Svět v současnosti ve snaze o ekonomické zotavení z pandemické deprese čelí řadě vzájemně provázaných problémů, které jsou společné prakticky pro všechny a říkají si proto o mezinárodní kooperaci při jejich řešení, jako je rozvrat logistiky a dopravy, nedostatek energie a zejména inflace, do které se všechny tyto problémy promítají, a která se promítá do nich. (Foto: Flickr)

Přitom inflace má zřejmě z významných ekonomik největší dopady na USA, které jsou však zároveň značně odpovědné za proinflační počínání. Teď však od všech chtějí, včetně zemí, ke kterým se nechovají zrovna přívětivě, aby s řešením inflace pomohly. Zřejmě to bylo v podstatě stěžejní téma při nedávném rozhovoru prezidentů Číny a Ameriky a tento týden od americké administrativy padaly výzvy vůči Číně, aby pomohla zkrotit zejména ceny ropy.

Samotné americké ministerstvo energetiky před pár dny oznámilo uvolnění 50 milionů barelů ropy ze strategických rezerv ke sražení cen ropy a vyzývá k tomu i Čínu. A významní spotřebitelé ropy včetně Číny, ale např. i Indie, Japonsko, Jižní Korey a Británie také uvolňují rezervy, neboť těch 80 $ za barel ropy je teď jedním z hlavních tahounů inflace pro všechny napříč liniemi geopolitických sporů. I Rusko pomáhá s dovozy ropy do USA, je však divné, že v této globálně těžké době Amerika situaci stejně zhoršuje pokračujícími sankcemi na Írán a Venezuelu, ač jejich zrušení by mohlo významně světu i jim pomoci.

USA jsou také asi světově nejvýznamnějším přispěvatelem k růstu inflace svou fiskální a monetární politikou. Masový tisk nových dolarů, aby se umožnily federální výdajové programy financované astronomickým státním dluhem, patří k hlavním tahounům inflace nejen v USA ale globálně. Americké ekonomice by hrozilo zhroucení, kdyby nebyla financována státním dluhem a levnými úvěry pro privilegované korporace z nově natištěných dolarů. Ale běžní Američané vidí v inflaci největší problém, jakému čelí, a projev nekompetence Demokratické vlády, což se promítá do voličských preferencí s očekávaným tvrdým dopadem na Bidenovy Demokraty v nadcházejících mezi-termínových volbách. Proto jsou výzvy Bidenovy administrativy vůči Číně, aby uvolnila více ropných rezerv, důvodné a Čína k tomu signalizuje ochotu, ač si to Biden zrovna nezaslouží, ale jsme globálně všichni na jedné lodi. Rostoucí ceny komodit mají nepříjemné dopady i na Čínu a ne moc výkonná americká ekonomika znamená ne moc velký růst celosvětového trhu, takže ztráty i pro Čínu. Globální ekonomika totiž není žádná hra s nulovým součtem, nýbrž jsme všichni na jedné globální ekonomické lodi a ztráta kohokoliv znamená ztrátu všech. Jakékoliv pokusy odtrhávat se od vazeb s ekonomikou tak významnou, jako je čínská nebo americká, mají zároveň charakter sebepoškozování.

Čína si to dobře uvědomuje, a tak se nenechá unést k zášti, i když to znamená pomáhat těm, kteří se chovají záštiplně k ní. Je však těžko pochopitelné, proč USA zároveň drží vysoké dovozní tarify na čínské zboží, které významně tu inflaci zvyšují, ač pokles poptávky po čínském zboží žádný nepřináší. Evidentně jsou to více sankce, které Amerika uvaluje sama na sebe, než aby to Čínu vytěsňovalo z amerického trhu, když kvůli nim v USA stoupají spotřebitelské ceny a klesá konkurenceschopnost vlastních výrobců, kteří musí platit více na prakticky nenahraditelné subdodávky z Číny. Čína je pro Ameriku evidentně naprosto nenahraditelná.

