Teď už je dost jasné, že šance na mír, která byla vždy maličká, se s každým dalším dnem zhoršuje a zhoršuje. Osobně jsem nikdy nevěřil, že by dohoda Minsk-2 (M2A) mohla být Kyjevskou juntou realizována, a tak nejsme překvapen. To, co junta mohla nanejvýš udělat, bylo stažení nějaké (ani ne většiny!) své těžké výzbroje a pak si dotáhnout novou. Co se týče politických kroků předjímaných v M2A, ty jsou prostě pro juntu nemyslitelné. Ve skutečnosti, i kdyby se Porošenko rozhodl M2A dodržet, a řekněme se zástupci Novorossie vyjednávat o budoucí ukrajinské ústavě, tak by nejspíš byl do 24 hodin svržen, a to nejen proto, že nacistické příšery jako Jaroš by to nikdy nepřijaly, ale hlavně, protože by to nikdy nepřijal ani Strýček Sam.
Klíčový hráč: USA
Tím nejdůležitějším hráčem v Ukrajinské krizi jsou USA, které mají daleko více vlivu než EU anebo kterákoliv místní politická síla. A skutečností je, že USA by z mírového výsledku Ukrajinské občanské války mohly jen tratit. Proč? To je jednoduché!
Mocenská základna US na Ukrajině se skládá ze dvou velice odlišných skupin: zaprvé z nacistických ultranacionalistických netvorů s velice silnými vazbami na ukrajinské emigranty v Kanadě a v USA, a zadruhé, ze zkorumpovaných oligarchů. A teď tu máme klíčový faktor: žádná z těchto dvou skupin nepředstavuje většinu Ukrajinského lidu, i když vyloučíme Donbas. Ve skutečnosti, i kdyby se dali dohromady, aby vytvořili sjednocenou „pro-US 5. kolonu“, tak ti nacističtí netvoři s ukroušskými oligarchy většinu dohromady nedají. Tento kriticky důležitý fakt se promítá do velice jednoduchého, ale kriticky důležitého politického imperativu: USA si nemohou na Ukrajině dovolit nic, co by bylo byť i vzdáleně „demokratického“: je to buď „moc lidu“ nebo „moc US“, ale nikdy nemůže být obojí. Z toho vyplývá i 2. velice jednoduchý politický imperativ: US potřebují za každou cenu udržet stav krize – válku, občanskou válku, průmyslovou nebo ekologickou katastrofu, MH-17, neznámé snajpry atd. Mír by dříve či později přinesl něco z moci lidu, což by následně znamenalo, že USA by ztratily nad situací kontrolu.
A proto, ať už příští krize vznikne ze zase další vojenské porážky nebo z nedostatku potravin a z nepokojů, bude „řešení“ junty vždy so samé: válečný stav. Rada ve skutečnosti už takový zákon ke snadnému uvalení stanného práva schválila.
Stanné právo jako způsob záchrany současného režimu
Pro USA by při zavedení stanného práva na Ukrajině bylo velkou výhodou to, že ty dva „pilíře“ US moci na Ukrajině (nacističtí netvoři a oligarchové) budou zjevně těmi, kdo to válečné právo vyhlásí a budou realizovat, tudíž jejich moc nad touto zemí zůstane bezpečně v jejich rukou. Stanné právo navíc režimu umožní zlovolné razie na jakoukoliv opozici a její rozdrcení s minimálními nebo i s žádnými právními zábranami. Jakákoliv osoba nebo skupina protestující nebo jinak nesouhlasící s čímkoliv, co junta činí, bude vyhlášena za „Putinova agenta“ a vyřídí se to s ní buď uvězněním, nebo prostě popravou.
Uvalení válečného práva bude pro oligarchy rovněž i finanční bonanzou, když toho hned zneužijí k bezohlednému odstranění jakýchkoliv odpůrců nebo kohokoliv, kdo by zpochybňoval jejich praktiky. Ale ze stanného práva se dá vytěžit daleko více než jen krátkodobý prospěch.
Dlouhodobý prospěch ze stanného práva: příprava „Chorvatského“ scénáře
Více a více lidí dospívá k závěru, že junta v Kyjevě připravuje to, co se často nazývá „Chorvatským“ scénářem.
