Další byli shrnuti buldozery na hromady. (III)

Bylo to ale i horší. Ať jsou jaká chtějí ta současná bohorovná ač rozporuplná prohlášení proudící z Washingtonu a Bílého domu o nepotvrzených chemických zbraních v Sýrii, jsou tu ověřená fakta ohledně Ameriky.

„Mezi lety 1940 až 1990 použily Spojené státy různé části Panamy jako testovací prostory pro chemické zbraně včetně hořčičného plynu, VX, sarinu, kyanovodíku a dalších nervových působků v … minách, raketách a granátech; možná desetitisíce kusů chemické munice.“ (William Blum: Zlotřilý stát, 2002)

Dále při opuštění Panamy na konci roku 1999 zanechali: „mnoho míst s chemickými zbraněmi.“ Také: „V Panamě prováděli tajné zkoušky Agent Orange …“ Při invazi v roce 1989 ve vesnici Pacora u Panama City: „Ji vybombardovali chemikáliemi z helikoptér a letadel z amerického jižního velitelství látkami, které popálily kůži, způsobily intenzivní bolest a průjem.“

Mnozí analytici mají dojem, že Panama byla testovacím polygonem pro Irák.

Devět měsíců po otrávení Panamy v den výročí Hirošimy v roce 1990, nabylo účinnosti dusivé americké protlačené embargo na Irák uvalené OSN poté, co americký velvyslanec v Iráku Apríl Glaspie dal Saddámu Hussainovi zelenou, aby mohl udělat invazi do Kuvajtu, po značných kuvajtských provokacích a finanční a geografické destabilizaci regionu Kuvajtem. (IV)

Humbuk s propagandou o chemických a dalších zbraních se dostal do obrátek, což vedlo Saddáma Husseina, aby to okomentoval: „Děsím se dne, kdy řeknete že: ‚Budu dělat střelný prach z pšenice.‘“

Třináct měsíců po Panamě Amerika vedla koalici třiceti jedna zemí, aby „Irák srazila do před-industriálního věku.“ Jedinými chemikáliemi uniklými z Iráku byla jedovatá směs z vybombardovaných farmaceutických továren a výroben hnojiv, továren na výrobu aut a fabrik celé irácké průmyslové základny, včetně sloučenin obsahujících chemické a biologické látky včetně medicínských do Iráku v uplynulých desetiletích prodaných z USA, UK, Německa a dalších, což jsou prodeje, které ironicky probíhaly i v době útoku. (V)

Vysoce toxické a radioaktivní látky byly však do Iráku vneseny ve formě sedmi set padesáti tun chemicky toxického a radioaktivního ochuzeného uranu v munici (DU), která má „poločas“ toxicity 4,5 miliardy let. Irácká litanie deformovaných, předčasně narozených a potracených dětí, novorozenců zrozených už s rakovinou v maličkých hrobečcích je tichým svědectvím o zbraních hromadného ničení s unikátní zlovůlí. Irák byl bombardován po čtyřicet dva dní a nocí.

Ty bombasticky inzerované chemické zbraně, co měly být údajně v Iráku vyráběny, nebyly samozřejmě nikdy nasazeny.

24. března 1999 začalo NATO osvobozovat Kosovo od Srbska. (Praštěné americké jméno: Operace šlechetná kovadlina). Kosovo mělo odhadem deset bilionů dolarů v hodnotě „nevyčerpatelných“ minerálů v dolech v Trebca.

To „osvobození“ bylo sedmdesát osm dní neustálého bombardování včetně použití munice z ochuzeného uranu. Vyslali sem dvacet tisíc tun bomb. Systematicky zničili komunikační centra, sklady paliv, letiště, dopravní komunikace, vlaky, tržiště, čínskou ambasádu – Čína byla proti útoku, avšak NATO halasně přesvědčovalo, že mělo špatnou mapu. A samozřejmě i mediální centra. Vraždění žurnalistů je teď další rutinní praxí nikomu se nezodpovídajících válečných zločinců.

Před útokem Pentagon prohlásil, že Jugoslávská armáda vlastní nejméně dva druhy otravných plynů i s kapacitami pro jejich výrobu. US ministerstvo obrany varovalo Slobodana Miloševiče a generální štáb Jugoslávské armády: „Použije-li Bělehrad otravný plyn sarin a hořčičný plyn proti NATO, bude reakce Severoatlantické obranné smluvní aliance devastující.“

Divné bylo, že po začátku náletů už NATO nezmínilo ani slovo, které by naznačovalo, že by útočilo na v Srbsku umístěné USA zmiňované výrobní kapacity na chemické zbraně. (Zagreb Globus, 16. duben 1999, str. 18-19.)

To pustošení průmyslově velkovýrobních rozměrů však ponechalo doly v Trebca bez jediného škrábnutí.