I v samotné Bidenově administrativě jsou o ně spory. Ekonomicky myslící Ministerstvo financí by tarify chtělo co nejdříve zrušit, konfrontační geopolitikou posedlé Ministerstvo zahraničí by však v nich chtělo pokračovat i za cenu dopadů na vlastní ekonomiku, kdy svou roli v tom asi hrají i psychologické hry na „tvrďáka“, aby Biden nevypadal, že je na Čínu měkký.

Jenže je tu tvrdá realita. Obě největší ekonomiky jsou neoddělitelně provázané a jakýmkoliv pokusem ublížit druhému každý nevyhnutelně ublíží i sobě. Jakákoliv snaha o izolaci od Číny je sebepoškozující, jakýkoliv závažný problém, jako inflační tlaky vyvolané růstem cen komodit jsou neřešitelné, dokud se do nich nezapojí i Čína, kdy naštěstí Čína se od řešení nějakých ekonomických problémů nenechá odradit skutečností, že svým počínáním zároveň řeší problémy i Americe. Čína zatím své strategické zásoby z významných ekonomik uvolňovala nejčastěji. Kromě ropy, se sražením jejíž ceny chce Americe, světu i sobě pomoci, už uvolňovala zásoby např. uhlí k vyřešení energetické krize, která dusila její ekonomiku, a zásoby železné rudy i jiných vstupů pro metalurgický průmysl, bez čehož by nás na světě trápila daleko vyšší inflace, než nás trápí teď.

Čína ani neuvaluje odvety na různá proti-tržní počínání Ameriky. Nejde přitom o žádnou měkkost nebo dobročinnost. Nechce sama sobě ubližovat, jako si ubližují Spojené státy, když na Čínu uvalují tarify, zakazují vývozy některých svých výrobků, jako pokročilé čipy, významným čínským výrobcům jako Huawei, atp., čímž však úplně stejně poškozují i sebe a zbytek světa včetně nás.

Čína a USA ve skutečnosti nejsou dvě různé ekonomiky, jsou to dvě významné součásti globální ekonomiky. Velikost zpracovatelského průmyslu v Číně je v současnosti už větší než v USA. Donedávna bývala v USA ale vyšší výroba spotřebního zboží než v Číně. Letos se však očekává, že Čína v tomto sektoru Ameriku předběhne. Ve spotřebě komodit, včetně např. té ropy, Čína už Ameriku předběhla. Celkové HDP USA je vyšší než to čínské, ale je to v podstatě způsobeno privilegovaným postavením dolaru. Budeme-li HDP počítat v paritě kupní síly, je HDP Číny už vyšší než to americké. A USA svou umělou fiskální a monetární inflací znehodnocují dolar rychleji, než roste čínská ekonomika, takže k předstihnutí Číny Amerikou jako největšího tvůrce HDP proběhne dříve, než se čekalo, když se to počítalo jen z temp hospodářského růstu. Letos zatím dolar vůči čínskému yuanu klesá, ač ani v Číně není inflace nízká, když ji táhnou hlavně vysoké ceny surovin, energií, lodní dopravy atp. ale na rozdíl od Ameriky a Evropy, v Číně navíc nepůsobí inflace vyvolaná finanční politikou.

Sankce na Čínu tedy v této tvrdé realitě prakticky nejsou možné. Jakákoliv taková sankce vyvolá spíše větší sebe-poškození než poškození Číny, doprovázené poškozením globální ekonomiky jako celku. Všechny ty tarify na čínské zboží a zákazy vývozů čínským firmám silně přispívají i k inflaci u nás. Ty snahy omezit zapojení Číny do výroby počítačových čipů silně dusí i náš např. automobilový aj. průmysl. Ale stejně zkázonosné dopady by mělo, kdyby Čína nespolupracovala na řešení globální inflace a také proti svobodnému světovému trhu působila sankcemi, uzavírá článek.