UNPA v Srbské Krajině v Chorvatsku
Na obrázku krátká připomínka konce první fáze občanské války v Chorvatsku, Chorvati nebyli schopni porazit místní srbské obyvatelstvo, které žilo v oblasti zvané „Krajina“. OSN tedy potom zřídila „OSN chráněné oblasti“ čili UNPA, v nichž by údajně Srbové mohli být bezpeční před chorvatskými útoky. Tyto oblasti jsou na mapě zobrazeny tmavě modrou. Chorvati pak několik let čekali, než byli vyzbrojeni a vycvičeni USA, a nakonec pod krytím US Letectva zaútočili. Síly OSN se okamžitě vzdaly a Krajina byla rychle zabrána, což vedlo k masivnímu útěku chorvatsko-srbských civilistů před Chorvatskou ofenzivou. „Civilizovaný“ svět stál stranou a buď tomu tleskal, nebo neříkal nic.
Vypadá to, že ten nesmírně vychytralý plán US-Ukroušů je velice podobný k té „chorvatské variantě“: koupit si dost času na přípravu na masivní útok a pak „separatisty“ rozdrtit při krátké ale velice intenzivní kampani. Velká otázka zní – může to fungovat?
„Operace bouře“ v Donbasu?
Zvnějšku jsou podobnosti mezi těmito dvěma válkami ohromující: oba US vedené nacistické státy používají ke krytí masivního útoku proti vlastnímu obyvatelstvu mírotvorné operace. Existují ale i podstatné rozdíly, které by člověk neměl podceňovat.
První a nejdůležitější odlišností je rozdíl mezi torzem Jugoslávie (Srbskem a Černou horou) za Miloševiče a Ruskem za Putina. Ať už proto, že Jugoslávie jasně nebyla jadernou supervelmocí a Miloševič musel počítat s možností, že do Srbska a Černé hory provede USA a NATO prostě invazi. Teď existuje přesně nulové riziko, že by k tomuto došlo v Rusku. Co je ale úplně nejdůležitější, je to, že Miloševič své bosensko-srbské a chorvatsko-srbské bratry zradil a uvalil na ně sankce. Putin na rozdíl od něj dovolil, aby do Novorossie jak „Vojentorg“ (dodával zbraně), tak „Severnyj Větěr“ (posílal dobrovolníky). Ale jde to dále a nezůstává to jen u Putina: v Rusku existuje 90% shoda, že nepřipadá v úvahu, že by Rusko nacistům dovolilo dobýt Donbas. Takže kdyby Putin dovolil, aby k tomu došlo, tak by sám sebe a své spojence uvrhl do smrtelného nebezpečí. Putin měl ve skutečnosti loni hrozné těžkosti obhájit rozhodnutí neposlat do Novorossie ruská vojska, většina Rusů s tím neposláním nesouhlasila, a rozmluvit jim to si vyžádalo intenzivní PR kampaň a spoustu přesvědčování. Ta více než 80% podpora, jíž se Putin těší, je výjimečná a silná, není ale bezpodmínečná, a zatímco ta pro-Západní „liberální“ opozice pro něj nepředstavuje žádnou hrozbu, tak nacionalistická opozice je v současnosti dost slabá jen proto, že Putin svou politiku vede velice opatrně. Ale kdyby „prodal“ Novorossijce nebo se náhle ukázal jako pro-Západní, tak by se ta v současnosti dost ochočená nacionalistická opozice ukázala jako velice nebezpečná. Ve skutečnosti, jelikož je to ta „vlastenecká“ (nikoliv však nacionalistická – v čemž je velký rozdíl) složka obyvatelstva, co tvoří Putinovu mocenskou základnu, tak nevidím nic, co by si mohl dovolit udělat, aby si je odcizil, zvláště ne dovolit, aby do Novorossie vpadli nacisté.
Existuje i pragmatický důvod, proč Rusové nemohou kyjevským nacistům dovolit dobýt Novorossii: nejenže by jejich příští útok byl nevyhnutelně zaměřen proti Krymu (už to nesčetněkrát slíbili!), ale i boje v Novorossii by nejspíš tak, jako tak, do sebe ruské síly vtáhly.
