V poslední době se těžiště konfrontační strategie amerických jestřábů a jejich spojenců přesunuje čím dál více k Číně se snahou zatáhnout americké spojence v Indo-Pacifiku jako Austrálie, Japonsko a Indie do čehosi podobného, jako je NATO v Atlantiku a s vylákáním svých spojenců z NATO s koloniální historií, jako Británie a Francie, k zapojení do indo-pacifických operací. Vidíme teď tedy zapojování uvedených zemí do „hlídkování“ v Jihočínském moři a do společných cvičení, jako teď třeba společné cvičení Indie, Francie a Británie. (Foto: Flickr/ilustrační)

Teď ale tyto snahy o zvyšování konfrontace s Čínou, s nimiž se jejich aktéři už ani neskrývají, vykrystalizovaly do nového trilaterálního partnerství AUUKUS, v jehož rámci má Austrálie získat jaderné ponorky, aby jimi před Čínou střežila Indo-pacifický region, jako to 15. září po společné internetové poradě oznámil prezident Joe Biden spolu s premiéry Británie Borisem Johnsonem a Austrálie Scottem Morrisonem. Bílý dům si přitom libuje, že se tím podařil první krok k oficiálnímu zatažení evropských spojenců do Indo-pacifického regionu proti Číně.

Taková Austrálie ale po polarizaci světě v této oblasti proti Číně asi dost lační, protože jadernou ponorku chtěla už delší dobu od Francie, ale kontrakt s ní nedávno zrušila, když se tento projekt za 90 miliard dolarů neskutečně prodlužoval a pohlcoval nesrovnatelně více peněz, než jaký byl původní rozpočet. Je také dost zvláštní, k čemu vlastně Austrálie takovou ponorku chce?

Je jistě přesvědčena, že tím bude „povýšena“ mezi velmoci. Ovšem všechny jaderné ponorky jsou vždy vyzbrojeny jadernými zbraněmi. Washington však tvrdí, že ponorka jaderně vyzbrojená nebude, čímž se asi stane jedinou jaderně nevyzbrojenou jadernou ponorkou světa, kdy jaderná výzbroj byla vždy základním účelem těchto plavidel. Ta mají ohromnou operační dobu, ohromné rychlosti plavby, ohromné nosnosti výzbroje a posádky, která umožňuje nasazení velkých balistických či křídlatých střel na velké dálky nebo i jaderných torpéd s ohromnou hlavicí a dosahem. To vše se hodí pro jaderné údery s velkými odstupem od cíle. Jsou však velice nešikovné k boji zblízka, neboť jsou hrozně hlučné a chrlí strašná kvanta horké chladicí vody, takže průzkum je snadno najde buď akusticky, nebo přes tepelnou stopu, nebudou-li operovat s odstupem alespoň tak tisíc kilometrů.

Jestli ale taková ponorka nebude jaderně vyzbrojená už teď, musí být případné prohození hlavic v jejích střelách v napjaté situaci záležitostí chvíle, a tak se tím z Austrálie tak či onak stejně stane jaderný spolubojovník proti Číně, čímž americkým jestřábům zřejmě plní sen. Logika toho snu je ovšem zvláštní. Šéf NATO nedávno lamentoval, že Čína bezmezně jaderně zbrojí, aniž by pro ni platily nějaké smlouvy o omezení, když se přitom zapomněl ale zmínit, že její jaderný arzenál je jen drobným zlomkem amerického či ruského. Čína určitě nezbrojí více, než si myslí, že nutně potřebuje. Věděla by, jak s těmi penězi naložit účelněji. Ale takovéto počínání ji silně motivuje, aby právě více zbrojila, ač se jí to samotné asi moc nelíbí.

Zvláštní je i logika Austrálie. Austrálie je od Číny dost daleko, aby s ní neměla žádné sousedské rozepře nebo se mohla cítit ohrožena její blízkostí. Ale dost blízko, aby přeprava zboží mezi oběma zeměmi byla rychlá a levná. Navíc se obě země ekonomicky vzájemně doplňují, kdy každá potřebuje to, co produkuje ta druhá, ale není mezi nimi konkurence. Teoreticky by to tedy měli být přirození partneři bez konfrontačních vztahů. Kalení vody a dělání ramen s velice drahou jadernou ponorkou vypadá tedy skoro jako projev nějaké „pubertální logiky“.

Z Austrálie se asi stal spojenec USA, který se nejochotněji zapojuje do americké politiky ohrazování Číny, ač patří k těm zemím, které by k tomu měly mít nejmenší reálnou motivaci. Kdy současné spory, kvůli kterým Čína uvalila trestná cla na australské víno, jsou spíše důsledkem protičínských aktivit, k nimž se Austrálie nechá svádět, než přirozeně vzniklého sporu, a jejich řešení by šlo jistě provést levněji než vyhazováním peněz za jaderné ponorky, jako to dělají jedině jaderné velmoci.

Snad by to mohl být nějaký australský pokus dostat se mezi velmoci. Přes jadernou ponorku nějak zadními vrátky mezi jaderně vyzbrojené státy, když např. pro tuto ponorku budou nějaké americké jaderné hlavice vždy po ruce. I když z hlediska globální bezpečnosti se to blíží situaci, kdy by nakonec mohl vzniknout snad i volný trh jaderných zbraní, když prvním krokem k němu by se mohl stát volný trh s jadernými ponorkami. Kdo ví, zda po takovém precedentu nebude chtít Írán od Číny či Ruska také koupit jadernou ponorku.

Jednou z věcí, na jakou USA mohly své spojence do uvedeného spolku nalákat, je to, že by nemusel být jen o jaderné ponorce. Má totiž jít o spolupráci na průlomových technologiích s vojenským i jiným využitím jako umělá inteligence, kybernetické podmořské systémy a zbraně k zasazení úderu na ohromnou vzdálenost.

Vypadá to tedy, že USA Austrálii slíbily, že z ní udělají jakousi super-velmocenskou filiálku i se zbrojním průmyslem tomu odpovídajícím. A váleční jestřábi, kteří se náhle v Austrálii začali podezřele množit, se už podle toho vyjadřují. Mají totiž chuť vybudovat systém protiraketové obrany k ochraně proti jadernému úderu, jako to dělají mocnosti s útočnými jadernými zbraněmi.

V dubnu australský ministr vnitra o něčem takovém jasně mluvil, když o raketovém obranném systému říkal: „Myslíme si, že to je nezbytné. Protože Canberra má v úmyslu poslat vojska do Tchajwanského průlivu, když tam vypukne válka.“ Tvrdil také, že „bubny války“ už duní. Rovněž říkal, že Austrálie se musí připravit poslat své bojovníky, aby zase válčili. „Jakmile Austrálie pošle armádu k boji proti Lidové osvoboditelské armádě v Tchajwanském průlivu nebo v Jihočínském moři, tak se nevyhnutelně stane cílem úderů čínských raket.“

To se už dost blíží tvrzení, že kvůli těmto konfrontacím se bude muset skoncovat se smlouvami o nešíření jaderných zbraní a udělat z Austrálie jadernou mocnost, kdy všichni vědí, že o jaderné výzbroji uvažuje i další země oblasti Japonsko.

Jak bude svět asi vypadat, jestli se tím otevřou stavidla a jaderné zbraně si začne opatřovat kde kdo a nové jaderné mocnosti typu Severní Korea se začnou množit jak houby po dešti. Konec konců i Česká republika má jaderný průmysl schopný vyvinout jadernou zbraň během několika měsíců a štěpného materiálu zbraňové kvality pro to už teď vyrábí dost.

Zdroj: cri.cn