Máme snad věřit oficiální Trumpovské povídačce o změně postoje USA k Severní Koreji a o tom, jak USA jásají nad rozhovory Sever-Jih, máme snad přestat věřit, že americký prezident Trump byl předtím na Severní Koreu až „příliš drsný“ a že se teprve teď rozhodl projevit určitou „flexibilitu“. Ač to zní velice blahosklonně a velkoryse, tak to bohužel není realita a tudíž se tomu také dost těžko dá věřit.


Podle mediálních zpráv všichni počínaje americkým ministrem obrany Jim Mattisem přes generála Joseph Dunforda, předsedu společných náčelníků štábů až po amerického ministra zahraničí Rexe Tillersona mají silné námitky proti válce se Severní Koreou a tlačí na diplomatické řešení této jaderné krize. Ti všichni rovněž Trumpa informovali o „katastrofických“ důsledcích takové války, čímž odporují daleko více jestřábím postojům H.R. McMastera, národně bezpečnostního poradce prezidenta, jehož personál byl hlavním zdrojem úniků o chystaných amerických útocích k „rozflákání čumáku“ Severní Koreji.

A zase, je to jen po těchto tvrdými slovy podaných hlášeních, kdy byl Trump nucen utlumit své bombastické tweety a svou jestřábí rétoriku proti Severní Koreji a až do dubna odložit společné vojenské cvičení USA s Jižní Koreou – což mělo v daných podmínkách předvést sílu amerického odhodlání zajistit Soulu bezpečnost. Ale v této odpovědi se rovněž ukazuje rostoucí napětí, které skrytě roste mezi Soulem a Washingtonem.

Mezi Soulem a Washingtonem není všechno tak hezké

Bez ohledu na způsob, jakým Severní Korea zvýšila úroveň ohrožení, aby de-eskalovala situaci, tak to stejně přímo nevysvětluje, proč Jižní Korea začala se zmírňováním napětí se Severem. Zdravý rozum naznačuje, že Jižní Korea by se měla po nasazení jaderných raket Severem k USA přimknout ještě pevněji, ale stal se pravý opak. Je to nepřítel, ke komu se Soul obrátil. Proč? Jediný významný důvod, který přichází na mysl, je rozšiřování propasti mezi Soulem a samotným Washingtonem. Ve Washingtonu panují značné obavy z prohlubující se propasti mezi oběma zeměmi s tím, jak Trumpova administrativa klade důraz na zrušení dohody o volném obchodu KORUS. V kombinaci s tímto jsou tu i přetrvávající spory ohledně nového kola vyjednávání o obranné spolupráci a Trumpův požadavek na novou dohodu o sdílení břemene obranných nákladů.

V tomto kontextu je vstřícnější postoj Jižní Koreje vůči Severní Koreji pochopitelnější jako další vyjednávací páka vůči USA, čímž USA tlačí do ještě obtížnější situace, než v jaké by se jinak ocitly, a ty, kdyby odporovaly těmto rozhovorům, tak se dostanou do pozice ‚nepřítele Korejského lidu‘. Trumpova „flexibilita“ má tudíž své kořeny nikoliv v jeho osobě, nýbrž v měnících se geopolitických dimenzích Korejského poloostrova.

Tato dynamika se mění nejen kvůli tomu, že obě Koreje se k sobě začínají tulit, ale také protože i další regionální mocnosti, zvláště Rusko se začínají o tento poloostrov zajímat způsobem, který by mohl značně zmenšit napětí. Rusko mocnost Rusko se staví do pozice, že bude jednat, pokud se rozhovory mezi oběma Korejemi pořádně rozhýbou tak, že prodlouží transsibiřskou železniční magistrálu přes Severní Koreu až do Jižní Koreje a rovněž stavbou ropovodů a plynovodů propojujících Sibiř a ruský Dálný východ s korejskými trhy. USA mají tudíž všechny důvody k obavám z tohoto vývoje a změna jejich stanoviska k této záležitosti znamená vstup do vleku toho, kam to vede Soul.

Ale Trumpův pokus skrýt tento vývoj za svoji příznačnou moudrost by neměl být žádným překvapením, protože to je přesně ten způsob, jakým se od nového prezidenta chce, aby jednal. Ale přes jeho metody představuje to, co se děje v terénu na Korejském poloostrově, jen nepatrný spíš žádný důvod k válce mezi Severní Koreou a USA nebo mezi oběma Koreami. To uvolňování nejspíš nějakou dobu potrvá a s tím, jak jsou Rusko a Čína ochotny to rozšířit, tak USA nezbylo nic jiného, než začít být „flexibilní“.

Salman Rafi Sheikh

Zdroj: journal-neo.org