Jestli si něco vybavím jako první silný moment z listopadu 1989, tak úlek, když se na obrazovce objevil dnes už ikonický záběr rozzuřeného policajta, který obuškem prásknul do kamery. Záběry na kordón policistů, který obušky a radlicemi potlačuje demonstraci znala v té době většina lidí jen ve spojitosti s kapitalismem. Potlačování demonstrací měli lidé v hlavách spojené v Pinochetovým Chile. Možná s Margaret Thatcherovou.



Byla to obvyklá masáž, kterou socialistický režim rád pouštěl do éteru, aby ilustroval, jak je kapitalismus životu téměř nebezpečný.
Bylo to šokující. Skutečně šokující.

Po prázdninách 1989 už komunistický režim zažíval otřesy ve všech státech východní Evropy. Mezi lidmi se šeptalo a vědělo o samizdatech, o Solidaritě, zakázaných autorech, prominentních emigrantech, které komunisté důsledně vymazávají z veřejného života. Většina lidí také velmi dobře věděla o vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Vědělo se i o Chartě77 a výzvě 2000 slov, kterou tehdejší tisk označil jako revanšistický pamflet, ale který běžně koloval mezi lidmi na cyklostylu a v opisech.

Četl jsem to. A napsal panu šéfredaktorovi Nové svobody, aby jej otiskli. Proč by ne, když se režim jevil jako věčný a na věčné časy; přišlo mi tedy v mých 18 normální, že se zveřejní i text, který sebou nese polemický obsah. Odpověděli mi. Asi jsem jim svým naivním idealismem přišel spíš k smíchu, ale odpověděli. Že se nechtějí podílet na šíření podvratných myšlenek. A abych studoval.

Žil jsem v Ostravě. A vojákoval v Třebíči.

Ostrava byla velmi temné místo. Doslova. Po setmění se město hýbalo opilými a veselými lidmi, všudypřítomný cvrkot, prosycený zápachem smogu, cigaret, piva a kořalky doprovázel divoké večírky v hospodách, plné umaštěných, veselých, opilých lidí, jejichž jedinou starostí bylo, jak se vyhnout zítřejší šichtě. O Havlovi se nemluvilo a o disidentech se ani nevědělo.

Na politiku svorně nadávali všichni. Stejnou měrou jako na ni kašlali. Vtipů na Husáka bylo nepočítaně a každý den lidová tvořivost přinesla novou, pekelně vytříbenou urážku systému a jejich šedivých bezvýrazných představitelů.

Ostravu reprezentovala burza. Jakýsi sobotní ostrůvek kapitalismu, kde se dalo pořídit zboží z Turecka, Maďarska a Polska, koupit džíny, balení „fáčka“, mýdla v pěkném obalu, digitálky, parfémy, kazeťák, video, desky nebo třeba pěkná trika. Kontrast mezi zoufalstvím běžných obchodů a atraktivním zbožím, prodávaným z rozložené deky byl viditelný. A názorně vysvětloval rozdíl mezi západem a východem.

Ostrava demonstrace neřešila. Vědělo se i o nich, ale také se vědělo, že jsou to spíš akce studentů a ve většině jim nikdo moc nepřikládal žádný větší význam. Pro Ostravu byl v tu dobu významný Nohavica. Lendl. Baník. Navrátilová. Rotunda. Spolek. Boccaccio. A Mamula, ten nechvalně, protože nutil lidi chodit do práce i v sobotu a zdarma a burcoval a provolával slávu stachanovcům, i když všichni moc dobře věděli, že na strojích z éry Rothschildů už západ nikdy nikdo nedožene.

Myslím, že lidé zbystřili v okamžiku, kdy „dederoni“, jinak východní Němci, začali hromadně přelézat plot velvyslanectví spolkové republiky a prostřednictvím diplomatické cesty emigrovat na západ. Bylo to nepochopitelné. Nechávali po ulicích Prahy klidně stát i své Trabanty a v obrovském množství odcházeli na Západ.

Československá televize o tom informovala velmi střídmě.

A pak náhle, jako zjevení, všichni uviděli v televizi ty podivné a neobvyklé záběry. Jak režim surově mlátí lidi. V Praze.

