Počátkem května proběhla porada ministrů zahraničí G7, tj. skupiny zemí, která se pasovala na něco jako vládce světa, kteří představují světový řád a zakročí proti padouchům světa, kteří by ho chtěli narušovat. (Foto: Flickr)

Nějak se staví jako seskupení ušlechtilých a nejvýznamnějších mocností planety, přičemž pokud by snad nějaká reálná supervelmoc nebyla jejich členem, tak je to proto, že není ušlechtilá a tudíž hodná účastnit se vedení světa, a je vlastně padouchem planety, se kterým musí řád představující globální šerifové zatočit. A těch „sedm statečných“ představujících na tomto světě jediné správné hodnoty, musí proto v první řadě zatočit s vyvrženci z kruhu mocností dobra, tj. z G7, s Ruskem a s Čínou, jako filmových „sedm statečných“ skoncovalo s padouchem Calverou a jeho bandou.

Tento „Olymp světa“ tedy po posledním zasedání v Londýně vydal 12 400 slov dlouhé komuniké plné zaříkadel, v nichž formulují své závazky budování nového lepšího světa, a hlavně stanovují Čínu s Ruskem za síly zla, jimž musí oni ušlechtilí vzdorovat. Jestřábi a média sloužící jako jejich hlásné trouby se ale rmoutí, neboť to dopadlo, jak jsme předpovídali v předchozích článcích. Spojenci USA v tomto údajném společenství hodnot sice hlasitě provolávají jako tu nejpodstatnější společnou hodnotu nenávist k Číně a Rusku, ale nikdo se nechce stát sebevražedným atentátníkem ve službách Ameriky.

Vědí, že ty posvátné hodnoty „svobodného demokratického“ světa jsou sice krásná věc, ale prachy si za ně nekoupíš, a z kšeftů a z přijatelných vztahů s těmito „temnými mocnostmi“ se penízky sypou více než odkudkoliv odjinud a ani USA se s nimi nemohou rovnat. A tak postupují tak, aby se agresivní americký vlk za oceánem nažral, ale dobře dojící koza obchodů a vztahů „s těmi zlými“ zeměmi zůstala celá. Pro USA se tedy začíná rozehrávat scénář jak z řecké tragédie. Ty byly vždy o bohorovnosti, kdy přehnané ambice bohorovných se nikdy nenaplnily a naopak vyvolaly tragédii. A neschopnost USA hrát božskou hru, když nesešikují své spojence, aby se opravdu vrhli do konfliktu, zřetelně bije do očí.

Tak jestřábi jako ke své poslední naději tedy upínají zraky ke zhroucení svých protivníků, jako k tomu došlo na konci Studené války, čemuž by rádi pomohli nějakými „barevnými revolucemi.“ Když se „mocnosti zla“ zhroutí zevnitř a propadnou chaosu, budou oni zase kralovat, jako po pádu Berlínské zdi.

Jenže tehdy se Západ relativně úspěšně rozvíjel a prosperoval, zatímco rozvoj Sovětského bloku uvízl v tom, o čem se uvnitř bloku začalo mluvit jako o Éře stagnace a co bylo nutno nutně překonat tzv. Pěrestrojkou (Přestavbou), jinak tento blok nečeká žádná budoucnost. A tak to také dopadlo, Gorbačovovu Pěrestrojku se nepodařilo zvládnout a Sovětský blok i Sovětský svaz sám, žádná budoucnost nečekala a zhroutil se, čímž Západ „vyhrál“ Studenou válku. Ale příčinou bylo to zabrzdění vývoje v éře stagnace, kvůli čemu se Sovětský blok i Svaz sám zhroutil v kombinaci se schopností Západu, udržet si hybnost vlastního vývoje.

