Dnes: Zásadní proměna amerického postoje vůči situaci v Sýrii, Egypt oficiálně vzpomíná na časy SSSR, dohoda s Íránem o jádru je zase „vcelku možná“, libyjská vláda využívá civilisty jako lidské štíty a další vývoj na Blízkém východě. Situace kolem Sýrie se mění s každým dnem a kvantita změn se pomalu ale jistě mění v novou kvalitu. Už minulý měsíc jsem se pokoušela shrnout ústup Spojených států z Blízkého východu jako takového, nyní k tomu lze přidat další konstatování.
Mám na mysli podivuhodně chladnou americkou reakci na postup syrské armády k Aleppu, druhému největšímu městu země, po jehož dobytí už rebelům nezůstanou prakticky žádné opěrné body, samozřejmě s výjimkou bašt Al Kajdy na severu u tureckých hranic.
Cesta na Aleppo se vládním jednotkám otevřela počátkem listopadu, kdy dobyly Al Safíru jihovýchodně od Aleppa, která sloužila rebelským oddílům coby svého druhu „match point“. Krátce na to armáda znovu obsadila svou někdejší základnu 80. brigády i přilehlé aleppské mezinárodní letiště, které rebelové ovládali skoro rok. Rebelové ztratili i strategické opěrné body v oblasti Homsu a Damašku, dva významní velitelé byli zraněni.
Vládní oddíly si tak otevřely zásobovací trasy do „svých“ čtvrtí v Aleppu i možnost leteckého zásobování, což jsou klíčové předpoklady ke konečnému dobytí aleppských čtvrtí v rukou rebelů (přičemž některé kontrolují rovněž Kurdové, ti ale vesměs proti Damašku nebojují). Po celou dobu spolu s armádou postupují i šíitské oddíly libanonského Hizballáhu a iráckých bojovníků.
Územní zisky syrské armády během listopadu jen dále posilují zranitelnost rebelských uskupení. K tomu deník Al Kuds al Arabí píše o „stovkách“ dezertérů, kteří se vracejí do řad vládní armády, a když tohle přiznávají noviny financované Katarem, který je jedním z hlavních sponzorů džihádu v Sýrii, tak si lze vsadit na to, že je to jev už jen těžko utajitelný a v reálu nepůjde jen o stovky, ale spíš o tisíce. Hlas Ameriky mezitím citoval jednoho z rebelských lídrů, který se podivoval, že syrská vláda „podle všeho podceňuje míru, s níž vnitřní spory mezi rebely podlomily jejich bojeschopnost, a je při přípravě útoku na Aleppo až příliš obezřetná“. Zkrátka, klíčová bitva o (před válkou dvoumilionové) Aleppo je na spadnutí a pokud armáda město ovládne – a nic zásadního nenasvědčuje opaku – nezbude rebelům moc možností, snad s výjimkou nějaké masivní protiofenzívy. Pokud se jim ale nepodaří překonat vzájemné rozpory, nedají se dohromady a neuspějí, tak bude chalas.
A právě na tuto situaci Spojené státy reagují nezvykle nevýrazně, z čehož lze usuzovat na jejich skutečně zásadní obrat. Na tiskové konferenci ministerstva zahraničí USA 1. listopadu třeba nepadlo o účasti Hizballáhu nebo íránských Revolučních gard v bojích v Sýrii po boku vládních jednotek ani slovo, na tiskovce 4. listopadu byl Hizballáh zmíněn jednou, ale v jiné souvislosti (jednalo se o zprávu kuvajtských médií o navázání kontaktů mezi USA a Hizballáhem, což je samo o sobě zajímavé, ale mluvčí Jen Psakiová odpověděla, že jí o tom není nic známo), tiskovka z 12.listopadu se dotkla možnosti vojenského vítězství Damašku, ale bez zmínky o Hizballáhu nebo Íráncích, a úplné jasno vnesla tiskovka ze 13. listopadu, na níž Jen Psakiová na otázku ohledně rychlého postupu vládních sil na Aleppo a úspěchů při „očistě“ okolí Damašku odpověděla: „No, vždy jsme říkali, jak víte, že ve vývoji situace v Sýrii to bude často nahoru a dolu… Jsem si jistá, že se režim vždy soustředil na územní zisky. Nemyslím, že by to mělo kohokoli překvapovat. Dále ale máme za to, že neexistuje vojenské řešení situace a proto prosazujeme politickou cestu.“
Je třeba překlad? Možnost pádu Aleppa a porážky rebelů je pro USA nyní jen „vývojem nahoru a dolu“ a nikdo by neměl být překvapen tím, že Bašár Asad chce ve válce zvítězit. Je kuriózní, že ze stejného místa táž osoba loni v srpnu oznámila zařazení Hizballáhu na seznam teroristických skupin. A z téhož místa padala ještě letos v květnu drtivá kritika na Írán za to, že Sýrii pomáhá, konkrétně že pomáhá „Asadovu režimu brutálně potlačovat opozici, zabíjet civilisty a přispívat k regionální nestabilitě, obzvláště v Libanonu“. To všechno odvááál čas… dnes už nikoho nevzrušuje ani prohlášení šéfa Hizballáhu Hasana Nasralláha, že jeho bojovníci zůstanou v Sýrii „jak dlouho bude třeba“.
