Spojené státy se v éře po Studené válce stavěly do pozice vůdce světové globalizace a stmelování národů do jediného globálního celku, kterém kdysi říkali i „globální vesnice“. (Foto: Flickr)

Jenže globalizace opravdu funguje a nabrala vlastní přirozenou dynamiku taženou autentickým partnerstvím a do velké míry v poslední době mezinárodními infrastrukturními projekty jako Iniciativa pásu a cesty (BRI) přezdívaná Nová hedvábná stezka, která funguje jako pletivo pro nově vznikající sítě kooperace napříč kontinenty. A ta přirozená globalizace zdola, která si žije vlastním životem, a nepotřebuje žádného dirigenta, se ale tomu údajně největšímu globalizátorovi nelíbí. Ten se ale chová jak topící se v bažině. Každým svým pokusem s tím něco udělat naopak tu nově se utvářející autenticky partnerskou globalizaci urychluje, píše se v článku.

Spojené státy, které by nejraději svoji strategii globalizace postavily na standardním imperiálním modelu – „rozděl a panuj“ – v tom „svévolném“ stmelování vidí vzpouru proti svému panování, tedy zkouší více „tlačit na pilu“. Díky tomu ale najednou USA začínají opravdu fungovat jako motor globalizace ač poněkud jinak, než by asi chtěly. V reakci na jejich vynucován mnohé země náhle začínají fungovat spíše podle zásady – „spoj se a nenech se opanovat.“ Vidíme to v poslední době na čím dál větším počtu příkladů.

Spojené státy uzavřely s Británií a Austrálií dohodu o jaderných ponorkách AUKUS a i země jako Indonésie, která si spíše dávala pozor, aby se nezapletla do nějakých mocenských her a s Čínou nikdy nadstandardní vztahy neměla, se začala proti těmto proti-čínským snahám ohrazovat ještě hlasitěji než Čína samotná a otevřeně začala zaujímat postoje blízké Číně i ve spoustě jiných záležitostí, k nimž se dosud navenek stavěla zdrženlivě, a začíná se chovat náhle dost spojenecky.

USA uprchly z Afghánistánu způsobem, jaký měl destabilizovat následným zmatkem celou střední Asii, načež se středoasijské země okamžitě v Dušanbe dohodly na daleko těsnější ekonomické i obranné spolupráci s velkým důrazem na rozvoj BRI, kdy podle některých analytiků má prý jít doslova o geopolitický převrat, totální konec monopolárního řádu a nastolení úplně nové úrovně spolupráce v rámci Eurasie. Při té příležitost zdejší země zahájily řízení k přijetí Íránu do řad Šanghajské organizace pro spolupráci, čímž se do zdejšího společenství národů přidává další člen, ze kterého se USA snažily udělat globálního padoucha, se kterým se žádná slušná země spolčovat nemůže.

Ohledně spolupráce na stabilizaci a obnově Afghánistánu s těmito zeměmi navázaly spolupráci i arabské ropné země ze Zálivu a Turecko, tedy spojenci USA, a částečně i EU. USA zase svým počínáním v podstatě dohnaly řadu zemí, aby se sdružily do kooperujícího společenství. Tedy další akt, jímž Amerika vlastně „přispěla“ ke skutečné, na vzájemném partnerství založené globalizaci, kdy se spolčují země, od kterých by to nikdo přinejmenším tak rychle nečekal.

USA se se svými nejbližšími spojenci nedávno zase pokusily vytáhnout svoji ohranou kartu, kterou se pokouší země odrazovat, aby se nějak spolčovaly s Čínou, tj. lidské práva v Hongkongu a v Xinjiangu na zasedání Rady lidských práv OSN. V tom okamžiku se však náhle zčista jasna zformovala koalice 65 zemí s podporou dalších 90 mimo, které to zavrhly, tvrdíc, že „Západní státy se staví do pozice „samozvaných soudců lidských práv“ a tyto pokusy jsou jen snahami vměšovat se do vnitřních záležitostí Číny, které odsuzují. A přestože v autonomní oblasti Xinjiang mají být prý utlačováni muslimové, tak země, které to deklarativně zavrhly, byly z velké části muslimské včetně takových, které USA považují za spojence. Opět se jim tedy „daří“ proti sobě formovat globální uskupení.

USA se také vždy snažily vyvolávat rozkol mezi Ruskem a Čínou. Konec konců mezi těmito zeměmi došlo už historicky k řadě rozmíšek a geopolitičtí stratégové je považují za „dva kohouty na jednom smetišti“, které by neměl být problém poštvat proti sobě. Ale jejich vzájemná spolupráce je oboustranně velice přínosná a obě země jsou vystaveny obdobnému nátlaku USA, takže je Amerika zase „úspěšně“ zahání do ještě užšího spojenectví, načež se obě země, začínají v podstatě jako spojenci chovat.

Nejenže spolu úžeji kooperují ekonomicky a při budování infrastruktur, aby se ve Východní Asii v podstatě vytvořil společný hospodářský prostor, pořádají i vojenská cvičení a teď se Čína dokonce ozvala jako zanícený obhájce Ruska na mezinárodním poli, když v Americe navrhli uvalení sankcí na řadu ruských státních činitelů.

27. září čínské ministerstvo zahraničí prohlásilo, že se „rozhodně staví proti“ novým sankcím na vrcholné ruské činitele s tvrzením, že američtí kongresmani zneužívají lidská práva jako „záminku“ k pokusům zmařit zlepšování vztahů mezi USA a Ruskem. „Ty americké hegemonické a šikanózní praktiky zavrhuje jak Rusko, tak i Čína a budou narážet na odmítání a odpor čím dál více a více zemí,“ pravilo se v prohlášení na podporu Ruska.

Následovala velice důležitá pasáž, ve které Čína vysvětlila, že americké počínání je v podstatě rozvratem mezinárodního řádu a normální spolupráce národů v rámci mezinárodního práva. „Čína se rozhodně staví proti tomu, aby Washington jednostranně uplatňoval sankce pod záminkou ochrany lidských práv,“ jelikož to „porušuje ustanovení Charty OSD a jde o jednání v rozporu s obecně uznávanými normami mezinárodního práva,“ řekla mluvčí Hua Chunying.

Prohlášení poukazuje, že jde o další příklad toho, jak USA jednostranně „šikanují“ jiné. A též poukázalo, že tím proti sobě v podstatě formují globální alianci, když tvrdí, že „rostoucí počet zemí je proti tomu, aby se pokoušely ubližovat Moskvě spolu s máváním vlajkou lidských práv.“

Ty nové sankce jsou součástí proti-ruské legislativy strčené do balíčku zákona o obranném rozpočtu USA 2022 a jsou proti 35 ruským činitelům včetně moskevského starosty a ministra zdravotnictví a obsahují jakási „zaklínadla“ o ‚vměšování do voleb‘ a další standardní obvinění Kremlu. Že se takové šikanózní praktiky Číně nelíbí, když je jim vystavena dost podobně za Hongkong a Xinjiang, je dost logické, a může na tom opět demonstrovat to pokrytectví a dvojí standardy Washingtonu uplatňované i proti ní.

Je na tom ovšem také vidět, jak se Washingtonu zase „daří“ svět globalizovat, když ho dohání k formování jednotných front a kooperativních celků, jaké by se bez americké arogance tak rychle určitě netvořily, jako je úzké semknutí Číny s Ruskem i formování odporu napříč světem a politickými orientacemi proti tomu, aby ze sebe někdo dělal samozvaného světového arbitra lidských práv a demokracie.