Vietnam má už od roku 1997 s USA dobré mezistátní a obchodní vztahy a s Čínou přes občasné škorpení je má praktickou po celou svou historii. (Foto: Flickr)

Asi také v moderní době ani zvlášť neusiloval o nějaké vyhranění k některé ze stran, geopolitického soupeření velmocí. Má své národní zájmy a chce obchodovat a ekonomicky spolupracovat s každým, s kým se to vyplatí. Nejspíš pragmaticky oceňuje vztahy s každou touto zemí a cení si vztahů s ní podle výnosnosti obchodů s ní a perspektivy obchodů budoucích.

V této situaci se však USA rozhodly, že musí začít hrát mocenské geopolitické hry a pokud možno sešikovat ostatní země, zvláště ty sousedící s Čínou, do nějakých mocenských os za účelem ohrazování Číny svými spojenci. A aby tyto země svedly na svoji stranu, hrají různými kartami, jako jsou standardní sousedské spory a společný odpor vůči čínské „aroganci a agresivitě“, přičemž oni jsou ti hodní, jak hrdina z hollywoodského filmu, co stojí vždy na straně dobra. Občas to trochu zabere, jak je vidět na Indii. Ne však často.

Ale teď rozpoutaly mohutnou diplomatickou kampaň svádění čínských sousedů do ohrazování Číny, kdy jednou ze zemí, na kterou je velký důraz, je Vietnam. A v něm se dveře netrhnou. Sotva z něj odletěl americký ministr obrany, už se v Hanoji objevila americká viceprezidentka, aby Vietnam zkoušela svést na svoji stranu slibem, že za ním USA budou statečně stát ve sporech s Čínou a ekonomicky mu pomohou k rozkvětu.

Jenže jakou k tomu mají výchozí pozici a jaký je trend vztahů Vietnamu s oběma zeměmi. Roku 1997, kdy se vztahy USA s Vietnamem zcela normalizovaly, bylo pro Vietnam největším exportním trhem Japonsko, kam šlo 24,22% jeho exportu, do USA 4,15% a do pevninské Číny 4,48%, kdy navíc do Hongkongu, dnes náležejícího k Číně, to bylo 3,23%. V té době dovážel Vietnam 2,45% svých importů z USA a 9,5% z Číny.

A jaký je trend? Se Spojenými státy se vztahy posilovaly, takže roku 2019 už 19,26% vietnamských exportů bylo do USA, ovšem do Číny jich šlo 21,45%. Z Číny též roku 2019 do Vietnamu přišlo 36,36% importů, zatímco z USA jen 4,07%. Roku 1997 byla druhým největším regionálním exportním trhem Vietnamu Evropa, teď už je třetí za Asií a Severoamerickým kontinentem, převážně USA.

Když jsou karty takto rozdané, v čem by mělo být kouzlo, kterým Kamala Harris oslní Vietnam natolik, aby ho svedla na svoji stranu?

V srpnovém článku to AP News vysvětlily: „Harris naléhá na Vietnam, aby se přidal k USA při vzdorování čínské ‚šikaně‘.“ Ale přesvědčit někoho, aby se rozkmotřil se svým největším obchodním partnerem, by chtělo nějakou svůdnou nabídku. K čemu tedy chtějí spolu s Vietnamem Čínu dotlačit?

„Potřebujeme najít způsoby nátlaku a zvyšování nátlaku a upřímně řečeno, je to nátlak, na Peking, aby dodržoval Konvenci Spojených národů o námořním právu a vzdorovat jeho šikanování a přehnaným nárokům na moře,“ říkala Harris v úvodu ke schůzce s vietnamským prezidentem Nguyen Xuan Phucem.

Faktem je, že v této oblasti má spory o různé ostrovy snad každý s každým, takže všichni i s Čínou, a na tom USA rozdělení regionu a sešikování zemí regionu po svém boku k obklíčení Číny chtěly postavit. Zdejší země však spolu všechny nadšeně spolupracují a těmi ostrůvky si vztahy kazit nenechají, kdy si vše vyříkávají bilaterálně a hrát si přitom na spravedlivého soudce, co přišel odjinud, neslibuje asi moc úspěchu.

Čína je pro Vietnam největší obchodní partner, má s ní nejdelší 1 297 km dlouhou hranici, a většina obchodu Vietnamu se středem a severem Eurasie včetně Evropy jde teď přes Eurasijský pevninský most mezi Čínou a EU. Takové vztahy Vietnam zadarmo neobětuje. Čím má být tedy sveden? AP to vysvětluje:

„Nová pomoc Vietnamu od USA bude zahrnovat pomoc zemi s přechodem na systémy čistějších energií a rozšíření užívání elektrických vozidel a pomoc s dočištění země od neodhalených min z Vietnamské války.“

Pragmatičtí Vietnamci jistě dobře vědí, že průmysl je tak efektivní a konkurenceschopný, jak má levnou energii, a oni mají a dále staví uhelné elektrárny, ze kterých je energie za babku, a jakákoliv alternativa by v porovnání s tím byla ekonomicky devastující. Vozit si údajně ekologický zemní plyn z USA by bylo obětováním produktivity svého průmyslu americkým ziskům pod Zelenou záminkou.

Také by prý s Vietnamem chtěli rozšířit své „komplexní partnerství“ na „strategické partnerství“, což by nějaký cynik klidně mohl vyložit jako, vietnamské přijetí role sebevražedného atentátníka Ameriky proti Číně.

Mezitím Čína pomohla Vietnamu vybudovat první nákladní železniční linku z Hanoje přes čínské Zhengzou do belgického Liege. Vietnam se tedy nenapojuje jen na větev Iniciativy pásu a cesty (BRI) vedoucí přes Jihovýchodní Asii ale i na ty větve rozvětvující se z Číny do Eurasie. To asi americká pomoc s auty „na baterky“ nevyváží. Vypadá to, že tyto trasy po BRI do Eurasie efektivně nahrazující lodní dopravu budou znamenat převrat v diverzifikaci vietnamského obchodu.

A říká se, že Vietnam, jako i řada dalších zemí oblasti v dnešním multilateralizujícím se světě hledá hlavně příležitosti, jak své vztahy s jinými zeměmi silně diverzifikovat, míso aby hledal nějakého „patrona“ a „velkého bratra“, jak mu to USA nabízí. A Čínou vedený projekt BRI s tou diverzifikací pomáhá, kdy Čína se nevnucuje jako „velký bratr“.

A pak jsou tu hlavní záměry, o které těm geopolitickým těžkým vahám jde. Chce-li Čína růst a sílit, musí zákonitě chtít, aby rostl a sílil celý region, ve kterém se nachází, a ze všech sil mu v tom pomáhat. Chudí sousedé ochudí i Čínu, bohatí sousedé jsou příslibem společného růstu. A platí to i naopak, slabý rozvoj Číny by dusil rozvoj i jejích sousedů. Rychlý rozvoj Číny táhne k rozvoji celý region. Amerika se už dost otevřeně staví do pozice, že chce růst Číny dusit. Pokud by jí v tom některá země regionu pomáhala, podílela by se na vykolejování růstu celého regionu, tedy i svého růstu a prosperity.

Jaké by muselo být eso vytažené Kamalou Harris z rukávu, aby tuto hru USA vyhrály a Vietnam se jimi nechal zverbovat do proti-čínské koalice, to si lze proto dost těžko představit.

Zdroj: cri.cn