A tak lze s vysokou dávkou jistoty konstatovat, že USA už nevyužívají konfliktu v Sýrii coby své „proxy“ války proti Íránu, naopak, šíitští ozbrojenci i íránské oddíly už jsou vnímáni jako legitimní součást problému. A nejspíš lze konstatovat i to, že se USA potichu shodly s Ruskem, že Asad smí porazit (a zlikvidovat) džihád ve „své“ Sýrii. Je příznačné, že tenhle veletoč nechal Černého Petra (v praxi by se ta hra mohla jmenovat třeba „Přítel Sýrie“) bojovníků za Asadovo svržení Turecku na jedné straně a Saúdům a dalším tmářským feudálům z Perského zálivu na straně druhé. Ať si poradí, jak chtějí, protože Obama se nyní rozhodl pro sblížení s Íránem…
Faktem ovšem je, že skoncovat se sunnitským džihádem v Sýrii nechtějí jen Bašár Asad, USA, Rusko, Írán, Irák, Hizballáh (ta koalice vypadá fakt zajímavě), ale také – z různých partikulárních důvodů – také Egypt, Jordánsko nebo Spojené arabské emiráty a z posílení radikálního a především organizovaného islámu nemá radost ani Saúdská Arábie. Káhira se po svržení islamistické vlády vydala na cestu radikálního sekularismu (s národnými špecifíky), Jordánsko o rebelech v Sýrii mluvilo jako o Talibanu už dávno a král se začal – v případě přelití války do jeho země – obávat o svůj trůn, a zhruba totéž platí i pro Saúdy nebo SAE – jejich cílem nebyla proměna oblasti v extremistický chalifát, jak o něm sní nynější džihádisté v Sýrii, ale prodlužováním války chtěli „jen“ vykrvácení Íránu a oslabení jeho vlivu v regionu.
A protože USA mají zničehonic jiné zájmy, než válčit v Sýrii, všichni se začali starat o sebe. Turecko ze svého území vypovědělo saúdskou tajnou službu, která poskytovala catering Al Kajdě v Sýrii, a obrátilo se k Íránu – vzájemný obchod mezi oběma zeměmi letos dosáhne 30 miliard dolarů, západní sankce nesankce. A k tomu byl na návštěvu Ankary oficiálně pozván i další spojenec Sýrie (a vazal Íránu), irácký premiér/diktátor Núrí Málikí. Když k tomu přičteme ještě prohlášení tureckého premiéra Recepa Erdogana z minulého týdne („Organizace jako Nusrá a Al Kajda nemohou mít v Turecku útočiště. Budeme s nimi bojovat.“), zdá se, že lze situaci shrnout následovně: Syrští rebelové už nemohou počítat s pravidelnými dodávkami zbraní přes Turecko nebo Jordánsko; saúdští a jiní ropní panovníci využijí svých miliard, aby posílili rozkol mezi džihádisty v Sýrii a zabránili jim proměnit se v jednotné hnutí, které by ve finále mohlo ohrozit je samotné; syrské vládní jednotky budou co nevidět u Aleppa (se všemi výše zmíněnými důsledky pro rebely).
Při takovém aktuálním složení šachovnice není divu, že syrské provládní portály mají za to, že „politického řešení už netřeba“, protože armáda vše vyřeší dřív než se zahraniční politici na něčem shodnou. V médiích se přitom už objevily zprávy, podle nichž bylo nové (bůhvíkolikáté už?) datum mírové konference přezdívané Ženeva 2 stanoveno na 12. prosince, nicméně Washington i Moskva unisono připomínají, že žádná taková shoda (zatím?) neexistuje. Místo toho si ruský prezident Vladimir Putin – prý vůbec poprvé za dva roky – telefonoval s Bašárem Asadem a pochválil ho (mimo jiné) za ochotu vyslat delegaci na mírové rozhovory. Damašek vzápětí zareagoval na požadavek syrské exilové opozice, která svou účast na mírové konferenci podmiňuje předchozí Asadovou demisí, a označil ji za „pomatenou“. Vzhledem k nové pozici (nejen) USA a k takřka nulovým vazbám exilové opozice na Sýrii (a zničehonic i nulovému významu pro „Přátele Sýrie“)… je to vcelku trefné.
Z dalšího vývoje kolem Sýrie je významné třeba to, že třeba francouzská banka UBAF „odmrazila“ syrské účty a uvolňuje peníze na nákup potravin, konkrétně obilí a rýže, nebo že Albánie odmítla převzít ke konečné likvidaci syrský chemický arzenál.
Pokračování článku je ZDE.
