Donedávna bylo v kruzích Evropských politiků dost módní mluvit o strategické politické autonomii EU, zvláště v Německu a ve Francii. (Foto: Flickr)

Nyní však nastal čas, kdy je upřímnost, s jakou tu autonomii mysleli, vystavena tvrdým zkouškám, neboť Evropa se nijak nepokusila přispět k uhašení Ukrajinské krize a slepě obětovala vlastní zájmy a poslechla washingtonské pokyny, což americké stratégy osměluje k tomu, aby ji zkusili dotlačit nejen k politice izolace od Ruska ale i k izolaci od Číny.

A s tím, jak se z Ukrajinské situace stává vleklý konflikt a Atlantičtí jestřábi ve Washingtonu i v ideologicky založených kruzích v evropské politice by ho rádi prodloužili na něco stejně vleklého, jako byla americká válka v Afghánistánu, a snaží se přesvědčit státy EU, aby si vzaly úvěry tak asi 600 miliard € na 50 let a vložily ty prostředky do udržení krize po řadu let, a začaly být kromě Ruska nevraživé i vůči Číně, zatímco se EU díky vlastním sankcím ocitá v energetické krizi a ve skoro pádivé inflaci, během níž krvácí USA do chřtánu, když od nich kupují předražený kapalný zemní plyn a financují zisky amerických zbrojařů, tak v EU začínají čím dál více sílit i pragmatické hlasy.

Pragmatici na rozdíl od ideologů vidí průchodnou cestu k budoucnosti spíše ve strategické autonomii Evropy, v adaptaci na vynořující se multipolární světový systém a ve spolupráci s prudce rostoucími asijskými trhy a zejména s Čínou. Ale přes veškerý tlak ideologů, jejichž pozice s Ukrajinskou krizí posílila, se nedaří mezi EU a Čínu vrazit klín jako mezi EU a Rusko. Tomu dopomáhá i fakt, že Británie nedávno z EU odešla. Současné vedení britských konzervativců zaujímá totiž tvrdě tzv. pro-atlantický čili pro-americký postoj, jak ohledně Ruska a Ukrajiny, tak ohledně Číny. Jenže u těžkých vah kontinentální Evropy zase začínají převládat upřímné snahy o určitou míru strategické autonomie, např. kancléř Scholz se i přes veškerou nelibost za Atlantikem, jakou to přineslo, vydal k radosti německého businessu na návštěvu Číny.

Samozřejmě, že i v Německu v poslední době od odchodu kancléřky Merkelové sílí snahy rozvrátit dosavadní výborné vztahy s Čínou nebo alespoň signalizovat za Atlantik loajalitu, jako to chce činit německá ministryně školství a výzkumu Bettina Stark-Watzinger ze Svobodné demokratické strany, která chce prý příští rok provést návštěvu Tchaj-wanu, ač konkrétní termín nebyl stanoven. Možná však jde spíše o prázdné gesto, aby se trochu ukojil Strýček Sam, ale že by Washingtonu vyhověli i třeba v tom, že by např. Siemens měl přervat své excelentní vztahy s čínskou Huawei, se kterou má spoustu společných podniků v Číně i v Německu z důvodů údajné „národní bezpečnosti“, to se asi ani náhodou nestane. Také vláda sice pro německé podniky zrušila záruky za investice v čínské autonomní oblasti Xinjiang, aby se jako by připojila k sankcím za údajný čínský útlak Ujgurů tím, že tuto Ujgurskou autonomní oblast diskriminačně vyloučí z ekonomické spolupráce a Ujgurům odepře dobré živobytí, ale německé firmy ani nenapadlo, že by se svých výnosných podniků v Xinjiangu zbavily a zaměstnané Ujgury v „solidaritě s nimi“ propustily, jak to odpovídá washingtonskému pojetí „ochrany“ lidských práv.

Čína je pro Německo po šest let nepřetržitě největším obchodním partnerem. Loni dosáhl čínsko-německý obchod objemu 245,3 miliardy eur a podílel se 35 procenty na obchodu EU-Čína. V současnosti buduje v Číně podniky přes 5 000 německých společností a na konci loňského roku přímé německé investice do Číny přesáhly 90 miliard $ a tyto investice neustále rostou, když za prvních osm měsíců letošního roku vyrostly meziročně o 30,3 procenta. A takového tržního ráje se německé průmyslové kruhy zříci nechtějí, když třeba Mercedes-Benz prodává v Číně třikrát tolik aut než v USA a pro BMW loni představovala Čína 33 procent jejích celosvětových prodejů. Nelze se pak divit, že naléhání z Washingtonu, který je pro Němce ekonomicky méně významný než Čína, aby se zbavili jejich bezpečnost „ohrožujících“ vztahů s Čínou, nezabírá.

Německý chemický gigant BASF SE právě spustil svůj první čínský závod v Zhanjiang v provincii Guangdong a chce tam investovat do roku 2030 10 miliard euro, neboť německé firmy považují Čínu za zemi s excelentním tržním prostředím a právním rámcem, které lze jakožto partnerovi důvěřovat, a strašení bubákem národní bezpečnosti na ně na rozdíl od ideologů moc nezabírá.

Podobně to vidí business a pragmatické politické kruhy i v druhé největší ekonomice EU po Německu ve Francii. Proto také francouzský prezident Macron na své nedávné návštěvě ve Washingtonu přednesl prezidentu Bidenovi dost vzdorovité poselství, kdy se mu nelíbí, že Evropa je v Ukrajinské krizi obětována ve prospěch amerických zájmů podobně jako Ukrajina sama a nemá moc chuti se ani nechat vtahovat do problémů kolem Tchaj-wanu, kde by někteří jestřábi rádi vyvolali podobnou krizi jako kolem Ukrajiny. Ani nemá chuť se ochuzovat nákupy předraženého amerického plynu.

Hlavně však chce vyjednávat o míru na Ukrajině s bezpečnostními zárukami Rusku, aniž by se překračovaly červené linie, které jsou pro Rusko nepřijatelné, čili to zní podobně, jako by říkal, že ruské požadavky jsou legitimní. Macron též po celou dobu krize vede s ruským prezidentem telefonní hovory a před několika dny s Putinem takový hovor vedl i německý kancléř Scholz. Francie, Německo i řada dalších zemí EU už mají dost sankcí na Rusko, které jsou spíše sankcemi na Evropu než na Moskvu, nechtějí se k USA přidávat ve snahách o izolaci jejich geopolitických rivalů zejména Číny. Nechtějí krvácet kvůli konfliktu Americe do chřtánu a nakonec je USA rozlítily posledními ochranářskými ekonomickými opatřeními jako Zákon o omezení inflace, která vylučují EU s férové konkurence na americkém trhu zhruba stejně jako Čínu a asijské země.

I britský magazín Economist o tom napsal: „Americký ekonomický populismus a geopolitické posuvy ohrožují dlouhodobou konkurenceschopnost Evropské unie a není to jen prosperita kontinentu, co je v ohrožení, je to i zdraví samotné transatlantické aliance.“ Každopádně teď Evropané v rostoucí míře z krize neobviňují jen Rusko, jak by podle Washingtonu správně měli, nýbrž i Washington a někteří jako Macron, to říkají i nahlas. Postupně tedy mezi evropskými politickými kruhy krystalizuje názor, že nelze spoléhat na USA a jejich unipolární řád. Chce-li se EU adaptovat na měnící se situaci, musí přijmout nástup multipolárního uspořádání světa, sama si vybírat své ekonomické partnery jako Čína a vůbec být strategicky autonomní, protože své zájmy může dobře obhájit jen sama.

Zdroj: cri.cn