Bývaly časy, kdy američtí geopolitičtí stratégové vzestup Číny vítali. Pohlíželi na ni jako na takového „silného nádeníka“, který dobře zastane všechnu těžkou práci v globálních dodavatelských řetězcích, zatímco na Západ zbyde ta fajnová, kvalifikovaná a lépe placená práce a bude sklízet smetanu. Navíc se těšili, že jako všechny rychle se rozvíjející země Čína uvízne v některé z rozvojových pastí, jako je past středních příjmů, ve stylu zhrouceného expanzivního rozvoje třeba Brazílie, kdy oni přijdou jako „zachránci“ a Číňanům v nesnázích „pomohou“ tak, že je uvrhnou do dluhové pasti a čínské rodinné stříbro levně skoupí. (Foto: Flickr)

Čína je ale zklamala. Své rozvojové tempo si udržela, všechny překážky, co měly její rozvoj vykolejit, prokoukla a v pohodě překonala. Z nádeníka světa se stala inženýrem světa, dohánějícím a předhánějícím v technickém rozvoji ty sice rozvinuté, ale na rozdíl od Číny stagnující země, a to je průšvih. Tím stejně, jako Prométheus, když „ukradl“ bohům oheň, a rozvrátil tak božský řád, rozvrátila světový ekonomický řád bohorovných hegemonů, jelikož na takový rozvoj a takové postavení ve světových průmyslových řetězcích nedostala privilegium od „vládců světa“, rozvíjí se a „uchvacuje“ tržní postavení vlastně „načerno“ bez povolenky z rádoby Globálního Olympu.

Proto ve své řeči z roku 2020, kterou vlastně vyhlásil jakousi Studenou válku 2.0 za zlomení rozvoje Číny, Mike Pompeo náhle „objevil“, že dosavadní ekonomický partner USA, Čína, je marx-leninský režim ohrožující svobodný svět, takže ten svobodný svět pod vedením Washingtonu je povinen zlomit Čínu a zbavit ji možnosti svobodně se rozvíjet a ohrožovat tak postavení privilegovaných, neboť taková férová konkurence prý porušováním řádu toho „svobodného“ světa.

A tak tu máme pokusy o vojenské, politické i ekonomické ohrazování Číny, do kterých se USA snaží sešikovat co největší část světa zejména své spojence, tudíž např. EU.

V Indo-Pacifiku, kde býval od konce Vietnamské války značný klid, se najednou haraší zbraněmi a probíhají snahy rozdmychávat zde napětí zejména za využití otázky Taiwanu. Na Guamu a v Austrálii se posilují vojenské infrastruktury, jak když se chystá válka. Jelikož mají v USA nejradši, když mohou proti kterémukoliv svému protivníkovi sešikovat řadu místních zemí fungujících jako takoví „sebevražední atentátníci“, zkouší tu budovat proti Číně aliance jako AUKUS a Quad, rozvracet zdejší generace budovanou regionální stabilitu a politicky nepodmíněnou ekonomickou spolupráci.

I u sebe doma a v celé své sféře vlivu USA rozpoutaly ideologickou kampaň – Čína je hrozba. Takže teď prý podle Fox News Channel je 52% americké populace z Číny vyděšených a potvrzují to i průzkumy Institutu Ronalda Reagana, kdy podle toho samého institutu bylo před třemi lety vyděšených jen 21% Američanů, ale ta neustálá propaganda zřejmě funguje. Je to prý podle tohoto Institutu poprvé v historii takových průzkumů, kdy jsou Američané tak jednotní ve vizi hlavního nepřítele, a tím je Čína.