14. října 2000 bylo u těchto dolů z helikoptér vysazeno devět set těžce vyzbrojených britských, francouzských, italských, pákistánských a KFOR vojáků. Manageři a dělníci, co s nimi zkusili bojovat, byli zmláceni a zpacifikováni slzným plynem a gumovými projektily. Odporující personál byl uvězněn.

Dokumenty OSN popisují tuto akci jako: „… zavedení demokracie do Kosova.“ Tento útok ve skutečnosti vydláždil cestu k prodeji těchto dolů obsahujících „nevyčerpatelných“ odhadovaných 77 302 000 tun uhlí, mědi, zinku, olova, niklu, zlata, stříbra, mramoru, manganu, železné rudy, azbestu a vápence „několika málo jmenovaným“ – zahraničním soukromým skupinám. (Novinové zprávy, webové stránky.)

„Kosovská osvobozenecká armáda“ byla: „… roky cvičena a podporována miliony amerických dolarů a Německých marek … přes CIA a BND (Německou zpravodajskou službu) „kvůli této válce nazývané klamně občanskou válkou“ (VI) vládami NATO i jejich mluvčími.

Chemikálie z ochuzeného uranu a s jejich radiologickými vlastnostmi padaly i na bývalou Jugoslávii. Do roku 2001 doktoři v Srby vedené nemocnici v Kosovské Milovici uvedli, že počet pacientů trpících zhoubnými chorobami narostl oproti přehledům roku 1998 o dvě stě procent.

Studie z roku 2003 OSN programu životního prostředí (UNEP) přezkoumala pitnou vodu a vzduchové částice z kontaminace v Bosně-Hercegovině. Samozřejmě, že tu nebyl: „Žádný důvod k poplachu.“ Pekka Haavisto bývalý ministr životního prostředí Finska, co teď vedl UNEP, apeloval na široké a důkladné vědecké přezkoumání, aby se určil plný rozsah a nebezpeční z tohoto znečištění. USA – ta jediná země, co použila v tomto konfliktu výzbroj z ochuzeného uranu – tohle přezkoumání zablokovala. (VII)

V Evropě však byl spuštěn poplach, když se u italských, portugalských, belgických a francouzských mírotvůrců v této oblasti do několika měsíců začala rozvíjet rakovina, velká část takto diagnostikovaných zemřela. Norští mírotvůrci pak odmítli nasazení. (VIII)

„Méně než měsíce po válce v Jugoslávii, co skončila v roce 1999, Britská národní rada radiologické ochrany varovala britské občany před nebezpečím pobytu v Kosovu kvůli kontaminaci jeho území zbraněmi z ochuzeného uranu – DU.“

Ti mírotvůrci tam byli samozřejmě jen týdny či měsíce, lidi, co v tomto regionu žili a pro jejichž zdraví i zdraví příštích generací to znamenalo trudný úděl, byli svými „osvoboditeli“ ignorováni a zapomenuti. Osvoboditelé měli starost o svrhávání dalších „tyranů“, osvobození jiných obyvatelstev od jejich životů, končetin a jejich živobytí.

Irák byl opět USA a UK bombardován během vánočního období 1998, čtyři měsíce před útokem na Jugoslávii a od té doby byl už zase v invazním hledáčku. Ty lži byly povědomé – a neutuchající, s příklady plně současných námětů, jeden z nesčetných:

„2. září 2002. Experti: Irák má tuny chemických zbraní.“

„Jelikož někteří v Bushově administrativě tlačí na prosazení preventivního úderu proti Iráku, říkají zbrojní experti, že se vrší důkazy o tom, že irácký president Saddam Hussain nahromadil ohromné zásoby chemických a biologických zbraní, které ukrývá před možným americkým vojenským útokem.“

„Washington má starosti, co kdyby Irák tyto zbraně dodal teroristickým skupinám … ‚Budeme-li čekat, až se možnost této hrozby vyjasní, mohlo by už být příliš pozdě,‘ řekl senátor Joseph Biden, D-Delaware, předseda Komise pro zahraniční vztahy.“

S tím, jak je teď Bidden vicepresidentem, nebylo by divu, kdyby tu byl i jeho vklad do překrucování ohledně Sýrie s podivuhodně podobnými formulacemi těm jeho.

„Jon Wolfsthal, analytik u Carnegieho nadace pro mezinárodní mír, řekl, že irácké zásoby jsou významné: ‚Irák nadále vlastní několik tun chemických bojových látek, dost na to, aby zabyly tisíce a tisíce civilistů či vojáků,‘ řekl Wolfsthal.“ (IX)

Další: „Zbraňoví experti OSN řekli, že Irák může skladovat více než 600 metrických tun chemických látek včetně hořčičného plynu, VX a sarinu. Některé z 25 000 raket a 15 000 dělostřeleckých granátů s chemickými působky by se do toho také mohly započítat,“ říkají experti.