Bylo to nepochopitelné. V knedlíkové realitě ospalého socialistického Československa, s režimem, jehož oprýskaná fasáda nabízela místo neonů jen rudé transparenty se zašedlými milionkrát omletými frázemi o pokroku, budování, společném úsilí a závěrech komunistických sjezdů, jejichž smysl nechápal už naprosto nikdo, se odehrával reálný střet s komunistickým režimem.

Podobně jako dnes Česká televize i tisk průběh demonstrací komentovaly jednoznačně ve smyslu panujících pořádků. Zaprodanci, lůza, delikventi, pomatenci, revanšisté, inspirovaní centrálami a západními rozvědkami. Mladí lidé, veksláci, příživníci.
Byli jsme zvědaví. Co na to řekne Jakeš. Bilak. Indra, Husák. A Kabrhelová, soudružka. Všechny ty nenáviděné šedivé ikony nenáviděného šedivého systému, který kdysi sám sobě zlomil vaz podrobením a podřízením se Sovětskému svazu.

Jenže oni neřekli nic.

V roce 1948 byli lidi jako Zápotocký, Gottwald, Svoboda, Kopecký, Slánský relativně mladí. Nebezpeční chlapi, kteří prošli zkušeností z ruské fronty. Říká se, že kdo viděl, co se dělo na Dukle, byl doživotně poznamenaný. A neřešil drobnosti jako starost o život. Měli chuť se rvát a vyhrát. A vyhráli to.

V roce 1968 už to byli jiní komunisté. Dubček, Smrkovský, Černík nebo Kriegel chtěli být demokraty. Chtěli to zkusit jinak. Možná, kdyby jim to vyšlo, tak jsme byli nejmodernější a nejbáječnější zemí východu. Burzy by byly jinde, od nás by jiní kupovali „západní zboží“ a přes hranice by nám záviděli západní videoklipy, jako jsme záviděli my Polákům Katowice Dwojku.

V roce 1988 byli komunisté staří. Jednoduše zestárli. Jako nedemokratická strana si přirozenou výměnu kádrů nemohli dovolit. Natož soupeření koncepcí, které by jim zajistilo, že v čele strany bude vždycky nějaký ten charismatický lídr, jakým byl třeba Svoboda, kterého lidé přirozeně milovali a ctili.

Jejich debaty o systému vždy zahrnovaly drakonické metody. Tresty. Věznění. Popravy. Když spolu soupeřila dvě křídla, to poražené muselo obvykle emigrovat. Nebo dopadlo jako Slánský.

Takhle si sami mezi sebou spolehlivě vykopali hrob.

Když se v roce 1989 jejich systém začal vlastní vahou sesouvat, nebyl tam už nikdo, kdo by dokázal sešupu zabránit, nebo jej i jen usměrnit.

V té chvíli přišel Havel.

Bylo to stejné zjevení, jako předtím záběry policajtů, mlátících studenty.

Havel přišel totiž s novým jazykem. A neobvykle pravdivým popisem skutečnosti. Po létech zakrývání pravdy se náhle vynořil člověk, který neuhýbal. Mluvil pravdu a říkal ji tak krásnými, silnými a pravdivými slovy, až se tajil dech.
Jako by dítě řeklo Král je nahý.

Nikdo nemohl tušit, že Havel se nezjevil ze vzduchoprázdna. Že je to profesionál, divadelní dramaturg, zvyklý pracovat s texty, zvyklý poměřovat každé slovo silou intelektu a pracemi světových spisovatelů, politiků, myslitelů, se kterými tiše soupeřil. Že je to člověk, který se zapojil do dění už před 1968, kde vedl pankáčsky odvážné projevy na oficiálních sjezdech spisovatelů, na kterých se utvářel celospolečenský kurz. Že psal dopisy Husákovi, setkal se jako představitel opozice s Mitterandem, cituje jej zapovězená Svobodná Evropa. Že se za své přesvědčení nechal zavřít. A že je to také potomek prvorepublikového podnikatelského elitního podnikatele Havla, kterému patřila Lucerna i Barrandov.