Závěr je takový: Rusko nikdy v Novorossii nedovolí „Operaci bouře.“
Druhým velkým rozdílem je terén a nasazené síly. Srbové v UNPA se vzdali svých těžkých zbraní, i terén měl charakter buď nízkých hor, nebo úzkých údolí, a co bylo nejdůležitější, neměli „bezpečnou hranici“, z níž by mohli být podporováni a zásobováni (jako měl Afghánistán s Pákistánem během sovětské okupace). Novorossijci se navíc pomalu a bolestně posilují a své dobrovolnické milice transformují na síly pravidelných vojsk, a ač tento proces mírně řečeno není snadný, tak to vypadá, že je dost úspěšný. Mějte na paměti, že milice byly už i před těmito reformami při všech svých operacích dost úspěšné, a i jejich protivzdušná obrana nad Donbasem zřídila bezletovou zónu. Jejich největší slabinou byly omezené schopnosti koordinovaných útoků a protiútoků, ale to se teď už nejspíš změnilo. Nejen to, ale podle všeho mají teď Novorossijci ohromné zásoby zbraní, spousty obrněné techniky více než dost mužů. V důsledku toho by teď byli Novorossijci nejspíš schopni kombinovaných ozbrojených operací.
Když US a NATO bombardovaly Srbskou Krajinu, tak si užívaly vzdušné převahy, nepotýkaly se s žádnou protivzdušnou obranou, počet cílů, které musely zasáhnout, byl velice omezený, a Srbům, když už byli všemi zrazení, nezbyla už žádná vůle k boji. Ukrajinci už většinu svého letectva ztratili, počet potenciálních cílů, které by mohli chtít zasáhnout v Donbasu, je nesmírně vysoký, a ty jsou velice dobře bráněné.
Nakonec, ač ne v poslední řadě, jsou v Novorossii nejméně dvě velká města, Doněck a Lugansk. Ta města jsou veliká a snadno se brání, jsou na to dobře připravena a schopná odolávat po velice dlouhou dobu. V Srbské Krajině žádná taková města neexistovala.
Zpět k realitě
Podobnosti mezi občanskými válkami v Chorvatsku a na Ukrajině jsou jak povrchní, tak zavádějící. Z čistě vojenského hlediska by dobytí Novorossie Kyjevskou juntou bylo nekonečně obtížnější než relativně jednoduchá operace Chorvatska při vpádu do Krajiny.
Co se týče té proslulé US pomoci, vzpomeňme na to, jak málo dobra přinesla Gruzíncům, ale také všem ostatním US spojencům, kteří si užívali štědré US pomoci, velkých dodávek zbraní, komand smrti organizovaných CIA, plné propagandistické podpory US korporátních médií, a kdo byl pak i tak poražen. I vyslání US vojenských sil jako řešení poslední záchrany se jen zřídkakdy ukázalo být proti lidovému povstání jako účinné.
Chápou Ukrajinci a Američané, že operace ve stylu Krajiny je v Donbasu nemožná? Ti druzí nejspíš ano, zvláště vojenští specialisté. Co se týče Ukrajinců, těm na tom ve skutečnosti nezáleží. Pro ně je to všechno o předstírání, aby udrželi naživu zdůvodnění ospravedlňující jejich akce, když dávají sliby „obrany před Moskaly za pomoci USA a NATO.“ Jestli k tomu opravdu dojde, nebo nedojde, to je pro ně irelevantní. Na čem jim záleží je udržení si dobrého bydla (pro ně samozřejmě) a držet to tak dlouho, jak dlouho je to jen možné. A až nakonec dojde k nevyhnutelnému, tak uprchnou jakou už tolika US loutek v minulosti, počínaje šáhem v Íránu až po Ferdinanda Marcose.
Ale z krátkodobého hlediska bychom si neměli o bezprostřední budoucnosti dělat žádné iluze: síly junty zaútočí znovu, a i když jejich příští ofenziva bude nejspíš daleko účinnější, než byly ty předchozí, tak budou zase poraženi, ať už Novorossijci nebo ruskými vojsky.
[quote align="center" color="#999999"]
[/quote]
The Saker
Zdroj: thesaker.is, reformy.cz
