Když začal summit mezi USA a Ruskem a celý svět pobaveně čekal na to, jak Biden, který nedávno o Putinovi prohlašoval, že je to zabiják a nemá duši, při jednání dopadne, když všude si vrabci cvrlikají, že jedním z hlavních amerických cílů bude přesvědčit Rusko, že Čína je nebezpečí, kterému by měli čelit společně. (Foto: Youtube)

Těžko ale asi hledat někoho, kdo by si myslel, že by se to mohlo podařit. Zatím USA už roky nejen slovy ale i hmatatelnými činy přesvědčují Čínu s Ruskem, že právě Amerika je nebezpečí, kterému by obě země měly čelit společně. A na tom velmi rychlém sbližování obou těchto zemí se právě do velké míry podílela tato hrozba, takže se díky ní sbližovaly rychleji a více, než měly možná zpočátku v úmyslu.

Ale samozřejmě, že úplně nejvíce se na tom podílela extrémně vzájemně výhodná ekonomická spolupráce, rozběhnutí projektu BRI, výhodnost rozšiřování plateb v yuanech mezi oběma zeměmi, aby se ochránily před americkou inflací i americkými hrozbami využívání dolaru jako zbraně, atp. Rovněž povídání o tom, že jedna či druhá země využívá donucující metody, když obě země zažívají donucovací metody jen od Ameriky či jejích spojenců, kteří to navíc obvykle sami dělají pod nátlakem z Washingtonu, ale od nikoho jiného, zvláště pak ne od sebe navzájem, také těžko zabere. Rusko, které nevěřícně zírá, jaké pohádky se na Západě šíří o jeho porušování lidských práv, dost těžko vezme vážně pohádky o porušovaných lidských právech v Číně.

Zvláště pokud by třeba zkoušeli s Putinem komunikovat tak „duchaplně,“ jako teď v interview před summitem novináři z NBC News, kteří u něj zkoušeli budit obavy otázkami typu, co říká na to, že Čína spouští svoji čtvrtou letadlovou loď. Na což se ruský prezident zeptal: „A kolik jich mají USA?“ Možná jim měl ještě říci, že letadlová loď je zbraň na projekci moci do hlubin oceánu, tudíž spíše proti USA než Rusku, a když Čína spotřebuje zdroje na letadlové lodě, nebude budovat tak obrovské kontinentální armády, které by mohly ohrozit její sousedy.

Ale Biden tentokrát nepochodil ani u svých evropských spojenců, aby je proti Číně sešikoval. Už na slovo neposlouchají, jako dříve. Vůdci EU se prý postavili proti požadavkům mimoevropských členů G7 v čele s USA, aby se od Číny izolovali a ani, aby z G7 vzniklo společné Čínu očerňující prohlášení o Xinjiangu. Evropané údajně řekli, že „Západ by se měl soustředit na oblasti ‚spolupráce‘ s Čínou a ne na sporné záležitosti.“

Zpráva The Times praví, že německá kancléřka Angela Merkel, italský premiér Mario Draghi, předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen a prezident Evropské rady Charles Michel byli proti zostouzení Pekingu výkřiky o nucené práci v Xinjiangu.

Díky tomuto neúspěchu Washingtonu, kdy pohořel v šikování svých spojenců proti jejich nejvýnosnějšímu obchodnímu partnerovi, tedy 25stránková zpráva o dohodě ze summitu neobsahovala žádné zmínky o počínání Číny v Xinjiangu či Hong Kongu. Obecně se sice v komuniké z G7 píše: „Dělá nám starosti využívání všech forem nucené práce v globálních dodavatelských řetězcích včetně státem sponzorované nucené práce zranitelných skupin a menšin včetně sektorů jako zemědělství, solární průmysl a oděvní průmysl,“ ale nikdo konkrétní se neobviňuje. Zdroj The Times těmto novinám řekl, že dohoda o Číně se stala „jednou z nejkomplikovanějších a nejožehavějších záležitostí.“

