Když Joe Biden nastoupil k moci, začal se svým: „Amerika je zpět.“ (Foto: Flickr)

Bylo tím myšleno, že se zase nekompromisně ujímá žezla jediné světové supervelmoci, za kterou se budou muset všichni její spojenci pevně semknout a držet se její linie „vůdce svobodného světa“ a ostatní se při prosazování svých zájmů držet jen v mezích z milosti Ameriky přípustných. A ve stejném duchu byly i telefonáty se světovými vůdci včetně jeho protějšků z Ruska a Číny, píše se v článku.

Najednou byl ale při posledním 90minutovém tele-hovoru s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem Biden jak vyměněný a Bílý dům hovor popisoval jako široce pojatou strategickou diskusi, v níž bylo dosaženo vzájemné shody o přímém a otevřeném řešení oblastí, kde jsou jejich zájmy společné, stejně jako těch, kde jsou jejich zájmy, hodnoty a pohledy odlišné. Už žádné zaříkání jako posledně, že bude chránit bezpečnost, prosperitu, zdraví a způsob života Amerického lidu a udržovat svobodný a otevřený Indo-pacifik s vyjadřováním obav z vynucujících a neférových ekonomických praktik Pekingu (jako by Peking na někoho na rozdíl od Washingtonu uvaloval sankce a nutil i ostatní, aby se k nim připojili), z útlaku v Hongkongu a z porušování lidských práv Xinjiangu a z čím dál arogantnější aktivity v regionu včetně té vůči Taiwanu. V září ale už mluvil o „odpovědnosti“ při udržování bilaterálních vztahů za účelem udržování míru, stability a prosperity Indo-pacifické oblasti a světa, přičemž se musí zajistit, že jejich konkurence se nezvrhne do konfliktu.

Evidentně v tom tedy bude reflexe reality, na kterou Bidenova administrativa při prosazování svých ambicí narazila. Po americkém debaklu v Afghánistánu je už těžko kdo bere za supervelmoc a začínají si to asi uvědomovat i ve vlastních řadách. Všichni jejich dosavadní spojenci dávají jasně najevo, že při příštích globálních dobrodružstvích už s nimi nemají počítat. Evropa a NATO je už nemá chuť následovat. Předsedkyně Evropské komise v posledním proslovu o stavu Unie v podstatě vyzývala k osamostatnění Evropy jako globálního hráče a ke sledování vlastních zájmů včetně obrany tak, aby se nemuselo moc spoléhat na USA a NATO. Ani okružní cesty špiček Bidenovy administrativy po Jihovýchodní Asii neuspěly, nikdo se tam nechce zapojovat do ohrazování Číny a jasně z toho vždy vyplývalo, že jim USA nemohou nabídnout ani zdaleka tolik co Čína, se kterou mají čím dál užší obchodní i jiné partnerské vzájemně výhodné vazby, které USA nemají šanci nahradit, natožpak vytěsnit.

Americká média to nazvala posuvem zahraniční politiky k „pragmatickému realismu“ a říká se tomu už i „Bidenova doktrína.“ Tento poslední hovor po sedmi měsících odmlky bez komunikace byl náhle oproštěn od ideologismů a vyzýval v podstatě k normální konkurenci – nebo jako to Biden říkal k „odpovědné“ konkurenci – a ne ke konfrontaci. Samotné USA toho v konfrontačním počínání bez dostatečného počtu k agresivitě svolných spojenců tak moc nesvedou a vynucování silou se ukazuje více nákladné než účinné. Jen by tím před světem živili obraz sebe samotných jako „ňafajícího ratlíka“, kterého ale nikdo nebere vážně. Vlastně tím spíše samy sebe dostávaly do izolace, než aby izolovaly své hlavní rivaly jako Čínu. A ještě naopak ty, proti kterým se USA stavěly, samy uměle šikovaly do různých partnerství a sbližování, ke kterému by asi bez amerických sankčních režimů aj. nedocházelo. Třeba rozsah spolupráce, obchodu a investic mezi Čínou a Íránem je daleko vyšší, než kdyby na Írán nebyly sankce, a o Rusku platí to samé. USA se zbavily nemalých investičních příležitostí v Íránu a Čína ty investiční příležitosti dostala za daleko lepších podmínek, než kdyby bez sankčního režimu o ně mohla probíhat volná soutěž investorů z mnoha zemí.

Čína má značný vliv v OSN, WTO, v Mezinárodním měnovém fondu a ve Světové bance a významné agendy, které by USA chtěly protlačit, by se uplatňovaly jen těžko, když se na nich neshodnou s Čínou. USA se do narušování čínských zájmů pouštěly v řadě jednotlivostí, jako třeba šikanování různých společností, které se podle amerických standardů rozvíjí příliš rychle a moc konkurují americkým společnostem, které sesazují z piedestalu světových jedniček, jako čínská firma Huawei, kdy se USA zároveň snažily donutit k izolaci těchto příliš úspěšných společností všechny ostatní země, kde mají nějaký vliv. V červenci Čína předala americkému ministerstvu zahraničí dlouhý seznam se stížnostmi na agresivní počínání vůči těmto firmám a na další počínání ve snaze ohrazovat, podvracet a potlačovat rozvoj Číny a jejích zájmů po celém světě.

USA v posledních pěti letech zkoušely s čím dál větším nasazením vyvíjet nátlak na Čínu, své spojence a svět jako takový, aby se ji podařilo ohradit a zadusit její rozvoj nad mezi diktované z Washingtonu. Bylo to čím dál dražší, čím dál více to spíše izolovalo USA, budilo to čím dál větší nevoli všude po světě, mezi spojenci i v řadách domácího businessu. Bylo to v podstatě i proti tomu, co Biden původně prosazoval během své volební kampaně, kdy však převzal po nástupu do Bílého domu beze zbytku proti-čínskou agendu předchozí administrativy, kterou jako kontraproduktivní předtím kritizoval.

Teď tedy asi zkouší znovu návrat k doktríně Obamovy administrativy – Obrat k Asii – v novém provedení. Když USA za Trumpa couvly z utváření obchodních dohod v Indicko-pacifické oblasti, tak obchodní smlouva RCEP vznikla bez nich a o to více střižená na míru Číně. Nechce-li se Amerika izolovat od zdejšího dění a vypadávat tak mimo hru, musí se zapojit do zdejších her i s Čínou jako spoluhráčem a přijmout v tom roli, jaká jim přirozeně náleží vzhledem k jejich ekonomické váze na zdejším trhu a ne si hrát na nějakého dirigenta těchto her, jejich rozhodčího či dokonce nadřazeného „boha“. Jinak bude jejich váha a jejich role díky jejich vlastní aroganci jen dále erodovat.

Bude to tedy tvrdá konkurence, jak sami předjímají, ale měla by mít přirozenější a férovější formu. Hrát si na toho, kdo není jen hráčem v konkurenční hře a nemá jen to postavení, jaké si v ní vydobude, nýbrž že je něčím více, jak se ukázalo, naprosto nefunguje a naopak poškozuje USA samotné a jejich postavení ve světě a v očích ostatních včetně vlastních spojenců. Tak doufejme, že to Biden myslí vážně, a není to jen nějaké šálení.