Jenže teď má Čína, co se týče vlastního vývoje, obrovskou dynamiku a USA velice rychle dohání. Aby se tak prudce rozvíjející společnost s rychlým nárůstem prosperity a životní úrovně zhroutila, to je extrémně nepravděpodobné. Na druhou stranu, když vysoce rozvinuté země, jako USA, které měly nebo ještě mají před Čínou náskok, nejsou schopny držet rozumné tempo rozvoje, aby je Čína rychle nedoháněla, svědčí to o éře stagnace, která tentokrát postihla je a ne jejich geopolitické konkurenty, kdy vnitřní dění v těchto zemích směřující k chaosu a rozvratu spíše naznačuje, že v nich samých probíhá eroze a hrozí vnitřní zhroucení. Kdy Sovětský svaz se nakonec alespoň pokoušel o Přestavbu, ale podobné snahy na Západě zatím ještě není vidět.

Ovšem snahy najít si nové cesty pro svou budoucnost tu přeci jen jsou, když se spojenci Washingtonu odmítají chovat jako sebevražedná sekta a hledají si alternativní cesty k budoucnosti a rozvoji ve spolupráci s těmi, se kterými to funguje, a odmítají se nechat Washingtonem dohnat k izolaci od Číny a Ruska, kdy se omezují jen na ideologické rituály.

Spolu s tím, jak se USA hroutí jejich snahy sešikovat kolem sebe odhodlanou alianci Západu, tak zároveň svou hegemonickou arogancí šikují proti sobě určité osy odporu. Zvláště se jim podařilo krásně sblížit a ke spolupráci a koordinaci přimět Rusko s Čínou. A nezůstává jen u toho, k této ose se v podstatě přidal i Írán, takže soudržnost Atlantické aliance klesá, ale její odpůrci se sdružují, přičemž Rusko s Čínou jsou extrémně těžké váhy.

Pak je tu vytváření nového přediva mezinárodní spolupráce zejména provázaného proplétající pavučinou Pásu a cesty, kdy Pás cesta spolu s veškerou ekonomickou spoluprací takto provázaných zemí by měla zcela přirozeně roztočit jakousi novou Eurasijskou osu a nikdo, kdo se nebude chtít vzdát svého rozvoje a prosperity se k ní v celé Eurasii nebude moci chovat odtažitě. Když ale všechny cesty eurasijské části Pásu a cesty povedou do Číny, jako kdysi vedly do Říma, a do velké míry povedou přes Rusko, tak by měl přirozený vývoj směřovat spíše k Eurasijské ose a přátelství s Čínou a Ruskem, než aby se obětoval pro zájmy někde za Atlantikem.

A Pás a cesta také není záležitostí jen Eurasie. Stal se z ní asi největší projekt propojování národů k partnerské spolupráci, a kdo se k němu připojil, už se odtrhnout nechce. Většina světa tedy nebude podporovat rozklížení mezinárodní spolupráce, která je pro všechny tak výhodná. Zadrhnout fungování Pásu a cesty – hlavního hybatele růstu a prosperity v rozsáhlých oblastech světa – izolováním se od Číny postrádá smysl, a tak pro to USA snad nikde na světě nenajdou moc svolných zemí.

Kdo se dnes chce rozvíjet, nachází k tomu nejsnadněji příležitosti napojením na Iniciativu pásu a cesty a na spolupráci s dalšími rychle se rozvíjejícími zeměmi, zejména pak s Čínou a Ruskem. Zapojit se do ohrazování těchto zemí, by nepochybně vedlo k brždění vlastního rozvoje a prosperity. A USA, které by k tomu jiné země chtěly nalákat, jim alternativní hybné faktory pro rozvoj a prosperitu neposkytnou. Vždyť i jejich úzcí spojenci v NATO obvykle mají větší objemy obchodní a investiční spolupráce s Čínou než s USA, kdy spolupráce s Čínou spíše roste, zatímco s USA je spíše v útlumu.

A ani domácí americký kapitál se nechce chovat k čínskému trhu odtažitě, spíše s ním chce spolupracovat.

Ve Studené válce vítězí ten, kdo je v daném čase tahounem rozvoje, a prohrává ji ten, kdo propadne stagnaci. A Čína představuje výkladní skříň rozvoje a tahouna rozvoje světa.

Zdroj: cri.cz