Ale i Evropané, kteří jsou vůči takovému ideologickému vymývání mozků propagandistickou mašinérií odolnější, tomu podléhají. Podle Das Erste 26% německých občanů, ač Němci mají obecně Východo-asijce včetně Číňanů rádi, považuje Čínu za značnou hrozbu a i ti, co ji třebas nepovažují vyloženě za hrozbu, vnímají z 55% růst vlivu Číny jako negativní jev. Nicméně motivací k takovému náhledu není jen strach z mocenské konfrontace. Vidím i mezi těmi, kdo mají k Číně kladný vztah, jistou roztrpčenost nad skutečností, že nás Čína předběhla, nechává nás za sebou a my jako Euroatlantická civilizace sjíždíme na druhou kolej. Důvody k této roztrpčenosti jistě existují, ale příčinou tohoto stavu není Čína, která si jen vydobyla svobodu využívat svého rozvojového potenciálu, ale roztrpčenost by měla směřovat vůči silám stagnace, které nasypaly písek do soukolí rozvoje Západní civilizace, protože nad společností s nízkou mírou rozvoje a vnitřní konkurence se lépe vládne. A ty samé síly, které zadusily rozvoj, nám ho teď chtějí zadusit jiným, zejména Číně. Nad světem v temném věku stagnace s chabým vývojem a slabou konkurencí neohrožující postavení privilegovaných se lépe globálně vládne.

Zkouší tedy nasazovat např. sankce. Ač ty sankce o nic méně, než poškozují ekonomiku čínskou, nepoškozují i tu vlastní Západní, to ale tak moc nevadí. Vlastní rozvoj není priorita. Prioritou je tlumený rozvoj, kde se smí každý rozvíjet jen natolik, nakolik mu globální vrchnost dovolí a temný věk s ne moc rychlým rozvoje se upřednostňuje i doma.

A tam, kde jsou ekonomické sankce příliš drahé i tak, se alespoň uvalí osobní sankce na významné čínské osoby za bájný útlak Ujgurů v Xinjiangu a hrají se pak pohoršené sociální hry nad proti-sankcemi, jimiž Čína recipročně k sobě brání ve vstupu všemožným Západním propagandistům a rozdmychávčům nevraživosti a rozkolů, kdy do těchto sankcí proti osobám se už zapojila i EU, ač to přes 30 let nedělala.

USA tlačí na EU, aby přitvrdila, např. zanedlouho budou s Unií mít rozhovory o přístupu k Číně, a ač evropský business a většina národních vlád, kromě takových výjimek jako Litva, na to moc neslyší, tak ideologičtí aktivisté v Europarlamentu protlačili rezoluce, aby se EU izolovala od spolupráce v chemickém průmyslu, vývoji vysokovýkonných počítačů a software. Prostě se chce, aby se nejen Čína moc nerozvíjela, ale i náš vývoj se trochu přidusil. Ty vzájemně uvalované sankce na osoby moc přímého vlivu na nic nemají, ale alespoň otráví ovzduší vzájemné spolupráce a pomohou roztrpčit obyvatelstvo. Teď se navíc hrají hrátky s diplomatickým bojkotem Zimní Olympiády v Číně.

EU v poslední době trochu usilovala o vyvážený vzájemně výhodný vztah jak s USA, tak s Čínou. Washington jí však dává jasně na srozuměnou, že třeba při vývoji špičkových technologií si musí vybrat stranu. Nicméně znamená to zpomalení vlastního vývoje dost možná více než toho čínského a určitě zpomalení vývoje technologických inovací našeho světa jako celku.

Normálně, když civilizace upadla do stagnace a objevila se nová konkurenční síla, obvykle to mělo blahodárný vliv. Ti stagnující byli, ač neradi, nuceni rozhýbat vlastní rozvoj i za cenu určité eroze moci jejich oligarchie, nebo se jejich systém zhroutil a hru převzal někdo jiný. Vždy to byla výzva, která nejčastěji nakonec přinesla rozvoj všech. I teď bychom neměli pohlížet na rozvoj Číny jako na něco, co nám hrozí. Hrozí nám náš vlastní úpadek a stagnace a výzva, jakou představuje Čína, představuje naději, že budeme opět pod tlakem, který nás dožene k rozvoji.

Cestou není potlačovat rozvoj Číny i za cenu potlačení rozvoje vlastního a úpadku lidstva do temného věku. Cestou je zase nastartovat svůj rozvoj ve spolupráci se všemi, kdo rozvoj přináší, tedy zejména s Čínou.

Zdroj: cri.cn