„Obavy plynou z toho, že buď už mají k dispozici – nebo by rychle mohli obnovit výrobní kapacity na – ohromná množství antraxu s tunami materiálu,“ překrucoval dále Wolfsthal.

„Ministr obrany Donald Rumsfeld“ tvrdil: „… Irák má mobilní laboratoře biologických zbraní, které by pro americké síly bylo téměř nemožné zaměřit.“ V sázce jsou životy tisíců lidí, řekl. A opravdu od invaze počet Iráčanů usmrcených americkýma či britskýma rukama nebo rukama jejich militantů a jimi instalované loutkové vlády není tak moc daleko od holocaustu.

Podle Jonathana Schwarze, který 5. února 2003 zrevidoval ten paklík lží o Iráku od generála Colina Powella pro OSN: „Moji kolegové, každé prohlášení, které dnes učiním je podloženo zdroji, solidními zdroji. Nejsou to domněnky. To, co vám předkládáme jsou fakta a závěry vycházející ze solidního zpravodajství …“ Powell toho teď lituje.

Schwartz je ale nemilosrdný. Na páté výročí Powellových zavádějících nesmyslů 5. února 2008 to okomentoval: „Po tom množství kritiky, která se za to na Powella snesla – ji prohlásil za ‚bolestnou‘ a za něco, co ‚se se mnou navždy potáhne‘ – avšak ani zdaleka se to nedá ospravedlnit. Powell zdaleka nebyl jen na strašném omylu, jsou tu přesvědčivé důkazy, že fabrikoval důkazy a ignoroval opakovaná varování, že to, co říká, je nesmysl.“

Zcela ilegální invaze do Iráku založená na trans-atlantickém paklíku lží se odehrála jen o pětačtyřicet dnů později. Operace velice blbé jméno? „Operace osvobození Iráku“: Jó-OIL.

Lži o Libyi – která se za plukovníka Kaddáfího dostala na špičku v Ukazatelích lidského rozvoje z celé Afriky – jsou v čerstvé paměti. Nicméně pár připomínek:

CIA si platila ve výše uvedených invazích hojnost Quislingů a dalších podobných mnohá desetiletí. Seznamte se s generálem Abdulem Fatahem Yunisem. To byl ministr vnitra plukovníka Kaddáfího, který „dezertoval k opozici“ – zajímavé by bylo, za kolik se prodal – a stal se náčelníkem štábu vzbouřenců: „Ten prosil spojence z NATO, aby rebely vyzbrojili těžkou výzbrojí včetně vrtulníků a protitankových střel k obraně obléhaného města Misurata. Předpověděl, že diktátor … bude připraven v poslední instanci nasadit proti rebelům a civilnímu obyvatelstvu chemické zbraně.“ (Úžasná slova jako by vytržená ze současného inventáře syrské „opozice“.)

„Kaddáfí je už zoufalý. Bohužel pořád má asi 25 procent svých chemických zbraní, kterých by mohl, jelikož je v zoufalé situaci, použít….“

„O plukovníku Kaddáfím je známo, že má kolem deseti tun hořčičného plynu, které zbývají ze zásob, které byly zničeny pod dohledem orgánu Spojených národů, Organizace pro zákaz chemických zbraní.“ (X)

Při zpětném ohlédnutí v roce 2002 mnoha cenami za investigativní žurnalistiku ověnčený redaktor Sunday Herald Neil Mackay vysvětlil, že: „Britská vláda motivována chamtivostí a naprostým nedostatkem morálky porušila Konvenci o chemických zbraních prodejem chemikálií, „které lze převést na válečné zbraně.“

Mezi zeměmi, které mají prospěch z britských prodejů Mackay uvedl i Libyi, Jemen, Izrael, Saúdskou Arábii, Kypr, Indii, Keňu, Kuvajt, Malajsii, Nigérii, Omán, Pákistán, Singapur, Slovinsko, Jižní Afriku, Jižní Koreu, Srí Lanku, Tanzánii, Turecko a Ugandu, což je obvinění, které Ministerstvo obchodu a průmyslu „jasně přiznalo“.

Poté, co se Tony Blair v březnu 2004 objal s plukovníkem Kaddáfím, oznámila britská vláda plán na vyslání svých expertů do Libye, aby zničili chemické zbraně, které tam prodali, s uvedením, že plukovník Kaddáfí ohledně jejich existence Blaira mystifikoval. To, že za ně měli účtenky, jim zjevně uniklo. Stejná britská dvojakost jako u Iráku.

