Šéf americké diplomacie, ministr zahraničí Antony Blinken ve svém prvním významném projevu Americkému lidu předestřel „cíle a hodnoty“ administrativy Joe Bidena. (Foto: Flickr)

Podle Blinkena tato administrativa nebude jen paběrkovat po tom, co zanechal bývalý prezident Barack Obama, protože se od té doby strategický kalkul USA změnil. Jak řekl Blinken: „Díváme se na svět už jinýma očima,“ i když, „některé principy přetrvávají.“

Prvním z těchto přetrvávajících principů, řekl, je ten, že je důležité zapojení Ameriky všude po světě. A to je pravda, jelikož když se do toho jako mezinárodní vůdce nebude vkládat Amerika, říká, tak tuto vůdcovskou roli převezme jiná země a ta bude potenciálně podvracet americké zájmy. Spolu s tím by abdikace na vůdcovství Ameriky také mohlo vést k tomu, že to nepovede nikdo, což by vytvořilo ještě větší nebezpečí. Obojí by bylo, ujišťoval lidi doma Blinkenstein, pro Ameriku špatné.

Zadruhé je třeba, aby národy spolupracovaly. Blinken říkal, že Bidenova administrativa chce vést pomocí diplomacie, „protože to je nejlepší způsob, jak si poradit s dnešními výzvami.“ Spolu s tím chce Biden udržet vojenskou nadřazenost Ameriky, protože americká diplomatická síla nezbytně závisí na její vojenské síle.

Blinken doufá, že tyto neotřesitelné principy zavedou americkou zahraniční politiku zpět do časů nestranickosti, tj. do dob, kdy se Republikáni a Demokraté chytávali za ruce a protlačovali americkou dominanci společně jako jeden muž. A o tom je nevyhnutelně celý Blinkenův projev ve všem všudy: To, co je dobré pro Ameriku, to je dobré pro svět. To všechno zní až příliš povědomě.

Ale v té osmibodové agendě Bidenovy zahraniční politiky tak, jak byla předestřena, přinejmenším nějaká pozitiva jsou.

Spolupráce na COVID-19 se zajištěním, že celý svět má přístup k vakcínám a položení základů pro prohloubení mezinárodního zvládání této chorobu je kriticky důležité, je to v americké zahraniční politice pozitivní vývoj. Tím se pracuje na zajištění globálního ekonomického zotavení a řeší se tím nerovnosti, které by se pouze koronavirovou pandemií prohloubily. Oba tyto cíle jsou obdivuhodné, jak ale Bidenova administrativa přejde od slov k činům, to se ještě uvidí.

Blinken také říkal, že USA chtějí všude po světě obnovit demokracii, kdy nejdříve dají do pořádku svůj dům. Přiznání, že v americkém systému jsou opravdu trhliny, je dost významné, ale také pozitivní. Aby se mohly USA vykreslovat jako výjimečná země, tak by opravdu měly žít podle nesmírně vysokých standardů. Blinken dále řekl, že USA  už nebudou prosazovat vojenské intervence nebo změny režimů, protože Americký lid už v tuto metodu „prosazování demokracie“ ztratil víru.

Pak přišla řeč na reformu imigrace, na revitalizaci aliancí s klíčovými spojenci Ameriky i na klimatickou změnu a na technologie. Ač Bidenův přístup k těmto otázkám bude určitě odlišný, tak je Blinkenův projev líčil v povědomém smyslu.

Tím snad zcela nejdůležitějším bodem onoho projevu byl jako poslední přednesený bod, což byly vztahy USA s Čínou. Podle Blinkena však ač mají USA rozkoly s řadou zemí po celém světě, tak Čína představuje jedinou vážnou hrozbu „stabilnímu a otevřenému mezinárodnímu systému,“ který Amerika nastolila. „Všechna ta pravidla, hodnoty a vztahy, které vedou svět tak, aby fungoval způsobem, jaký od něj chceme,“ řekl Blinken, ta by mohla Čína podvrátit.

V tomto smyslu zdůrazňoval Blinken potřebu, aby Washington k Pekingu přistupovat z pozice síly. Podíváme-li se zpět na druhý princip Bidenovat zahraničně politického přístupu, je jasné, že to znamená dostrkat Amerikou vedené aliance proti Číně a opřít se o sílu amerických ozbrojených sil. Tento konkrétní bod nejenže zní jak z minulosti z časů politiky „Amerika v první řadě“ z posledních čtyř let za Donalda Trumpa, nýbrž ve skutečnosti zní, jako by Blinken opsal tuto část svého projevu ze Studené války.

Čína ale není Sovětský svaz. Čína nevyváží revoluci, nikdy nevedla diplomacii s napojenými ideologickými nitkami a ani nechce rozvracet mezinárodní systém. Čína v tomto systému ve skutečnosti už po dobu své existence dosahovala nesmírné prosperity, kdy po tu dobu byla největším tahounem kampaně vytahování lidí z bídy v lidské historii a nyní funguje jako nejstabilnější ekonomika světa.

Na druhou stranu z toho míru, který Washington sliboval na konci Studené války, se stala úplná fraška. Jakmile USA dosáhly unipolární dominance, tak se činy jednostranné agrese ze strany USA jen stupňovaly: Z agresivních válek se stala běžná věc, normou se stala diplomacie nulového součtu (kdo koho obehraje), jednostranné sankce byly a pořád neustále jsou a porušování suverenity americkými vojsky je ve Washintonu nudnou rutinou.

Ve skutečnosti, aby se ten „stabilní a otevřený mezinárodní systém“ naplnil, tak je třeba, aby se USA oprostily od své válečnické mentality, i kdyby ta třeba měla být vedena s vybraným chováním a s úsměvem.

Bradley Blankenship