Nezvládnutí odchodu USA z Afghánistánu se všemi těmi dech beroucími scénami evakuací diplomatů z milosti Talibánu není jen nějaká chybička, co se vloudila, ale spíše jde o komplexní celo-systémové selhání mnoha složek a procesů a projev naprosté odtrženosti činitelů rozhodnutí od reality, píše se v článku.

Projevilo se tam ve zbytnělé formě i to, co psal ve své nejslavnější knize Umění diplomacie Henry Kissinger, který pravil, že zpravodajské služby spíše úslužně „odhalují“ to, co vedení chce slyšet, než aby odhalily nepříjemnou realitu. Květnová zpravodajská zpráva předpovídala, že Talibánu potrvá nejméně šest měsíců, než se zmocní Kábulu. V červenci se Biden bil v prsa, že Afghánistán Americe nepřinese další „Saigonský moment“. „Za žádných okolností neuvidíte, že by vrtulníky v Afghánistánu zase vytahovaly lidi ze střechy americké ambasády,“ zdůrazňoval ještě minulý měsíc Biden.

A svět to vnímá, načež snad všechny vlády, jiné politické instituce, mozkové trusty i významné korporace v důsledku toho korigují své geopolitické kurzy. I v povědomí běžných lidí všude po světě se překresluje obraz, jakým globální situaci a směřování historie vnímají.

Tato situace asi nemohla přijít v horší dobu pro úsilí USA navázat vysoce preferenční vztahy se zeměmi Jihovýchodní Asie a sešikovat je kolem sebe jako mocenskou osu k ohrazování Číny. I kdyby tam někdo proti Číně něco měl, těžko by asi uvěřil, že v obtížné situaci by se mohl spolehnout na účinnost pomoci USA. To je ale jen maličký kousíček v daleko rozsáhlejší mozaice.

Ty řeči, jakými se Biden donedávna chvástal, se teď říkají spíše jako vtipy. Největší vtip je sice ten jeho bonmot, „Amerika je zpět,“ ale jako černý humor působí i jeho nedávné chvástání:

„Amerika v rámci nejdelší války v historii USA vyslala své nejlepší mladé muže a ženy, investovala skoro 1 bilion dolarů, vycvičila 300 000 afghánských vojáků a policistů, vybavila je špičkovou výzbrojí a udržovala jejich letectvo.“

Teď když USA za bilion dolarů a po tisících ztracených životů po 20 letech válčení k dosažení náhrady Talibánu ten Talibán nahradily stejným Talibánem, od nich těžko kdo, ať stojí geopoliticky na kterékoliv straně, bude čekat nějaké řešení čehokoliv. Vždyť i všude tam, kde v poslední době zasáhly, aniž by to pro ně skončilo nějakou porážkou, to vždy skončilo jen katastrofickým rozvratem „zachraňované“ země, často schopným destabilizovat celý region i svět na desetiletí, jako v Libyi. Kdy v ničem nejsou ani čitelní ani spolehliví. Když jedna americká administrativa normalizuje vztahy s Íránem v rozsáhlé mezinárodní dohodě, tak další vláda své závazky ostentativně pošlape.

To, co nabízí těm, které chce přetáhnout na svoji stranu, třeba v Jihovýchodní Asii proti Číně, jsou pokusy zatáhnout je do svého tažení za uchvácení 21. století, jako Nového amerického století, jak to definovaly na přelomu tisíciletí jejich think-tanky, kdy takové snahy jsou teď spíš chápány jako projevy ambicí svědčících o odtrženosti od reality a opájení se iluzemi, k čemuž se těžko kdo přidá. Každý spíš vidí Afghánistán jako zářný příklad toho, jak to dopadá a jaký smysl má, když se o takové věci snaží, a jaký má smysl, se s nimi do takových snah zapojovat.

Ani jejich tradiční spojenci nemají moc chuti zapojovat se do geopolitického kurzu, který by měl rozrušovat jejich vzájemně výhodné vztahy s jinými zeměmi nebo se zapojovat do nějakých válek, či mocenských her, když se těžko dá čekat, že by to mohlo mít smysl větší, než celá ta šaráda v Afghánistánu nebo v Libyi.

Ve Velké Británii, což je v posledním století tradičně snad nejvěrnější spojenec USA, která nechyběla jako přední účastník v žádných společných válečných taženích NATO spolu s USA, teď probíhá aféra, neboť tamní ministr obrany Wallace prohlásil, že Amerika už není supervelmocí, z čehož se teď Británie zkouší vykroutit, jak byl jeho výrok špatně interpretován, a má to dopady v diplomatické rovině. Architekt Brexitu, který se změnil na politického komentátora, Nigel Farage, za sebe poukázal, že míra zklamání a nedůvěry v Británii k Americe je taková, že i když bývala celé století nejbližším vojenským spojencem Ameriky, tak se teď už k USA v žádné válce nepřidá, dokud bude Biden prezidentem.

Německo s Francií jsou zase hlasitější, že je nutno vést samostatnou zahraniční politiku EU ne tolik ovlivňovanou USA a vybudovat spíše evropskou obranu, než spoléhat na USA jak Kábulská vláda.

Nástupce Merkelové ve vedení strany a kandidát na příštího kancléře Armin Laschet prohlásil, že „Afghánistán představuje největší debakl, jaký NATO utrpělo od svého založení, a krizi, jakou už nikdy nechtějí, aby je potkala.“ V Německu se ozývají hlasy zejména z řad businessu, že země by se měla držet stejného kurzu, jako když se nenechala odradit od projektu Severní proud 2, a více rozvíjet spolupráci s Čínou a Ruskem bez ohledu na Washington. Když takto reagují jejich úzcí spojenci, jak asi zaberou americké hrátky na země ASEAN, úzce ekonomicky provázané s Čínou a s jejím rozvojem, kterým táhne k rozvoji i je, když je teď USA zkouší sešikovat po svém boku k ohrazování Číny?

Od amerického geopolitického tábora po tomto debaklu viditelně odpadají i ropná království Středního východu, jak je vidět třeba na vřelých vztazích Saúdské Arábie, jaké navazuje s Talibánem, při nichž se chce silně zapojit do budování nového Afghánistánu ruku v ruce s Čínou. Jelikož americké spojenectví s ropnými monarchy je základním pilířem postavení amerického dolaru jako mezinárodní světové měny, neboť je to v podstatě měna podložená ropou ze Zálivu, tak toto odpadlictví silně zavání de-dolarizací, jaká by ve větším měřítku zákonitě s mocenským postavením USA skoncovala.

A jaký to má asi dopad na vnímání postavení USA a jejich role ve směřování historie? Už delší dobu americká image eroduje. V lednu se Evropská rada pro mezinárodní vztahy zabývala průzkumem z té doby, mezi evropskými spojenci Ameriky, kdy zjistili, že 60 procent Evropanů chce, aby jejich země zůstala v konfliktu mezi Čínou a Spojenými státy neutrální. 59 procent si myslí, že do deseti let bude Čína mocnější než USA a jen 19 procent sází na pokračující americkou dominanci. 67 procent říká, že Evropa by neměla spoléhat jen na Spojené státy, nýbrž se radši snažit o svou vlastní obranu.

Tehdy bylo ale ještě do Afghánského debaklu daleko. Současná čísla by asi ukazovala americkou image v očích jejich spojenců daleko chmurněji. Ani lidé doma v USA nevnímají kurz směřování své země a kompetenci svých elit vést zemi moc optimisticky.