Jediné, co se mimoevropským členům G7 podařilo ohledně Xinjiangu a Hong Kongu protlačit byla neobviňující formulace: „Prosazujeme své hodnoty včetně toho, že Čínu vyzýváme, aby respektovala lidská práva základní svobody, zvláště ve vztahu k Xinjiangu a tato práva, svobody a vysokou míru autonomie pro Hong Kong zakotvenou v čínsko-britské společné deklaraci v základním zákonu.“

Prezident Joe Biden si však pochvaluje i to, kdy říká, že je s vyjadřováním o Číně spokojen, neboť prý „při posledním setkání G7 nebyly o Číně žádné zmínky, tentokrát však už Čína zmiňována je.“

A prý to také není jen o Číně. „Soupeříme ne jen s Čínou jako takovou, nýbrž s autokratickými vládami celého světa, zda jim demokracie mohou v rychle se měnícím světě 21. století konkurovat či ne,“ tvrdil. To je dost zajímavé, protože většina ekonomických a společenských teorií Západu tvrdí, že svobodnější společnosti jsou z podstaty konkurenceschopnější, adaptivnější a dovedou se rychleji vyvíjet, jak to dokládá celá lidská historie. Je ale potom dost zvláštní, když se ty „autokracie“ vyvíjí rychleji, než mají globálním impériem povoleno, představují pro ten „svobodný“ svět „extrémní konkurenci“, dohání ho a předhání a ten „svobodný svět“ jim neuniká, naopak se vyvíjí pomaleji. Jestli mají ty teorie ze Západních učebnic pravdu, tak by to znamenalo, že v tom, pro rozvoj nejpodstatnějším, jako na svobodnějším trhu, jsou ty tzv. „autokracie“ svobodnější. Otrocká práce za jejich rychlým rozvojem stát nemůže.

A americká spiknutí na G7 zkoušející očerňování „autokracií“ objektivně neefektivní otrockou prací jsou jen zoufalým pokusem stavět se alespoň takto proti svému „extrémnímu“ konkurentovi, který by měl být podle teorií ze Západních učebnic vlastně svobodnější, protože jinak by se nemohl rychleji vyvíjet. A Evropa chce od USA dostatečnou ekonomickou svobodu, aby mohla využívat příležitostí nechat se táhnout k prosperitě největší lokomotivou hospodářského rozvoje světa, zapojovat se svobodně do rozvojových projektů jako BRI, a tak uplatňováním své svobody, uniknout stagnaci a rozvíjet se.

K tomu by ovšem potřebovala zařídit svobodné tržní prostředí pro spolupráci s Čínou, kdy v současnosti vázne vytváření takového vzájemně otevřeného trhu s ekonomickou svobodou na zablokovaném schvalování oboustranné investiční dohody mezi EU a Čínou, kdy tento proces nedávno uvázl na vzájemných sankcích mezi oběma stranami „kvůli nucené práci v Xinjiangu.“ EU tedy blokuje rozsáhlé rozšiřování ekonomické svobody včetně ekonomické svobody svých vlastních podniků pod záminkou bájné ekonomické nesvobody způsobené „nucenou prací“ v oblasti, kde by něco takového těžko dávalo smysl, když největší problém místního obyvatelstva je vyšší míra nezaměstnanosti než jinde v zemi.

Pod záminkou této „nucené práce“ tedy teď ty „ušlechtilé“ síly Západu útočí na společnosti silně zapojené do čínských dodavatelsko-odběratelských řetězců, protože některé části z nich pochází ze Xinjiangu, jako německé společnosti Volkswagen a BMW. Německá kvalita výroby tam prý závisí na „nucené práci.“ To samé je v textilním a oděvním průmyslu. Xinjiang představuje jedno z míst, kde se nejvíce díky industrializaci zemědělství zvyšuje produktivita výroby bavlny a kde k radosti místního obyvatelstva roste textilní průmysl, v němž nalézají dobré pracovní příležitosti.

Jenže to naráží na logiku těch na Západě, kteří prý chtějí lidu této oblasti „pomoci“, a proto se ho všemi silami snaží zbavit svobody zapojovat se do dodavatelských řetězců a „zachraňovat je tím, že je zbaví pracovních příležitostí,“ uzavírá článek.