Mezi zahájením zničení Libye 19. března 2011 a jejím převzetím NATO 31. března 2011 USA a UK na tuto zemi s populací pod šest a půl milionu lidí shodili sto deset křižujících střel. Když NATO vydalo rozkaz k „humanitární intervenci“ vyslali na tuto maličkou populaci 26 500 bombardovacích misí.

Pro ty děti ztracené v Libyi samozřejmě president neprolil žádné slzy, ač jejich úmrtí předcházela nepředstavitelná hrůza tohoto masakru, který měl dvě blbá jména, jedno pro USA – „Operace rozbřesk Odyssey“ a druhé pro NATO „Operace jednotný ochránce“, to druhé už nelze ani komentovat.

Kaddáfí sám ztratil tři malá vnoučata a tři syny. V roce 1986 při jiném americké bombardování ztratil adoptovanou dcerku, teprve batole.

V okamžiku, kdy se ministryně zahraničí Hillary Clinton dověděla o jeho strašné smrti z rukou NATO „ochraňované“ vzteklé bandy, tak se otevřeně do televize rozchechtala, když řekla: „Přišli jsme, viděli jsme, je po něm.“

Jak dlouhý věk už uběhl od doby, kdy řekla: „Opravdu věřím, že výchova dítěte má hodnotu celé vesnice.“ Teď její víra zjevně spočívá ve zničení vesnice, jejích dětí, rodičů a zlynčování vesnických starších kvůli možnosti zachechtat se u televize.

4. prosince 2012 varovala Clintonová, že syrský president Bashar al-Assad možná přemisťuje, hádejte co – „zásoby chemických zbraní“.

„Projevili jsme své stanovisko velice jasně. Tohle je pro Spojené státy červená linie. Nebudu nic konkrétního předesílat, co bychom udělali v případě věrohodných důkazů, že Assadův režim se uchýlil k použití chemických zbraní proti vlastním lidem, ale stačí říci, že kdyby k tomu nakonec došlo, tak určitě plánujeme přistoupit k akci,“ řekla na tiskové konferenci v Praze.

Zbraně samozřejmě: „Mohlo bych jich být použito k naplnění plynem sarin,“ podle dalšího činitele USA. A zas další dodává: „Zajímáme se o každý pohyb, který by mohl signalizovat, že jsou nějak připraveni na použití chemických zbraní proti svým vlastním lidem.“ (XI)

„Je to zase všechno takové Déjà vu,“ když to zase povídají.

Sýrie odpověděla 6. prosince: „Sýrie zase zdůrazňuje, podesáté, posté, že kdybychom takovéto zbraně měli, nebylo by jich použito proti jejím lidem. Nespáchali bychom sebevraždu,“ řekl libanonské televizi Al Manar náměstek ministra zahraničí Faisal Al Maqdad…“

„Máme obavy z konspirace na poskytnutí záminky pro nějakou následnou intervenci do Sýrie ze strany těch zemí, které zvyšují tlak na Sýrii.“ A opravdu. Těžko by to bylo poprvé.

Koncem října dorazila americká vojska do Jordánska na velké spojené cvičení u syrských hranic. Operace s blbým a dětinským jménem: „Operace dychtivý lev.“ Al Assad v arabštině znamená – lev.

Ironií je, že první domněnky o tom, že Sýrie má chemické zbraně, nejspíš přišly od Johna R. Boltona, o kterém se kongresman Henry Waxman domnívá, že to on přesvědčil George W. Bushe, aby začlenil to pohádkové vyprávění o iráckém nákupu žlutého koláče – uranu z Nigeru – do své řeči o stavu Unie v roce 2003. Tyto domněnky nejsou potvrzeny, nicméně dokumenty o tom jsou pořád utajené.

Bolton je zapojen do spousty ne zrovna liberálních organizací včetně Projektu pro nové americké století, Židovského institutu pro záležitosti národní bezpečnosti (JINSA) a v současnosti je ve zprávách za Národní asociaci držitelů pušek.

Co se týče Sýrie, mělo by se rovněž připomenout, že proti této zemi jsou čím dál dusivější sankce už od roku 2004.

Bývalý hlavní zbrojní inspektor v Iráku Scott Ritter napsal, že: „Chemické zbraně mají skladovací životnost pět let. Biologické zbraně mají skladovací životnost tři roky.“ Z těchto se rovněž uvolňuje „éter“, říkají experti, který by satelitní dohled zachytil, a tomu je Sýrie, stejně jako byl před Irák, velice důkladně podrobena.

Nebesa odpusťte Washingtonu, Whitehallu, Tel Avivu a té koalici ten opětovný nucený křik „Vlk!“ Nebesa pomozte každému, kdo jim věří.

Překlad: Miroslav Pavlíček

Zdroj: globalresearch.ca

]]>